Čtvrtstoleté výročí změny společenského uspořádání v roce 1989 přirozeně vybízí k vzpomínkám, analýzám, ohlédnutím a bilancování, co všechno je jinak a jakou proměnou prošly naše životy. A protože dějiny, jak známo, píšou vítězové, byť třeba momentální, nepřekvapuje, že se nám dostává záplavy ujišťování, pokud možno podepřených statistikami, že si skutečně žijeme po všech stranách lépe, například že si dnes můžeme koupit za své mzdy více potravin. Ale jak už to chodí, není statistika jako statistika, o čemž by mohl s úsměvem vyprávět třeba známý televizní kuchař Láďa Hruška…

Ve dnech výročí listopadu 1989, kdy pražská kavárna tak ráda hovoří o znovunabytí svobody a demokracie, přinesla celá řada médií od „lidového“ Blesku a TV Nova až po „analytické“ Aktuálně.cz pro jistotu také informace o nárůstu kupní síly našich peněženek, aby snad nebylo pochyb, že jsme v listopadových dnech na Národní třídě nespasili pouze svoji po svobodě tesknící duši, ale také po jídle tesknící žaludek.

O průměrné mzdě a cenách bez mediální masáže

Navzdory personální různosti všeobecně stále více se bulvarizujících redakcí a navzdory konkurenčnímu boji jednotlivých mediálních značek, na něž se postupně zredukovalo autentické listopadové heslo „svoboda tisku“, se ve všech zmíněných médiích dočítáme pořád jen to samé: potraviny nám proti listopadu 1989 zlevnily, místo 200 gramů bůčku si můžeme dopřát sníst na posezení celého pašíka a místo jednoho lahvového si pak tento gargantuovský oběd klidně spláchneme celou basičkou. Prostě, jak by to řekl nejmenovaný „klasik“: žije se lépe, žije se radostněji.

Ale teď trochu vážněji; Blesk operující s údaji Českého statistického úřadu(ČSU) tvrdí, že při přepočtení cen potravin z roku 1989 na naše dnešní průměrné mzdy bychom museli zaplatit za kilo bůčku 176 Kč, ale reálně platíme pouze 83 Kč, za kilogram rýže bychom platili 80 Kč, zatímco reálně ji koupíme za 34 Kč a kilogram kuřete by nás dnes s „komunistickými“ mzdami stál 240 Kč, zatímco s „reálně kapitalistickými“ mzdami, které pobíráme, si ho můžeme koupit za 66 Kč. Aktuálně.cz z druhého konce uvádí, že za naši dnešní průměrnou měsíční výplatu si oproti té z roku 1989 můžeme dopřát o 1245 % více pražené kávy, o 344 % více mléčné čokolády a o 247 % resp. 6034 kusů více vajec. Mají “naše“ média pravdu, dopřává se nám dnes rohu hojnosti?

Ponechme nyní stranou předpoklad – který zjevně neplatí – že kvalita a výživová hodnota předlistopadových a dnešních potravin zůstala stejná. Je samozřejmě známo, že kvalita dnešních potravin v průměru za těmi před 25 lety výrazně pokulhává, ale na chvíli se od toho oprostěme a srovnávejme pouze čísla. Stačí kratší zamyšlení a hned se dostaneme k řadě problémů.

Průměrná mzda. Všichni víme, že jde o šalebný konstrukt, který nám z přejedeného a hladového rázem vykouzlí dva nasycené strávníky spokojeně odcházející od jídelního stolu. Průměrná mzda, na kterou fakticky nedosáhnou dvě třetiny lidí pobírajících mzdy resp. platy, tedy sama o sobě není dobrý nástroj na analýzu naší kupní síly. Další věcí je, že průměrná mzda se vypočítává právě pro ty, kteří nějakou mzdu pobírají. A zase si není těžké zjistit, že zatímco před rokem 1989 prakticky všichni práceschopní lidé v produktivním věku pobírali mzdu, dnes si statisíce lidí musí vystačit s dávkami v nezaměstnanosti, se sociálními dávkami, nebo s tím, co si vyžebrají či zajistí příležitostnými výdělky například za sběr kovů.

Ale pořád nejsme u konce: dnešní průměrná hrubá mzda podléhá vyššímu zdanění než před rokem 1989, takže lidem zůstává nakonec na pásce méně. A nyní přijde to hlavní: vedle potravin se přece musí platit také nájem (náklady na údržbu vlastního bytu či domu), energie, vodné a stočné a další služby. A právě tyto služby – i podle statistik ČSU – oproti listopadu 1989 v přepočtu na dnešní mzdy velice výrazně podražily. A to dokonce tolik, že podíl peněz, které domácnosti mohou reálně využít na nákup potravin, se oproti roku 1989 snížil o plnou jednu třetinu! Tisíce kusů vajec a kila čokoládových tabulek se nám tak najednou někam ztrácejí.

