Na konci 70. let se západní společnost vlivem strukturálních změn v ekonomické a sociální oblasti i z důvodu závažných pochybení levice a hnutí pracujících stala třídním bojištěm, v němž kapitál přešel do ofenzívy. Pro tuto ofenzívu se ustálily termíny neoliberalismus a globalizace. Koncem 90. let její úspěch vrcholil – svět, včetně zemí býv. východního bloku a Číny – privatizoval o sto šest a všechny alternativy se zdály být mimo hru. „Kolo prosperity“ se ale zadrhlo a přišla krize, kterou svět nezažil již desítky let. A spolu s tím se pod stále větší palbu dostává i neoliberální doktrína.

Katastrofální výsledky privatizace britských železnic, válka o vodu v bolívijské Cochabambě, nebo chronické potíže soukromých penzijních systémů na Slovensku, v Maďarsku či Rumunsku – to jsou jen špičky ledovce selhání neoliberálních receptů řízení ekonomiky. V době velké hospodářské krize, kdy krachují banky, pojišťovny a automobilky a mnoho soukromých podniků a korporací se s prosíkem obrací o pomoc ke státu, se znovu naplno rozhořela debata o alternativách k neoliberálnímu kapitalismu. Ta pochopitelně nikdy neustala, nicméně v 90. letech v ní byla radikální levice v hluboké defenzívě.

Tato debata se vede na mnoha úrovních i na českém politickém terénu a jedním z prostorů, kde se odehrává, je také Pražská škola alternativ Ekumenické akademie. Nikdo by se přitom neměl nechat splést nebo zmást názvem v tom, aby debatu na této půdě považoval za záležitost více méně intelektuální a teoretickou. Naopak, Pražská škola alternativ usiluje o navýsost praktické pojetí svých setkání s cílem vyprodukovat použitelné alternativy, praktické postupy a metody boje, kterých v našich podmínkách můžeme zdárně využít.

V pondělí 10. září se o tento cíl při setkání na téma „Co by mělo být veřejným statkem?“ přičinili Patrik Eichler z Masarykovy demokratické akademie a Tomáš Tožička z Alternativy Zdola spolu se všemi účastníky diskuze moderované ředitelem Ekumenické akademie Jiřím Silným.

Patrik Eichler své úvodní slovo využil k ilustraci tří příkladů boje za veřejné statky, s nimiž se seznámil při svém pobytu v Polsku. Navzdory mediálním stereotypům „pánbíčkářského“, konzervativního národa a navzdory malému povědomí radikální levice totiž v Polsku existuje poměrně silná, vibrující, sociálně kritická občanská společnost s bojovnou tradicí a aktivistickým přístupem k řešení problémů. Tuto společnost tvoří vzájemně kooperující odbory, akademická a univerzitní levice, městská hnutí a organizace typu „watchdog“ strážící veřejný prostor, sociální sítě a poměrně silní anarchisté.

V prezentaci zahrnující i několik videí bylo možné vidět, jak ve Varšavě lidé demonstrovali proti uzavření šedesát let fungujícího mléčného baru „Prasowy“, který svým sortimentem a lidovými cenami představoval místo setkávání pracujících a nižších středních tříd. Když nepomohly demonstrace, lidé se nešli zklamaně domů vybrečet, ale násilím si bar otevřeli a začali v něm sami vařit. Za dvě hodiny jej navštívilo 400 lidí a vydalo se 250 porcí jídla, než dorazila policie a lidi rozehnala. Výsledkem nicméně bylo, že o provoz baru se začalo zajímat několik zájemců, přičemž podmínkou jeho zprovoznění bude zachování charakteru levné jídelny.

V další ukázce boje polské občanské společnosti bylo vidět aktivity Výboru na obranu nájemníků. Ten kromě poskytování právní pomoci a lobování na ochranu nájemníků, což známe i z Česka, nemá bobky z pořádání radikálnějších akcí jako jsou blokády vystěhování chudých nájemníků, kterým se nepřidělily sociální byty a kvůli nouzi mají problémy se splácením činže. Blokád práce exekutorů (a policie) přímo v domech se účastní desítky lidí, přičemž jejich úspěšnost v zabránění vystěhování dosahuje údajně až 50%.

