30. ledna 1933 byla v Německu ustavena koaliční vláda konzervativců a nacistů v čele s říšským kancléřem Adolfem Hitlerem. Krátce poté došlo k rozpoutání masového fašistického a státního teroru zaměřeného zejména proti komunistům a sociálním demokratům a v menší míře i dalším politickým protivníkům nebo konkurentům německé ultrapravice. Došlo k zavraždění nebo zranění tisíců lidí, antifašisté byli mučeni a vězněni v prvních provizorních táborech a sklepeních, německá komunistická strana a krátce po ní i sociální demokracie byly zahnány do ilegality, jejich tisk byl zastaven, kanceláře obsazeny policií (jejíž součástí v roli tzv. pomocné policie se po Göringově nařízení z 22. února 1933 stali v Prusku i příslušníci jednotek SA, SS a Stahlhelmu) nebo vydrancovány.

Tento vývoj hluboce zasáhl nejen německou radikální levici. Pro Komunistickou stranu Československa (KSČ) představoval bezprostřední ohrožení – jednak pro blízkost Československa a Německa, ale především jako drtivý úder zasazený největší, legálně působící komunistické straně v kapitalistickém světě. Připomeňme, že v samotném Československu již v tu dobu představovala nacistická strana (DNSAP) jednu z nejsilnějších stran mezi německým obyvatelstvem a ani pozice českých fašistických stran nebyla zanedbatelná. Vedle toho se fašisté organizovali i na pravici nominálně buržoasně demokratických stran.

KSČ v reakci na potlačení německých komunistů a jejich zahnání do ilegality proto provedla velmi zodpovědné rozhodnutí, představující významnou změnu v její dosavadní taktice vůči reformistickým stranám: 14. března 1933, před 85 lety, zaslal Ústřední výbor KSČ dopis vedení českých i německých sociálních demokratů a českých národních socialistů dopis s nabídkou spolupráce v boji proti fašistům, válce a potlačování politických a sociálních práv a vymožeností dělnické třídy. Dopis byl o dva dny později zveřejněn v ústředním orgánu strany, Rudém právu.

Cesta k jednotné frontě: Velká hornická stávka

Výše uvedená významná změna oproti dosavadní politice KSČ spočívala v tom, že KSČ se s nabídkou spolupráce, tzv. jednotné fronty, obrátila nejen na řadové členy, ale právě přímo na vedení reformistických stran. Až dosud se v duchu politiky tehdejšího vedení Kominterny snažila o společné akce a spolupráci se sociálně demokratickými (a českými národně socialistickými) dělníky pouze ve formě tzv. „jednotné fronty zdola“. 19. července 1931 se tak např. ÚV KSČ obrátil přímo k dělníkům těchto stran s nabídkou spolupráce, přičemž ovšem otevřeně útočil proti jejich stranickým vůdcům. To se odráželo i v terminologii – zatímco reformistické dělníky oslovovala KSČ jako „sociálně demokratické“ a „národněsocialistické“, pak vůdce těchto stran, ale třeba i jejich stranický tisk nazývali „sociálfašistickými“. Výraznou limitací praktické aplikace jednotné fronty zdola, tedy obracení se s výzvou ke spolupráci na řadové členy při současných útocích na stranické vůdce, byl nepsaný požadavek faktické vůdčí role komunistů ve společné akci. I když reformističtí dělníci nebyli přímo vyzýváni k odchodu ze svých stran ani k odsouzení svých předáků, byl v praxi kladen důraz na jejich přetáhnutí do rudých odborů působících pod vedením KSČ.

