Svalovat vnitřní problémy na vnějšího nepřítele – starý, ale podle ukrajinské vlády stále osvědčený mechanismus. Jestliže Adolf Hitler obviňoval z projevů nesouhlasu se svým režimem aktivitu světového „židobolševického“ spiknutí, nacionalističtí vůdci v Kyjevě označují veškerou nespokojenost za práci Putinových agentů a FSB. A to se vůbec netýká jen tzv. pro-ruských protestů (jejichž účastníci jsou ve skutečnosti většinou pro regionální autonomii a práva ruského jazyka a proti excesům nacionalistů), ale také nespokojenosti se sociální a hospodářskou politikou režimu.

Předseda vlády Jaceňuk prohlásil, že plán ruských vládnoucích kruhů se „od politické nestability a separatistické ideologie“ přesunul „k sociální a ekonomické destabilizaci.“

„Ti, kteří se předtím účastnili pochodů za Novorusko a křičeli „chceme do Ruska“ dnes začínají mluvit o důchodech, mzdách a sociálních problémech. Jsou to stále stejné tváře, agenti FSB, které k nám před desetiletími vyslali“, zdůraznil premiér.

Podobné prohlášení vydal i tajemník pro národní bezpečnost a obranu, Andrej Parubij, takže je jasné, že nejde o jedno prohlášení ale o určitou politickou linii těch, kteří jsou u moci. Podle Parubého vypadají plány Kremlu takto: „Máme informace, že v blízké době (někteří analytici počítají se zářím nebo říjnem) dojde k novému plánu o destabilizaci situace v osmi regionech jižní a východní Ukrajiny. [Rusové] doufají, že nepopulární reformy, před nimiž ukrajinská vláda nevyhnutelně stojí, povedou k sociálním nepokojům a nárůstu nesouhlasu, který se může stát novou základnou destabilizace země.“

Označit dopředu nepokojené občany za cizí agenty není ničím jiným než vyhlášením války proti chudým v zájmu bohatých. Jaceňuk nedávno navrhl podle svých slov „nejambicióznější privatizaci za 23 let.“

Když neoliberálové a ultranacionalisté řečnili na Majdanu proti korupci Janukovyčova režimu, ukázalo se, že byli vlastně pouze nešťastní z malého rozsahu krádeže. Nebyli spokojení s pomalým tempem Janukovyčova útoku na sociální a hospodářské zájmy pracujících. Janukovyč je už pryč a nový režim útočí proti nemajetným.

Ve stejné „nenávistné řeči“ srovnal Jaceňuk státní vlastnictví s rebely v Donbasu: „Věřím, že veškeré státní společnosti, holdingy a jiná verbež, která byla vytvořena, jsou neefektivní firmy zaměřené pouze na vyplenění fondů získaných se státní garancí.“ Slovo „verbež“ se stalo nedílnou složkou slovníku ministerského předsedy; stejný termín používá pro označení „separatistů“ a neprivatizované části národního bohatství.

Jaceňukův jazyk srovnávající státní vlastnictví s „teroristickými“ povstalci ukazuje, že Ukrajina není ve válce „Západu“ a „Východu“, „Ukrajinců“ a „Rusů“, ale ve válce bohatých proti chudým.

Sociální blok vytvořený na Majdanu, který vedla oligarchie a který zahrnoval nacionalistické intelektuály, „střední třídu“ a malé vlastníky nakažené západní ideologií, jasně definoval svého třídního nepřítele: „soumary z Doněcku“. Tento „třídní rasismus“ proti dělnické většině Jihovýchodu má za cíl shromáždit širší sociální vrstvy od těch, co podporují neonacisty, až po „obyčejné lidi“ z Kyjeva, na podporu politiky v zájmu miliardářů jako je Kolomojský a Porošenko.

Navzdory iluzím ukrajinských a ruských nacionalistů nepředstavují lidové republiky civilizačního nebo geopolitického nepřítele Kyjeva, ale nepřítele třídního. Ideologické cetky – nacistické runy na jedné straně, ikony a korouhve na druhé – brání mnohým lidem vidět „pozemský“ smysl války: jde o boj bohatých proti chudým, v němž každá ideologie slouží jen matení lidí a zastírání pravdy sociálního boje.

Lidé, kteří naivně srovnávají kyjevský režim a jeho oponenty na základě toho, že „tady i tam jsou nacionalisté“ naprosto ignorují sociální pozadí celého konfliktu. Nechtějí vidět, že VEŠKERÁ ukrajinská oligarchie stojí na straně Kyjeva a že kyjevská junta představuje nepřítele tvrdě pracujících lidí Doněcka a Lugansku. Nechtějí vidět, že Kyjev představuje masovou privatizaci, zatímco Donbas, byť nesměle, vyhlašuje nacionalizaci. Nechtějí vidět, kterou stranu podporují bohaté imperialistické země pod vedením Spojených států a na čí straně jsou sympatie „Třetího světa“ a anti-imperialistů. Vcelku je to tak, že tito lidé, kteří sami sebe někdy dokonce označují za levičáky, nejsou vůbec schopni použít sociální a třídní analýzu z odkazu Marxe a raději preferují setrvání na půdě ideologií, ve světě „falešného vědomí“.

Viktor Šapinov, Borotba