Lety u Písku jsou místem, kde se před více než 70 lety začala psát jedna z nejtragičtějších kapitol naší historie. Právě zde došlo z rozhodnutí nacistů a za aktivní spoluúčasti českých protektorátních úřadů k nucenému soustředění Romů z části Protektorátu Čechy a Morava, coby předstupeň jejich následného cíleného a průmyslového vyhlazení. Proto se zde v posledních letech koná každoročně pietní akt na připomenutí utrpení obětí i jejich blízkých, kterého se letos zúčastnili také zástupci Nové antikapitalistické levice.

Romský holocaust byl v Česku dlouhou dobu na naprostém okraji zájmu politiků, historiků, médií i široké veřejnosti. Svůj podíl na tomto stavu měla nepochybně nepříjemná skutečnost aktivní účasti českých úřadů a represivních složek na páchání zločinů proti Romům, nicméně hlavním důvodem byl celkový pohled vládnoucích elit a většiny obyvatel na Romy, který jim přiznával roli pouhých nesvéprávných objektů různých vládních „politik“ – asimilační, rozptylovací, přesídlovací, zaměstnanecké, vzdělávací atd… Romům se upírala jejich svébytnost, jazyk a kultura, romské děti byly umísťováním do zvláštních škol zbaveny možnosti dosáhnout vyššího vzdělání a režim Romů masivně využíval v roli nádeníků a pracovníků na stavbách, v dolech a průmyslu.

Byl tak potlačován vznik širší vrstvy romské inteligence a politické reprezentace, které by připadl úkol oživit vzpomínky na romské oběti nacismu a vznést ožehavé otázky na roli české vlády, policie a politického klimatu první i druhé republiky na zločinech proti Romům. Je třeba si uvědomit, že z předválečného cikánského obyvatelstva Čech a Moravy zůstalo na živu jen asi 10-20% a mnoho těchto lidí, dříve i později majoritou odstrčených na okraj společnosti, se se svými traumaty z dob války uzavřelo do úzkého okruhu svých rodin.

Teprve po mnoha desetiletích se tak začalo veřejně připomínat, že v Letech u Písku byl nejprve v roce 1940 vybudován kárný pracovní tábor pro muže bez zaměstnání, kam začali být shromažďováni také Romové porušující zákaz kočování vydaný koncem roku 1939 protektorátní vládou a kam od ledna 1942 putovali všichni Romové, kteří se bez povolení úřadů vzdálili z místa svého úředního bydliště, nebo na které byla uvalena kriminální policií časově neomezená vazba. Od srpna 1942, kdy proběhl v Protektorátu soupis všech osob romské národnosti včetně tzv. cikánských míšenců, změnil tábor v Letech svojí funkci a stal se přestupní stanicí při „konečném řešení cikánské otázky“.

Přímo v táboře v Letech zahynulo v důsledku úmyslného přeplnění tábora, vydávání hladových přídělů jídla a odpírání léčby a zdravotní péče ze 1309 vězňů 326 osob, z velké části dětí. Ze 30 dětí narozených v táboře se konce války nedožilo ani jediné. Od prosince 1942 do května 1943 opustilo navíc tábor několik transportů s romskými vězni, které přímo, nebo přes mezi-staniční sběrné tábory skončily v Osvětimi. Zde zahynulo dalších 540 Romů a Romek z Let.

Vzpomínková akce se každoročně pořádá právě u památníku v místě hromadných hrobů obětí letského tábora. Shromáždění více než 200 účastníků mělo pod zachmuřeným nebem možnost položit květinové dary ke kameni uprostřed loučky v pietně upraveném území dubového háje. Setkáním provázel jako již tradičně předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu a místopředseda Strany rovných příležitostí, Čeněk Růžička, společně s předsedou Strany rovných příležitostí a členem Rady vlády pro národnostní menšiny, Štefanem Tišerem.