První zřetelné náznaky změny taktiky KSČ se objevily po úspěšné masové stávce horníků v severočeském uhelném revíru a posléze i na Ostravsku a v Kladně v březnu a dubnu 1932, při které zafungovala spolupráce mezi komunisty, sociálními demokraty i bezpartijními havíři, a to i na úrovni nižších funkcionářů zmíněných stran a jejich odborů. Také odbory dalších stran (včetně DNSAP) se ke stávce přidaly. Tato jednota v akci, která skončila minimálně částečným úspěchem, zastavením propouštění a snižování mezd v dolech, výrazně povzbudila zájem o další akční spolupráci komunistických a reformistických dělníků. Resoluce V. pléna ÚV KSČ z července 1932 obsáhle analyzovala společenskou situaci v Evropě, Německu a Československu a volala po vytvoření jednotných front dělníků všech stran pro společné akce. Ve vztahu k reformistickým vůdcům zde naprosto správně zazněl jasný distanc od jejich role „agentů buržoasie v řadách dělnictva“, ale zároveň byla kritizována taktika pouhé agitace a propagandy proti nim a naopak vyzdvihnuta potřeba vtáhnout je do akce resp. donutit je ukázat, zda jejich slova jsou v souladu s jejich činy při plnění konkrétních požadavků pracujících. Ale ani to, slovy rezoluce, nestačí: Nestačí, abychom za každým reformistickým vůdcem po každé jeho podlosti pokřikovali: „Zrádce!“ My musíme socialistickým dělníkům dokázat činem, že to sami dovedeme lépe, že u nás není rozporů mezi slovem a činem. Bylo by ovšem pro některé ´také komunisty´ velmi pohodlné mýt si jako Pilát ruce a volat ´On zradil, my nemůžeme nic dělat´. V tom právě spočívala „šikovná taktika“ Haisů a spol., v tom je však všechno jiné, jen ne politika komunistů. Nápadná byla i změna terminologie: pojem sociálfašisté a z něho odvozené výrazy se v celé obsáhlé rezoluci objevily pouze dvakrát, a zdá se, že termín sociálfašismus se od listopadu 1932 přestal v propagandě a agitaci KSČ používat vůbec.

Vedení KSČ ve střetu na půdě Kominterny

Je zajímavostí, že zmíněná rezoluce ÚV KSČ resp. z ní odvozený Gottwaldův článek v Rudém právu z 24. července 1932 vyzývající po jednotné akci dělnických stran proti útokům na postavení pracujících a fašismu v Československu i v Německu se dočkaly otevřeného souhlasu L. D. Trockého jako příklad správného uchopení taktiky jednotné fronty v kontrastu s nepružnou a v řadě ohledů sektářskou taktikou Komunistické strany Německa. Je ovšem otázkou, zda tento souhlas následně nesehrál roli polibku smrti. V srpnu a září 1932 se Klement Gottwald spolu s dalšími stranickými vůdci KSČ, Josefem Guttmannem a Janem Švermou účastnili XII. pléna Výkonného výboru Komunistické internacionály v Moskvě. Gottwald zde jako koreferent k otázce stávkových bojů obšírně referoval o taktice jednotné fronty uplatněné při mostecké hornické stávce a jejích výsledcích, přičemž zmínil i dílčí oportunistické zkomolení této taktiky v podpůrné stávce konané v ostravském hornickém revíru.

Vedle vyzvednutí potřeby spojit se s dělnickou masou, zvolit demokratické reprezentativní orgány vedení bojů (i kdyby v nich měli mít komunisté menšinu) a tlačit na reformistické vůdce, aby se chopili konkrétních akcí, zde Gottwald otevřeně kritizoval některé taktické kroky a přístupy Komunistické strany Německa. Šlo mimo jiné o názory, že fašistická diktatura bude tvořit nutný mezistupeň mezi buržoasní parlamentní demokracií a vítězstvím socialismu, dále o názor, že komunisté se nemají orientovat na společné akce se sociálně demokratickými dělníky a místo toho se mají zaměřit především na získávání bezpartijních dělníků a organizovat je ve svých vlastních odborech (hlavní odborová centrála měla vazbu na německou sociální demokracii) a v určité míře byla vyjádřena i pochybnost o užitečnosti samé teorie sociálfašismu a z ní vyplývající taktiky třída proti třídě.

Kritika československých komunistů a z nich zejména Josefa Guttmanna však nepadla na úrodnou půdu. Německá komunistická strana uznala dílčí „ultralevá“ pochybení, za která učinila zodpovědným člena politbyra Heinze Neumanna. Neumann byl skutečně výrazným odpůrcem jakékoliv společné akce se sociálně demokratickým dělnictvem a také hlavním ideologem teorie sociálfašismu v Německu. Na druhou stranu paradoxně poměrně realisticky vnímal, že uchopení moci nacisty by představovalo zdrcující porážku německé dělnické třídy a zničení všech možností legální politické práce pro komunistickou stranu. V tom se rozcházel s předákem německých komunistů Ernstem Thälmannem, podle něhož „nemůže být nic fatálnějšího, než oportunisticky přeceňovat nebezpečí, které představuje hitlerovský fašismus

