Když se řekne Petschkův palác, nebo Pečkárna, naskočí automaticky řadě lidí asociace s neblahým využitím této budovy v centru Prahy v době Protektorátu jako řídící úřadovny německé tajné státní policie – gestapa. Vedle Lidic, Terezína, Kounicových kolejí či Kobyliské střelnice jde jistě o jedno z nejvýznačnějších míst spojených s utrpením obyvatel Protektorátu a nacistickým terorem proti němu, ale také jde o jedno z míst spojených s hrdinským protinacistickým odporem. V budově se nachází památník připomínající její krvavé využití, který ale není volně přístupný. 12. února jsme se do něj nicméně na pozvání organizátorů z řad KSČM podívali.

Průvodcem na skoro tříhodinové prohlídce nám byl přímo ředitel památníku a zároveň první místopředseda Českého svazu bojovníků za svobodu, plukovník v. v. Ing. Emil Kulfánek. Zavedl nás do suterénu mohutné budovy, dnes využívané Ministerstvem průmyslu a obchodu, kde se památník nachází. Součástí památníku jsou bývalé místnosti gestapácké strážnice, příjem zadržených, místnost, kde zatčení společně čekali na zavolání k výslechu (tzv. biograf) a cely pro jednotlivé vyslýchané osoby. Biograf slouží jako místo piety a vzpomínkových akcí, ale náš výklad začal v místnosti bývalé strážnice, kde se nachází expozice věnovaná vývoji situace v českém pohraničí před rokem 1938.

Náš průvodce zde začal s obsáhlým a poutavým výkladem, který byl zaměřen také na to, jak jsou do naší kolektivní paměti postupně vnášeny a implementovány hodnotově zdánlivě neutrální koncepty (např. „Sudety“), které ale mají své kořeny v německo-nacionalistickém výkladu historie a politickém diskursu již z konce 19. století. Tak se Sudety – což je dodnes užívaný polský název pro pohoří Krkonošsko-jesenické subprovincie – poté, co se jich zmocnili němečtí nacionalisté, postupně „nafukovaly“ způsobem, že zahrnuly severní Čechy, Karlovarsko a Chebsko (1939) a po 2. světové válce i Šumavu a příhraniční oblasti jižní Moravy, aby daly vzniknout dojmu existence fiktivního „kmene“ sudetských Němců. Ilustrativní byly v tomto směru výhrady československého prezidenta Edvarda Beneše sdělené během londýnského exilu v dopise předákovi německé sociální demokracie v ČSR Wenzelu Jakschovi, který je ovšem nereflektoval.

Následně jsme se již zaměřili na samotnou historii paláce, spojeného s bankéřskou a uhlobaronskou rodinou Pečků (Petschků), a zejména samozřejmě na pohnutou kapitolu jejího protektorátního využití. A co jsme se mimo jiné dozvěděli? Tak schválně, zdali čtenář ví, že:

–       Gestapo po příjezdu do Prahy 15. března 1939 nejprve pro své účely obsadilo jiné budovy, a sice policejní ředitelství v Bartolomějské ulici, a hotel Palace v Panské ulici.

–       Petschkův palác byl zabrán až po adaptaci a připojení vedlejší budovy zejména proto, že v době začátku okupace patřil státu a byl prázdný (rodina Petschků jej prodala státu při zaplacení svého dluhu předtím, než odešla s movitým majetkem do emigrace ve Velké Británii).

–       Petschkův palác nesloužil jako věznice, ale mj. jako vyšetřovna. Neprobíhaly zde ani popravy. K jejich provádění sloužily policejní věznice (např. Pankrác, Malá pevnost Terezín), koncentrační tábory (zejména KT Mauthausen) a další popraviště (např. kasárna v Ruzyni, střelnice v Kobylisích).

–       Nikdy se odtud nepodařilo některému ze zadržených utéci.

–       Gestapo budovu drželo i během Pražského povstání a opustilo ji až 9. května ráno! Bohužel se mu podařilo spálit a zlikvidovat prakticky veškerou zde shromážděnou dokumentaci.

