„Jen na okraj debaty… Jak se nyní ukazuje, SZ je naprostý Babylón…. Dnes jsem třeba četl vyjádření Džamily S., že vystupuje ze strany, protože ta se Liškou obrací nalevo… Jiní zase pláčou, že s ním zůstává napravo… Je to naprosté zmatení jazyků, kde si nikdo nerozumí s nikým….“ Tak zhodnotil výsledek víkendového sjezdu Strany zelených jeden z diskutérů na sociální síti Honza Vnouček. Je to tak?

Sjezd byl opět očistec, aspoň pro mě! Netajím se tím, že jsem Ondřeji Liškovi hlas nedala. Prostě mám za to, že když předseda (opakovaně) nepřivede stranu do sněmovny, má dojít ke změně. A nesouhlasím například s tím, že SZ dala v 2. kole prezidentské volby oficiální podporu předsedovi té nejasociálnější strany – TOP 09.

Většina delegátů si to nemyslí, sjezd rozhodl, jak rozhodl, a je třeba to respektovat. Liška je opět předsedou. Petr Štěpánek, kterého jsem preferovala, protože je coby letitý úspěšný komunální politik blízko lidem i jejich problémům (což ocenili i voliči v nedávných volbách do Senátu v jeho domovské Praze 4, kde získal téměř 23 % a skončil těsně třetí), byl zvolen do předsednictva. V projevu řekl, že je třeba jít mezi lidi, protože lajk na facebooku nerovná se hlasu ve volební urně…

Štěpánek ve svém projevu připomněl, že ze strany nedávno odešlo několik výrazných osobností. Je to tak. Zkusme rekapitulovat: loni odešel někdejší ministr životního prostředí a předseda zelených Martin Bursík, který stranu v roce 2006 přivedl do sněmovny (zakládá stranu LES), místostarostka Prahy 12 Eva Tylová, bývalá poslankyně Kateřina Jacques, nejnověji exministryně Džamila Stehlíková. Těm všem přišlo, že SZ se odklání příliš doleva.

Odešli ale také plzeňský aktivista Martin Marek či bývalý primátor Liberce Jan Korytář, ti ale rozhodně ne kvůli pocitu, že strana jde doleva… Štěpánek uvedl, že je asi něco špatně, když se všichni (různých názorů) necítí dobře pod jednou zelenou střechou.  Vidí to racionálně, protože skrze komunální politiku, kde se politická přesvědčení stírají, kde jsou si blíž i politici (pokud to tedy nejsou ti, kteří do politiky vstoupili kvůli kšeftům, což neplatí o nikom výše jmenovaném).

Jelikož v SZ jsou názory odleva až doprava (byť mnozí říkají, že toto dělení neplatí, tak platí zatraceně), logicky to zajiskřilo i na karlínském sjezdu – to když vystoupil někdejší ministr vnitra Jan Ruml, který je členem SZ v Praze 2, a řekl, že by mu vadila jakákoli spolupráce SZ s komunisty, které přirovnal k fašistům. Jízlivě prohlásil, že pro některé v sále je „primitivní antikomunista“. Můj jihoamerický temperament mi nedovolil nereagovat – co si to jen dovoluje urážet autentické komunisty, kteří byli popraveni za nacismu, co uráží moji prababičku Aničku, která byla za války statečná…

Spustila se série reakcí – pár spolustraníků se od mých slov distancovalo. Doposud jsem nepochopila, od čeho vlastně? Od toho, že byli komunisté mezi oběťmi nacismu? Chtějí to popírat? Nebo od statečnosti a poctivosti mé prababičky? Bylo a je mi to líto! Diskusi nakonec utla někdejší ministryně školství Dana Kuchtová, která Rumlovi řekla, že antikomunismus je vyčpělý a není to téma, lidi prostě nezajímá. Ano, zelení se musejí zabývat tím, co trápí občany, nikoli bojovat staré bitvy.

Následovaly klidnější diskuse. Klid před bouří. Tedy, ona to bouře nebyla, byl to velmi racionální projev, bouře následovala mimo sjezd. V diskusi k volbě předsedy uvedl Matěj Stropnický, že u politiků nemá hrát roli noblesa, ale důvěryhodnost. Zcela racionálně řekl, že zelení by měli dělat politiku, nikoli lpět na kýčovitém diskursu pravdy a lásky… Zmínil také (nikoli nekriticky, ale ani nikoli hanlivě) Václava Havla, který se sám na sebe ve skvostné hře Odcházení dívá kritickýma očima. Politik by podle Stropnického měl umět včas odejít, čímž narážel na předsedu SZ…

A byl oheň na střeše! Servery a sociální sítě byly plné toho, co si to ten mladý Stropnický dovoluje urážet Havla… Problesklo mi hlavou, jaké zcela opačné reakce vyvolal Matějův text o Havlovi z roku 2011 pod názvem Spojenec v táboře nepřítele. Tehdy ho zase jiní diskutující na sociálních sítích plísnili za to, že toho Havla tak adoruje… Neadoroval, stejně jako nyní nezatrácel. K střízlivému vyhodnocení jeho tehdejších i nynějších (velmi podobných) slov stačí málo: odhodit černobílé vidění.

Trefně to řekla historička a členka SZ Dáša Daňková z Otrokovic, která připomněla i Matějovu knížku Myslet socialismus bez tanků: kdyby tak ti, co křičí, znali aspoň desetinu názorů a her Havla. A já dodávám: neškodí Havlovi spíš ti, kteří ho tak nekriticky zbožšťují a nepřipustí ani setinku
kritiky?

Jsem ráda, že Matěj Stropnický byl i po této dehonestujcí (mini)kampani, která se rozeběhla několik hodin před volbou, zvolen do předsednictva zelených. Tam je třeba jak lidí s jasným politickým ukotvením, tak i těch, za kterými je viditelná práce v komunální politice. Matěj splňuje obojí, jeho hlavní sjezdový projev vyústil v důležitou otázku „Na čí straně stojíš?“. Na Žižkově výrazně přispěl k záchraně nákladového nádraží či k nastartování spravedlivých podmínek pro privatizaci bytů, nyní pracuje například na sociálním bydlení.

A vrátím se obloukem zpátky: kde tedy zelení stojí? Je to opravdu různé, prostě odleva až doprava. Sněmovní volby, kde je toto dělení sakra důležité, jsou zatím daleko… Takže klid! Nyní, v roce evropských, komunálních a senátních voleb, je třeba zaměřit se na to, co nás spojuje nejen v rámci strany, ale i s těmi, co odešli či jsou nám blízcí (ať už bezpartijní či jinostraníci). Je třeba společně stát na straně lidí, na straně těch, kteří potřebují pomoc a podporu! Emotivně si můžeme podiskutovat zase na příštím sjezdu a pak se z toho pěkně vypovídat nebo vypsat – třeba jako teď já…