Němečtí komunisté zůstali věrní taktice jednotné fronty se sociálně demokratickými dělníky pouze zdola, kterou uplatnili například i při jinak záslužném organizování Antifašistické akce. Zpětně se jejich postoj jistě oprávněně jeví jako sektářský, nicméně na podzim 1932 mohli předáci německých komunistů Thälmann a Ulbricht argumentovat tím, že jimi uplatňovaná taktika boje proti sociálfašismu a taktika „třída proti třídě“ přináší výsledky: od roku 1928 se počet jejích členů více než zdvojnásobil na 300 tisíc a komunisté uspěli jak v červencových parlamentních volbách 1932, tak – následně – ještě více ve volbách v listopadu 1932, kde navíc došlo k propadu hlasů pro NSDAP. V Berlíně se komunisté s 38 % hlasů stali nejsilnější politickou stranou. Úspěchy komunistů uznalo a jejich postoj podpořilo tehdejší vedení Kominterny složené z ultralevých radikálů (Béla Kun, Osip Pjatnický, Wilhelm Knorin) a kritiku československých komunistů označilo za oportunistickou.

Za společný boj s reformisty

Tento neúspěch ovšem Gottwalda a vedení KSČ nezastavil, i když rezoluce VI. pléna ÚV KSČ z 15. a 16. října 1932 představovala jistý ústup před závěry Kominterny. Nehledě na to, Gottwald a další i nadále zastávali názor, že pro společnou akci dělníků proti fašismu a zbídačování je možné oslovovat i nižší funkcionáře reformistických stran a snažit se získávat pro spolupráci celé reformistické místní a závodní organizace stejně jako závodní organizace reformistických odborů. V určitých situacích tato taktika vyžadovala dočasně upustit od prosazování náboru dělníků do rudých odborů a naopak vytvářet z komunistů i sociálních demokratů společné opoziční skupiny pracující v odborech reformistických. Strana rovněž začala pořádat společné schůze a kurzy se sociálně demokratickými dělníky, ale i s nižšími funkcionáři reformistických stran. Vedení dbalo na to, aby i po skončení společných akcí, jakými byly protidrahotní demonstrace a hospodářské stávky, nebylo přerušeno spojení k sociálně demokratickým a národně socialistickým dělníkům.

Nástup Hitlera k moci a rozpoutání teroru proti německým komunistům a dělnickým organizacím vůbec vedl konečně k změně postojů v samotném čele Kominterny, která dala souhlas s přímým oslovením vedení reformistických stran pro společnou akci proti fašismu. Na základě toho vznikl i v úvodu zmíněný dopis Ústředního výboru KSČ, jehož celý text zde publikujeme.

KSČ ve svém návrhu reformistickým stranám umístila otázku nebezpečí fašismu do kontextu kapitalistické politiky zbídačování dělnictva, propouštění, potlačování stávkových bojů a útoků na dělnické organizace i demokratická práva v celé společnosti. Otázka převedení abstraktní „jednoty“ do skutečné praxe zdola pak byla skvěle řešena taktikou dělnické demokracie (pasáž zvýrazněná v textu dopisu):

Nabízíme socialistickým stranám společný boj proti hladu, fašismu a válce

Dopis Ústředního výboru KSČ výkonným výborům československé strany sociálně demokratické, německé strany sociálně demokratické a strany československých národních socialistů

V Německu řádí krvavá fašistická diktatura Hitlerova. Brutálně šlape poslední zbytky práv dělnické třídy. Sociálně demokratičtí a komunističtí dělníci – tj. většina dělnické třídy Německa – jsou postaveni na roveň škodné. Tisíce z nich padly pod palbou Hitlerových band a Göringem komandované policie. Desetitisíce z nich byly odvlečeny do kriminálů, kde jim hrozí smrt. Je spousta případů, kdy zatčení dělníci a jejich důvěrníci byli při „pokusu o útěk“ prostě odstřeleni. Komunističtí a sociálně demokratičtí dělníci a funkcionáři jsou Hitlerovými vrahy přepadáváni na ulici a ve svých bytech, biti, mučeni a velmi mnohdy odstřelováni jako zvěř. Dělnické domy a místnosti jsou obsazovány, demolovány, dělnický majetek doslova loupen. Komunistická strana a komunisty vedené organizace jsou zakázány. Hlásit se ke komunismu, to znamená riskovat život. Legální možnosti strany sociálně demokratické jsou omezeny na minimum. I její tisk je zakázán a schůze znemožňovány. Odborovým organizacím hrozí nebezpečí, že budou rozehnány nebo násilím zatlačeny do Hitlerova státního aparátu, aby se po vzoru Mussoliniho „odborů“ staly přímým nástrojem zotročení dělnictva. V Německu, v zemi Marxe a Engelse, Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové, mají hlavní slovo nejreakčnější lancknechti velkokapitalistů, junkerů a monarchistů. Znovu se tam prohání smečka korunních princů. Hohenzoller Poslední pakuje v Dooru kufry, aby se vrátil do Berlína.