Eichler rovněž zmínil další příklad hájení veřejného prostoru z Varšavy, kde autorka veřejného uměleckého díla odmítla jeho využití pro reklamní účely na mistrovství Evropy ve fotbale. Tento příklad ovšem působil rozporuplně, neboť autorka uměleckého díla využila v boji proti komerční prezentaci skutečnost, že umělecké dílo nepřestalo být jejím soukromým majetkem. Také prvek organizovaného veřejnému odporu zde na rozdíl od prvních dvou situací absentoval.

Tomáš Tožička se ve svém příspěvku věnoval především tématu deprivatizace a rehabilitace kolektivního vlastnictví pod veřejnou kontrolou. Opíral se zejména o práci a studie přední americké  politické ekonomky Elinor Ostrom (1933-2012), která ukázala, že společné zdroje jako jsou například lesy, ložiska surovin, vodovodní sítě nebo loviště ryb, mohou být nejefektivněji využívána tehdy, když nejsou ani privátním ani státním vlastnictvím, ale veřejným vlastnictvím pod kontrolou komunit, které je využívají.

Tožička se konkrétně vyslovil pro deprivatizaci vodních, nerostných a jiných přírodních zdrojů, školství, zdravotnictví a energetiky. Rovněž zmínil úspěšné působení lokálního, družstevního bankovnictví v době krize a úpadku takových gigantů jako byly banky Lehman Brothers a Merrill Lynch. V současnosti navrhuje zformulovat jasná kritéria veřejné prospěšnosti a všeužitečnosti určitých statků, jejichž vlastnictví by bylo pod veřejnou kontrolou. Nicméně i v ostatních podnicích navrhuje zákonem zavést „demokratizaci podnikání“ zahrnující např. povinnost určitého stupně odborové organizovanosti ve firmách usilujících o veřejné zakázky apod.

V následném prostoru pro debatu proběhla velmi živá výměna názorů zejména mezi Tožičkou a přítomným novinářem Štěpánem Kotrbou jednak o demokratické kontrole nad vlastnictvím a o charakteru demokracie vůbec, druhak o možných rozporech mezi zájmy komunity a zájmy širší společnosti při uplatňování vlastnické kontroly.

Zatímco v otázce demokracie snesl Tožička pádné argumenty ukazující naprosto zřejmé objektivní limity zastupitelské demokracie ve společnosti ovládané kapitálem, kde také státní firmy, byrokracie a další formálně neprivátní struktury unikají jakékoliv veřejné kontrole nebo rozhodování zúčastněné veřejnosti, v otázce maximální efektivity komunálního rozhodování měl s hájením svých tezí potíže a pouze se odvolával na práci zmíněné ekonomky Ostrom.

Zástupce NAL se snažil debatu, kterou zejména Kotrbovy opakované, byť i věcné vstupy „mimo pořadí“ měnily na poněkud rozbředlý dialog, vrátit k otázce definice veřejných statků určených pro deprivatizaci. Konkrétně se ptal, zda není omezující při výběru takovýchto statků vycházet pouze z tradice posledních desetiletí, opírat se o dokazování efektivity veřejného vlastnictví u tzv. přirozených monopolů, nebo klást důraz na nekomodifikovatelnost určitých sektorů zajišťujících základní lidské potřeby.

Podle Tožičky svádí takové kladení otázky k ideologizaci problému, k tvoření schémat, zatímco podle něj je účelnější hledat analytické nástroje pro to, jak postupovat v různých situacích. Jiří Silný obhajoval zajištění produkce základních potravin, léků apod. pro každého jako sociální právo. Na tomto místě je dobré připomenout, že program NAL počítá s vyvlastněním určitých statků (energetika, vodárny, zbrojní průmysl, bankovnictví aj.) především s ohledem na jejich strategický význam, kdy jde o to, co nejvíce oslabit moc vládnoucí třídy, nicméně myšlenka sociálních práv všech lidí na vzdělání, zdravotní péči, veřejnou dopravu apod. rovněž tvoří integrální část naší politické strategie.

Debata byla v mnoha směrech zajímavá, bohužel se časem stočila od diskuze praktických kroků našeho hnutí, což byla jistě škoda, neboť příspěvek Patrika Eichlera, při jistých teoretických slabinách, možnosti úspěšného praktického, aktivistického boje „v ulicích“ výborně ilustroval a jistě byl zamýšlen jako inspirace pro naše konání. Sebekriticky přiznejme, že tuto hozenou rukavici jsme  tentokrát ze země nezvedli.