Ačkoliv se Margaret Thatcherová stala britskou premiérkou v březnu 1979, její nástup k moci se již nějakou chvíli předtím zdál hrozivě neodvratným. S využitím rostoucí nelibosti veřejnosti k svazku labouristické vlády s odbory, který vyústil v sérii celonárodních stávek, vyzvala v roce 1977 Thatcherová k hlasování o důvěře vládě. Po řadě stále zoufalejších koaličních úmluv s 13 britskými liberálními poslanci nakonec Callaganova vláda zkolabovala a Thatcherová dosáhla v následných všeobecných volbách jasného vítězství.

Když v roce 1974 Thatcherová nahradila Edwarda Heatha v čele Konzervativní strany, soustředila se na monetaristickou hospodářskou politiku výrazných škrtů ve veřejném sektoru a privatizace, což ji přineslo v roce 1976 uznání Mezinárodního měnového fondu. Její přístup k vládě se výrazně odchýlil od poválečného konsenzu udržování státu blahobytu, znárodněných služeb a podpory plné zaměstnanosti. Když se v 70. letech staly bombové kampaně IRA, rasové nepokoje, fotbalové chuligánství a pouliční násilí součástí každodenního života, zacílila Thatcherová na znovuzavedení konzervativních, „morálních“ hodnot, které se údajně měly vytratit v rozvolněných 60. letech. Účinky politiky její toryovské vlády během 80. let měly na dělnickou třídu Británie hluboký a nezvratný dopad.

S tím, jak hvězda Thatcherová strmě stoupala vzhůru, došlo ve Spojeném království v roce 1977 k explozi punkového hnutí. Ačkoliv se mu podařilo zasáhnout jádro společnosti, masový apel tohoto hnutí zároveň skupinám znemožňoval pohnout se někam za tří-akordový rock, jemuž především vděčilo za svoji popularitu. Jeho matoucí využití fašistických symbolů spolu s násilím, které doprovázelo mnoho punkových koncertů, často přitahovalo krajně pravicovou Národní frontu, což byli posluchači, od kterých se chtěla řada kapel inspirovaná punkovým ´Rokem Nula´ distancovat. Když v roce 1978 punk právě tak náhle skončil, tak se post-punkové hnutí, byť právě tak konfrontační, jako jeho předchůdci, snažilo více uplatnit i v literatuře a umění a rovněž působit politicky uvědoměleji.

Pro tyto hudebníky levice přestavovala Thatcherová – vykreslující odboráře, socialisty a liberály jako nepřátele – zlovolnou figuru čarodějnice, která rázně rozsekla všechny konflikty své doby. Britské hudební žebříčky začátku 80. let byly přeplněny písněmi o sociopolitických tématech a umělci obecně se vůči Železné lady vymezovali třemi různými způsoby: 1) sociálním komentářem (např. Ghost Town od the Specials), 2) přímou konfrontací jejího charakteru (např. How Does It Feel to bet he Mother of 1000 Dead od Crass) a 3) propagací hodnot a myšlenek, přesně opačných, než zastávala Thatcherová. Tato poslední skupina vedená lidmi jako Billy Bragg a Paul Weller a působící pod znamením rudého klínu, byla otevřená a aktivní jak v protestech, tak v hraní na benefičních koncertech pro horníky a kampaň za jaderné odzbrojení po celá 80. léta.

Během turbulencí 80. let se objevila řada levicových, socialistických kapel, a ačkoliv většina z nich nikdy nedosáhla úspěch u mainstreamu, zůstala věrná svým ideálům. Zde uvedu několik svých oblíbenců:

McCarthy

Zformovala se na předměstí Východního Londýna v Barkingu v roce 1984 právě v době celonárodního vyvrcholení nárůstu nezaměstnanosti, hornické stávky a protestů proti volební dani a byla chápána jako zpolitizovaní The Smiths vybavení rozeznělými kytarami a texty s narážkami na trhliny ve fasádě kdysi velkého britského impéria. Jejich muzika se točila kolem protithatcherovských a antikapitalistických textů zpěváka/kytaristy Malcolma Edena a břinkavé, nezávislé folkové hudby hlavního kytaristy Tima Ganea.

Ačkoliv se jejich texty velmi zabývaly aktuálními událostmi, a popové melodie, které je doprovázely, by šly dobře hrát v rádiu, McCarthy se nikdy nepodařilo dostat více vysílacího času, když nepočítáme nesmrtelného šampiona okrajových nezávislých skupin Johna Peela, který ve své show na BBC rádiu 1 uvítal kapelu na několika svých slavných sezeních.

Kapela se ironicky pojmenovala po americkém senátorovi Josephu McCarthymu, představujícímu postavičku, která se do historických učebnic zapsala pro svůj zápal v antikomunistickém honu na čarodějnice začátkem 50. let. McCarthy se seskupila s dalšími do C86 scény, když se jejich nahrávka Celestian City dostala do kazetové kompilace New Musical Expressu, z něhož pak čerpala celá nezávislá scéna. Vydání C86 se skutečně ukázalo být pro rozvoj skupiny velmi důležitým počinem, jak připomněl i sám Eden: „Tehdy poprvé se nám dostalo pozornosti. Hudebně jsme byli dalším skupinám na C86 docela podobní. Myslím si ale, že náš celkový přístup se poněkud odlišoval.“

McCarthy vydal mezi lety 1987 a 1990 tři studiová alba, ale koncem 80. let se již myšlenka skupiny představující hlas celé generace jevila jako přežilá. Jejich debutový single Red Sleeping Beauty to zdůraznil, když odrážel dojem skupiny, že jejich hudební souputníci usnuli, zatímco „je stále třeba vyhrát válku“. Byl to protest proti nedostatečnému protestu vůči systematickému vypuzování britské dělnické třídy; Komentář k vzácnosti projevů neposlušnosti vůči moci, což bylo téma obecně definující popové žebříčky konce 80. let.

Vedle útoků na neduhy britské společnosti se texty skupiny s kousavou ironií a sarkasmem věnovaly také širším otázkám, jako třeba jejich single z roku 1988 Should the Bible Be Banned, v němž ´vypravěč´ líčí, jak byl dotlačen k zabití svého bratra poté, co si přečetl biblický příběh Kaina a Abela. Provokativní otázkou „Má být Bible zakázána, aby byl pokoj?“ chtěla píseň dovést do absurdity výzvy po zákazu knih a filmů, které následovaly některé široce medializované násilné události. Podobně God Made the Virus brilantně zesměšňuje homofobní pohled náboženské pravice, pokud jde o epidemii AIDS procházející celými 80. lety: „Ačkoliv jste pobili nepřátele rodiny/ tato svatá nemoc plýtvá nepřáteli/ Kéž byste seslali zvláštní smrt jen pro lesby a komunisty.“

Ačkoliv až do doby, kdy v roce 1990 oznámili odchod ze scény, nikdy nerozpalovali žebříčky hitů a dost možná to ani nikdy neměli v úmyslu, přesto McCarthy zanechal v hudbě svůj odkaz. Když už nic jiného, podařilo se jim inspirovat další muzikanty a studenty k určitému stylu psaní textů. Basista a textař Manic Steet Preachers, Nicky Wire, jehož skupina začátkem 90. let spojila socialismus a literaturu, uznal McCarthy jako základ na kterém byli Manics vystavěny a jejich debutové album z roku 1987 I Am A Wallet nazval „nejdokonalejší nahrávkou, Komunistickým manifestem s melodií.“

(dokončení příště)