Tento článek o britských levicových popových skupinách 80. let je pokračováním 1. části – ZDE

Gang čtyř

David Fricke z časopisu Rolling Stone jednou popsal Gang čtyř jako „spojení Jamese Browna a raného hip-hopu s odrážkovým minimalismem Ramones, které ve svém důrazu na spravedlnost pro dělnickou třídu představovalo skutečnou revoluční sílu. Leedská čtyřka úzce propojila svoji marxistickou kritiku se zraňujícími smyčkami zuřivého fuku a pomstychtivostí disko synkop.“

Gang čtyř pojmenovaný po kontrarevolučním kolektivu v post-Maově Číně byl široce považován za jednu z vůdčích skupin post-punkového hnutí. Svoji dráhu začala skupina v roce 1977, kdy začali zpěvák Jon King a kytarista Andy Gill studovat na fakultě umění Univerzity v Leedsu. Šlo o místo, jak oba pak vzpomínali, kde se vzájemně podporoval marxismus a představa intervence do populární kultury. S tím, jak přinesli ostře řezaný zvuk kytary doprovázející jejich neomarxistický vzkaz, je jejich touha zapojit se úplně pohltila.

V době, kdy skupina začala, byla nezaměstnanost v průmyslovém Yorkshire bezmála 6 %. S tím, jak krajně pravicová Národní fronta využívala Leeds jako svoji severní základnu byli studenti ve městě obzvláště nevítaní a Gang čtyř přiváděl městskou ultrapravicovou punk scénu k zuřivosti. Každopádně proti jejich hudbě byla řada útoků a ani čtveřice nepatřila k upejpánkům: na jejich prvním vystoupení v Thames Poly ve Woolwich udeřil Gill svojí kytarou fašistického skinheada přímo do tváře.

Na základě jejich debutujícího singlu Damaged Goods a díky podpoře DJ Johna Peela podepsala skupina v roce 1979 kontrakt s EMI. Koncem 70. let vydali své první LP Entertainment!, kde si dělali srandu z ironické situace, že se stali součástí světového konglomerátu hudebních značek a zároveň zpívají texty, v nichž proti tomu samému bojují. Zvuk i poslání alba předznamenalo desetiletí, které bylo před nimi.

Podle názorů novináře Simona Reynoldse „se každý aspekt nahrávky od textů, přes muziku až po umělecké ztvárnění… perfektně propojuje“. Texty procházející celým albem sloužily k tomu, aby se posluchač stal jistým spoluviníkem procesů, které skupina kritizovala: pasivním spotřebitelem reakčních médií, nebo historických narativů posilujících symbolickou nadvládou bílých nad černými a bohatých nad chudými. Odcizení ve slovech i hudbě bylo nejlépe zachyceno v závěrečné skladbě Anthrax s neodbytným křepčením bubnů a hlubokými basovými smyčkami podpíranými vlnou chladného kytarového feedbacku. Inspirovány split-screenovým filmem Numéro Deux Jeana-Luca Godarda se ve skladbě doplňovaly a srážely dvě překrývající vokální linky; instinktivní odpor k lásce se překrýval s mluvenou částí o tom, že „co se děje mezi dvěma lidmi“ by nemělo být „obestřeno tajemstvím“.

Poměrný úspěch jejich prvního EMI singlu At Home He´s A Tourist u mainstreamového publika vedl k pozvání skupiny na vystoupení v Top of the Pops. Skupina ale odmítla změnit odkaz v refrénu ze „šprcek“ na „smetí“ („rubbers” na “rubbish”) a byla proto ze show vyloučena. To byl krok, který naštval EMI a bubeník Hugo Burnham se při zpětném pohledu domnívá, že v tento moment došlo v zásadě k „zabití“ kariéry celé skupiny. S vydáním jejich druhého alba Solid Gold v roce 1981 bylo zjevné, že Gang čtyř bojuje s hledáním nového směru; ačkoliv LP obsahuje několik silných nahrávek, celkově se ve srovnání s předchozím albem vyznačuje tradičnějším rokovým stylem a Kingovy texty napadají protofašistická klišé a zároveň se uchylují k lacinému antiamerikanismu. Následující alba dokládají personální změny v rámci skupiny a vývoj směrem k tanečně-funkovému pojetí, ale laťce, kterou v kreativitě dosáhlo Entertainment!, se kapela spíše stále víc vzdalovala.

Ačkoliv sen Gangu čtyř o vyjádření situacionistické kritiky konzumního kapitalismu v mainstreamových médiích nakonec nevyšel, zůstalo po kapele několik skvělých nahrávek, které dodnes inspirují nové posluchače i hudebníky.

The Style Council

Když Paul Weller rozpustil v roce 1982 The Jam a oznámil vznik the Style Council, hodně dělnických mladíků to pořádně naštvalo. The Jam, kteří začali s 18-letým Wellerem v roce 1976, byli ostrou a sebevědomou proletářskou skupinou a jejich obhroublý teenagerský zpět dobře odrážel frustraci a odcizení Wellerovi generace, což se projevilo v klasických skladbách The Eton Rifles a Going Underground. Pro mnoho fanoušků Jamu se městská odvaha, vztek a autentičnost, která definovala skupinu, ukázala být ve výsledku k ničemu, když se muž, jehož překřtili na „the Modfather“ rozhodl ve svém novém hudebním projektu obrátit k měkkému a prázdnému pozlátku Nové romantiky.