Toto široce založené tažení německého fašismu k vyhlazení všeho třídně uvědomělého, protikapitalistického, mezinárodního, revolučního a proletářského v Německu se ovšem nezastaví u Podmokel. Je tím ohrožena dělnická třída celé Evropy, především pak Československa. A jasněji než dlouhé teoretické úvahy to ukazují skutečnosti. Předně skutečnost, že buržoasie všech národů a všech politických odstínů v Československu vítá krvavé tažení Hitlera proti „rudé komuně“ a „proti marxismu“. Dále neslýchaná skutečnost, že před několika dny u Vejprt postupovaly československé státní orgány spolu s německými orgány proti československým dělníkům, kteří byli napadeni na československé půdě střelbou říšskoněmeckých hakenkreuzlerů a bránili se. A konečně skutečnost, že i u nás na každém kroku – jak vám o tom podá svědectví každý třídně uvědomělý dělník – jsou deptána práva dělnické třídy, zatímco se největším nepřátelům lidu nešlápne ani na kuří oko. Je jasné, že už tyto okolnosti tvoří živnou půdu pro přenesení Hitlerových metod i do Československa.

Současně s tím je pracující lid Československa ohrožován novými hospodářskými útoky. Máme už přes milion nezaměstnaných. Sytí a často z veřejných peněz subvencovaní kapitalisté zahájili štvavou kampaň proti hladovým podporám v nezaměstnanosti. Podpory mají být sníženy a pro celé kategorie, zejména sezónních dělníků, zrušeny. Přitom se z fabrik neustále propouští a také snižování mezd nemá konce. Zatímco výdělky klesají, ceny životních potřeb rostou. Před širokými vrstvami drobného rolnictva, živnostníků a pracující inteligence je vyhlídka vyvlastnění a proletarizace. jsou v Československu celé kraje, kde zuří hlad. Pro statisíce proletářů se stal život peklem. Zkrátka, zbankrotovaný kapitalistický systém žene lidstvo do katastrofy.

Nicméně my komunisté jsme hluboce přesvědčeni, že pracující lid je s to postavit šílenému řádění kapitalistů hráz. Že je s to odrazit všechny politické i hospodářské útoky buržoasie a sám přejít k protiútoku. Hitler v Německu, Hitlerové v Československu, Hitlerové a jejich velkokapitalističtí zaměstnavatelé v celém světě mohou být smeteni silou sjednoceného a důsledně bojujícího proletariátu. Široké vrstvy socialistických, komunistických a neorganizovaných dělníků cítí, že bojové sjednocení může učinit z dělnické třídy nezdolnou moc. Široké vrstvy dělníků bez rozdílu touží po tomto bojovém sjednocení a na mnohých místech k němu skutečně přikročují.

A tak v těchto dějinných chvílích, kdy se rozhoduje o nejbližší budoucnosti dělnické třídy celé střední Evropy, kdy v nejtěsnějším sousedství běsní nejreakčnější diktatura, kdy život pracujícího lidu celého kapitalistického světa se stal prostě nesnesitelným – obracíme se před tváří všeho dělnictva i na vás s nabídkou společného boje za nejnaléhavější, neodkladné požadavky dělnické třídy. Za podklad společného boje navrhujeme tyto otázky:

Vycházíme z přesvědčení, že nejlepší podporou ohroženého dělnictva v Německu je boj proti fašistickému nebezpečí u nás, v Československu. V rámci toho navrhujeme společný boj proti fašistickému hnutí hekenkreuzlerů, gajdovců a Stříbrného. Komunističtí a sociálně demokratičtí dělníci nechť hromadně navštíví každou schůzi těchto stran, na místě odhalí proradnost fašistické agitace, přesvědčí neujasněné posluchače – a tak projevy svolané za účelem fašistické agitace obrátí v projevy protifašistické. Dále navrhujeme, aby komunisté a socialisté společně bojovali za odzbrojení a rozpuštění fašistických a polofašistických formací, jako jsou Střelecké jednoty, Národní gardy a podobné. Komunisté a socialisté se budou společně bránit proti rušení politických práv dělnické třídy. Budou potírat zákazy dělnických schůzí a demonstrací, rozpouštění dělnických organizací, zasahování ozbrojené státní moci při mzdových a jiných bojích dělnictva, konfiskace dělnického tisku, zatýkání a žalářování dělníků a jejich důvěrníků, budou bojovat za amnestii proletářských politických vězňů, za právo asylu pro proletářské politické uprchlíky z Německa a budou se zejména stavět proti střílení do dělníků. Jsme totiž toho názoru, že soustavným šlapáním politických práv dělnické třídy si buržoasie připravuje cestu k nastolení nezahalené fašistické diktatury, takže vedle boje proti fašistickým hnutím, vedle houževnaté protifašistické propagandy a zápasu o mysli fašismem už svedených pracujících vrstev je boj za politická práva dělnické třídy podstatnou součástí boje proti nebezpečí fašistické diktatury.