Zlé jazyky by si ještě dovolily poznamenat, že i za hypotetického pokračování minulého režimu dalších 25 let by se pravděpodobně zvýšila produktivita práce a kupní síla obyvatelstva (tak jako se zvyšovala s malými výjimkami v předchozích letech), takže není úplně férové srovnávat ceny „zamrzlé“ v čase s těmi současnými. Ale už toho raději nechme. Dříve se říkalo: šedá je teorie, zelený strom života. Dnešní teorie podle Blesku je naopak zeleňoučká a krásně košatí, bohužel reálný život mnoha lidí se zdá být nějak šedý.

Děti bez školních obědů

Navzdory radostným statistikám o plném bachoru přijde sem tam znepokojující zpráva, že stále více rodin si dnes nemůže dovolit zaplatit školní (tj. dotované) obědy pro své děti. Například na Klatovsku podle místního tisku řada dětí neobědvá a ve škole hladoví, rodiče jiných hradí obědy pomocí splátkového kalendáře, po dalších vymáhají školy peníze za obědy soudní cestou. Stejné zprávy přicházejí ze všech částí země.

Problém se už jeví natolik palčivý, že se dostal na stůl ministryně sociálních věcí, která plánuje zařídit fond, který by dětem chudých rodičů obědy hradil. Zatím se tato záležitost řeší porůznu dobročinností. O jaká „řešení“ jde? Za peníze píárové nadace Women for Women oligarchy a lumpenprivatizátora Pavla Tykače a jeho ženy Ivany se v lednu 2014 stravovalo 107 dětí. Radnice Prahy 7 sytí pět školáků z nemajetných rodin. V Liberci, kde na školní oběd pro své ratolesti nemá už 10 % rodin, zorganizovali v místním hypermarketu k výročí 25. let získání svobody kabelkový bazar, z jehož výdělku jdou prostředky na speciální fond pro hrazení školních obědů. V Jihomoravském kraji se nasycení školáků ujala obecně prospěšná společnost Světýlko, a tak dále a tak podobně…

Ve druhé dekádě 21. století jsme se vrátili kamsi do dob císaře Procházky nebo snad ještě hlouběji do minulosti: aby se naše děti najedly dotovaného školního oběda, potřebujeme pomoc charity.

Úsměv Ládi Hrušky

Ale nedostatečné stravování zjevně netrápí pouze děti. Statistika Blesku a Aktuálně.cz je jedna věc, statistika prodeje nové Velké knižní kuchařky „televizního kuchaře“ z TV NOVA Ládi Hrušky věc druhá. Tento původně televizní reportér přesedlal na vaření před kamerou a stal se pod explicitním heslem „Vařte levně a chutně“ miláčkem dnešních domácností, které mají hlouběji do kapsy. Soudě podle prodejnosti jeho knihy jich bude mnoho. Za pouhé první čtyři dny prodal Hruška 30 tisíc kusů své knihy receptů – částečně originálních, většinou ale zaslaných diváky.

Hruškovo televizní kuchtění odstartovalo receptem na přípravu laskominy z kuřecích kůží. Nápad se stal u veřejnosti natolik populární, že se k němu Hruška ještě jednou vrátil. Vedle toho představil divákům jak si připravit k jídlu tlačenku v trojobalu, náhražkové tiramisu, smažený sýr v hrnku, bramborák bez brambor s kousky chleba a řadu dalších pokrmů, pro něž se ujalo pojmenování šmakuláda. V mnoha případech možná i chutné, každopádně zaručeně levně, byť právě na cenovou kalkulaci (údajně podhodnocenou) přichází sem tam nějaké stížnosti. Koncem listopadu dosahují prodeje a další objednávky Hruškovy knihy hodnoty čtvrt milionu kusů, což z ní může učinit nejprodávanější knihu posledních 25 let! Jak symbolické – čtvrt století po Listopadu 89 se čtvrtmilionového prodeje těší kniha o levném vaření z kuřecích kůží.

Co říci k těmto smutným faktům závěrem? Před volbami se snad dalo s oligarchou Babišem (a nebožkou Marií Antoinettou) udiveně poznamenat: Když nemají na chleba, proč nejedí koblihy? Ale po volbách koblihy došly, a co dál? No zatím to vypadá, že nás asi nakrmí Blesk svými statistikami, naše děti si občas dopřejí ve škole weinerschnitzel (půjdou-li ovšem kabelky dobře na odbyt) a o víkendu si pak celá rodina smlsne na nějaké nové, vychytané šmakuládě.