Toto rozčílení bylo ale samozřejmě hodně zjednodušující a pravda byla výrazně složitější, a to zejména když došlo na politiku.  V interview v roce 1978 s NME Weller v rychlé reakci na poznámku, že jezdí po turné s levicovými, socialistickými Clash, oznámil, že „v nadcházejících volbách budeme všichni hlasovat pro Konzervativní stranu“, a na svých albech se skupina zahalovala do britských vlajek – ačkoliv šlo do jisté míry i o účelový tah odlišit se od množství anti-establishmentových punkových počinů tehdejší doby.

V pozdějších letech The Jam se sice Weller stal jedním z hlavních popových kritiků vlády Toryů; nicméně z těch dvou skupin to, pokud jde o naštvanost a otevřenou političnost, vyhrál the Style Council. Skupina, která se nejdříve skládala z Wellera a klávesisty Micka Talbota, ale následně se rozrostla o bubeníka Steva Whitea a tehdejší Wellerovu ženu, zpěvačku Dee C. Leeovou, se na míle vzdálila od image The Jam ze střední Anglie: byli to socialističtí srdcaři a kosmopolitní vegetariáni nosící baloňáky od Armaniho a hrající na benefičních koncertech pro Hnutí za jaderné odzbrojení. The Coucil byli rovněž nedílnou součástí Rudého klínu (viz 1. díl článku – ZDE), který podporoval mladé lidi ve volbě Labour party v parlamentních volbách v roce 1987.

Hudebně the Style Council umožnil Wellerovi osvobodit se od stylistické škatule The Jam a vytvořit excentrický ale pro rádio vhodný mix uhlazeného jazzu, soulu a elekto-popu prošpikovaný napjatými strunovými kreacemi a syntaktickými houkačkami. Weller byl stále schopný podmanivé jemnosti, která se vyhýbala pouhému líbivému pozlátku – You´re The Best Thing, single z kapelového debutu Café Bleu z roku 1984, byla píseň o lásce postavená na socialistických hodnotách, zatímco v The Whole Point of No Return ze stejného alba se Weller bez doprovodu oddává prstohravému jazzu v němž se jemná melodie rafinovaně staví do kontrastu s textem popisujícím třídně rozdělenou Británie za vlády Thatcherové  a poměrně radikálně vyzývajícím k povstání a opětovnému přivlastnění „toho, co patří každému člověku“.

Po vydání dalších třech alb, která se všechna dostala do první dvacítky, se the Style Council v roce 1989 rozpadl. V rozhovoru, který vyšel následující rok, Weller uvedl: „Rozchod byl něco, co jsme měli udělat už tak před dvěma, třemi roky. V naší době jsme udělali nějakou super muziku, jejíž dopady po nějakou dobu nepůjde předvídat.“

Easterhouse

Easterhouse byla založena začátkem 80. let v Stretfordu v Manchesteru bratry Andym a Ivorem Perryovými a do oblastního povědomí se dostala poté, co si ji vybral Morrissey jako předkapelu the Smiths na jejich britském turné v roce 1983. Své jméno skupina odvodila od rozsáhlého komplexu dělnického bydlení v Glasgow. Podepsala smlouvu se slavnou nezávislou značkou Rough Trade, aby pak několik let působila s London Records a byla široce oceňovaná za své rané singly Inspiration a Whistling In The Dark, které perfektně shrnují podstatu skupiny: levicovou politickou rétoriku a ozvěnou proložené kytarové vzory. Whistling In The Dark apelovala na dělnickou třídu, aby se odvrátila od Labour Party, která je celý jejich život zrazuje, a postavila se na vlastní nohy.

Idealističtí a autentičtí Easterhouse se chovali tak jak kázali – se svým irským dělnickým původem se skupina stala aktivními členy dnes již nefungující Revoluční komunistické strany a složila řadu skladeb o irském politickém problému. Na obal Inspiration dokonce umístila portrét republikánského vězně Bobbyho Sandse, který jako politický vězeň zemřel při hladovce v roce 1981.

Krátce po vydání debutového alba Contenders, které dosáhlo v červenci 1986 druhého místa na žebříčku nezávislých vydavatelství, došlo ve skupině k vnitřním sporům a Ivor Perry založil krátce fungující skupinu Cradle. Andy Perry podržel jméno Easterhouse, ale při uvedení alba Waiting For The Red Bird v roce 1989 už zůstal jediným původním členem skupiny. V nabubřelém pokusu oslnit Ameriku se albu nepodařilo prorazit ani v Británii a hlavní single Come Out Fighting nárokující si status rockové hymny se do žebříčků vůbec neprobojoval. Se všemi písněmi napsanými výlučně Andym kritikové album rozcupovali: ačkoliv politický obsah byl pořád na výši – viz nahrávky jako Stay With Me (Death On The Dole) –chyběl mu duch a vytříbené melodie jeho předchůdce.

Když jde o mainstreamové žebříčky, tak byl dopad Easterhouse, nepočítáme-li jedno velké album a pár dobrých EP, minimální. Společně s dalšími manchesterskými kytarovými kapelami té doby, jako třeba the Chameleons, ale skupina položila základy hnutí Madchester a následné explozi zájmu o komunitní městské dění koncem 80. let.