Po zaznění české a romské hymny a položení květin a věnců proběhla modlitba slova, kterou vedl první vysvěcený římskokatolický kněz romského původu a zároveň nejmladší kněz z Jižních Čech, Vojtěch Vágai. Následovaly projevy řečníků u pódia naproti malému přírodnímu amfiteátru. Přítomno bylo několik nejvyšších členů diplomatických sborů řady zemí, dále zástupci politických stran, duchovní a slovo si vzali i organizátoři z řad Romů.

Je příznačné, že z Hradu ani z vlády nedorazil nikdo, nicméně je otázkou, zda by účast lidí typu Petra Hájka, člověka vnímajícího „krutou nespravedlnost“ trestů žhářů z Vítkova, nepůsobila jako provokace. V tomto směru je třeba říct, že z řady vystoupení lidí ohledně odsuzování romského holocaustu doslova čišelo pokrytectví. To byl případ reprezentanta francouzské vlády, která před dvěma, třemi lety, za prezidentství Nicolase Sarkozyho, dala deportovat tisíce Romů do Rumunska a Bulharska a nechala policii ničit romské tábory. To samé platí o zástupci vlády Spojených států, která již více než deset let provozuje koncentrační tábor na Guantanámu, kde bez vznesení jakéhokoliv obvinění vězní v naprosté izolaci občany řady cizích států.

Naopak příspěvky samotných organizátorů tnuly do živého. Poukazovalo se v nich na rostoucí napětí mezi majoritou a Romy, na nedávná masová shromáždění na Šluknovsku a v jiných částech země, kde v reakci na kriminální činy spáchané několika jednotlivci proběhly pokusy o pogrom proti všem místním Romům, na vzrůstající agresivitu proti-romských vystoupení řady politiků, kteří se snaží surfovat na vzdouvající se vlně ve společnosti zakořeněného rasismu.

Čeněk Růžička a další řečníci rovněž ostře odsoudili přetrvávající existenci prasečí farmy přímo v místech bývalého letského koncentračního tábora tj. v místech, kde bezprostředně zahynulo více lidských bytostí než v Lidicích a Ležákách dohromady a odkud se posílali lidé na cestu smrti do plynových komor. Výborný projev přednesl také další ze zakladatelů Strany rovných příležitostí, Miroslav Kováč, ve kterém se nezapřela drsná a upřímná hornická nátura. Kováč sepsul současnou vládu za její útoky proti sociálně nejslabším, za destrukci veřejného sektoru a pracovních míst a za nesmyslné vyhazování peněz formálně určených „na integraci Romů“, které končí v rukou hrstky organizací, které si z Romů udělaly byznys a jednají s nimi stylem „o nich bez nich“.

Je třeba říci, že členové a sympatizanté NAL se na místě setkali u organizátorů s vřelým přijetím, které se projevilo kromě jiného i společným fotografováním. Za NAL položili k pomníku obětem květinové dary člen Celostátního výboru NAL, Pavel Mladý, a náš sympatizant Jozef Miker, sám Rom a rovněž bývalý horník.

Po pietní akci jsme se společně s členy Strany rovných příležitostí přemístili do blízké restaurace, kde jsme se bavili o možnostech užší spolupráce mezi našimi organizacemi, neboť pro tuto existuje dobrý základ v řadě společných bodů našich politických programů stejně jako v aktivitách, kterým se věnujeme. Následovalo neméně srdečné rozloučení a cesta domů s příslibem dalšího setkání. Část členů a sympatizantů NAL se zastavila rovněž u památníku konce druhé světové války v nedalekém Milíně, kde na počest bojovníků proti fašismu v řadách všech armád i partyzánských oddílů zapálila dvě svíčky.

Z pohledu NAL šlo o podařené setkání, kterého se napřesrok opět velmi rádi zúčastníme, a to třeba i s projevem. Setkání s přáteli z řad Romů pro nás bude potěšení a vzdání pocty romským obětem nacismu v dobách vzrůstajících rasistických vášní, šikanování nejchudších a protiromské mediální hysterie pro nás bude ctí.