–       Zatímco první velitel úřadovny Hans Ulrich Geschke zemřel během bojů v Maďarsku na sklonku války, jeho nástupce Ernst Gerke žil po válce v klidu v Západním Německu pod svým jménem až do roku 1982. Vláda NSR jej přes opakované žádosti odmítla vydat československé justici k spravedlnosti.

–       Výslechy v Pečkárně si prošlo více než 35 tisíc lidí. Byli mezi nimi i významné osobnosti československého odboje a antifašisté, např. důstojníci Obrany národa, vydavatelé časopisu V boj Jan Sadílek a Inka Bernášková, pražský primátor Otakar Klapka, členové I. Ilegálního vedení KSČ – bratři Synkovi a Eduard Urx, předseda protektorátní vlády Alois Eliáš, písničkář Karel Hašler, novinář a odbojový pracovník Julius Fučík, spisovatel Vladislav Vančura, představitelé pravoslavné církve (biskup Gorazd aj.) a další spolupracovníci parašutistických výsadků (manželé Kubicovi, rodina Kučerových aj.).

To byl výčet několika z řady zajímavostí, které zazněly během poutavého výkladu. Náš průvodce ale obrátil naši pozornost i k osobám mnohem méně úctyhodným. Jednou z nich byl zatčený odbojář a následně konfident Jaroslav Fiala, jehož spolupráce s gestapem vedla k zničení III. ilegálního vedení KSČ a smrti desítek či spíše sovek lidí. Přesto i on byl nakonec, poté, co chtěl koncem války znovu změnit stranu, gestapem zatčen a popraven – společně s 51 svými obětmi zejména z řad levicové organizace Předvoj – 2. května 1945 v Malé pevnosti Terezín.

V památníku jsme si dále mohli prohlédnout velké množství fotografií, faksimilií i originálů různých dokladů a protektorátních vyhlášek, mapy, informační materiály o civilních i vojenských odbojářích i předměty spojené přímo s pražskou úřadovnou gestapa. Ve zvláštní místnosti byly k vidění i originální předměty spojené s mučením vězňů jako například vesty s ocelovými výztuhami, do nichž bylo možno údery způsobit vězňům těžká vnitřní zranění bez stop na kůži, dále kladivo, kterým gestapáci mlátili při výsleších vězně přes prsty, důtky, nebo žíraviny, které vyslýchaným lili na otevřené rány. Místnost, kde probíhaly výslechy, se ovšem nacházela v 1. patře budovy a dnes není veřejnosti přístupná. Původní jsou rovněž dveře cel a lavice v místnosti biografu (pojmenované vězni podle holé bílé stěny, na kterou vězni museli před výslechem beze slova hledět).

Jeden z nejzajímavějších vystavených artefaktů se týkal události ze samotného konce války: šlo o kus zatemnění okna, na který se podepsalo 20 osob náhodně zatčených během Pražského povstání nacisty jako rukojmí a držených v budově až do 9. května. I mezi nimi se nacházel jeden nasazený provokatér. Naštěstí se nikomu ze zadržených nic nestalo.

Návštěva památníku Pečkárna byla silným zážitkem, který určitě stál za to. Je škoda, že památník není volně zpřístupněný podobně jako je tomu v případě Národního památníku hrdinů heydrichiády v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Navštívit jej nicméně lze ve skupinách po předchozím objednání. Potěšilo nás, že se tak prý zejména u školních výprav hojně děje.

V pátek 15. března tohoto roku se v jednu hodinu odpoledne uskuteční před budovou Petschkova paláce u pamětní desky vzpomínkové shromáždění k 80. výročí okupace pomnichovského Československa nacistickým Německem pořádané KSČM. Přijďte i Vy vzpomenout památky odbojářů a jejich spolupracovníků, kteří trpěli či přímo položili životy za naši svobodu a porážku fašismu. lass=Ms