Socialistická internacionála vyzvala už několikráte své strany, aby bojovaly proti nebezpečí války. V této věci považujeme v nynějším okamžiku za nejnaléhavější, aby komunisté a socialisté žádali a prosazovali zákaz vývozu zbraní z Československa, zejména aby zabraňovali vývozu zbraní do Japonska a aby nepřipustili chystanou předvojenskou výchovu mládeže.

Pokud běží o hospodářskou ofenzívu kapitalistů, navrhujeme, aby komunisté a socialisté společně bojovali proti jakémukoliv snížení a zhoršení podpor v nezaměstnanosti; proti nucené práci a pro práci nezaměstnaným za řádnou mzdu; aby ve všech závodech společně vytyčili a probojovali heslo: „Ani muže za závodu, ani haléře ze mzdy!“; aby nepřipustili zamýšlené zhoršení sociálního, zejména nemocenského a hornického pojištění; aby se postavili proti jakémukoliv zhoršení ochrany nájemníků; aby společně bojovali proti drahotě a zdražovatelům; aby nepřipustili zvyšování daňového břemene doléhajícího na pracující lid měst i venkova a aby se postavili proti exekvování majetku malorolníků a maloživnostníků. Současně navrhujeme, aby komunisté a socialisté společně bojovali za vrácení peněz, daných z veřejných prostředků bankám a kapitalistům, aby všude stáli na tom, že dlužné daně u velkokapitalistů všeho druhu musí být třebas i exekučně vymáhány a aby pod heslem „Bohatým vzít – chudým dát!“ se vůbec zasazovali o pronikavé zdanění kapitalistů ve prospěch obětí jejich systému. Všechny materiální možnosti ke splnění oprávněného volání dělnictva po chlebu a práci zde jsou. Je dost zásob všeho druhu, aby nikdo nemusel hladovět. Je dost strojů a továren, kde je možné vyrábět. Je dosti práce schopných lidí, kteří chtějí pracovat. Je tedy dosti materiálních možností dát lidu chleba a práci. Víme, že všechny tyto věci mohou být pro dělnictvo úplně příznivě a definitivně řešeny jen tehdy, až kapitalisté všeho druhu budou vyvlastněni a výrobní prostředky přejdou do rukou pracujícího lidu, což opět je možné pouze tehdy, když bude zlomena moc buržoasie a nastolena moc dělnické třídy, která vyvlastnění kapitalistických vyvlastňovatelů provede. Nyní běží o to, aby ti, kdož všechny výrobní prostředky a vyrobené hodnoty vlastní, tj. kapitalisté, byli donuceni k ústupnosti. A jsme přesvědčeni, že sjednocená a důsledně bojující dělnická třída tolik síly má. Když se nezaměstnaní ve všech místech republiky spojí a jako jeden muž vyjdou na ulice, mohou zabránit zamýšlenému snižování resp. zrušení podpor. Když se dělníci ve všech závodech a místech sejdou a slíbí si, že na úmysly zaměstnavatelů propouštět dělníky nebo snižovat jim mzdy odpovědí hromadným odporem, včetně stávky, mohou zabránit snížení mezd a propouštění. Když se dělničtí pojištěnci ve všech závodech a místech sjednotí na tom, že proti jakémukoliv zhoršení sociálního pojištění rozpoutají bouři odporu, mohou tomu zabránit. Když se pracující obyvatelstvo ve všech místech bude hodně hlasitě domáhat toho, aby ti, kdož mají, tj. boháči, museli dáti těm, co hladovějí a strádají, může toho docílit. Podobně je tomu i s politickými právy dělnické třídy. Ani ta nedává buržoasie z milosti, nýbrž na ní musí být vynucena. Když se dělníci v každém závodě a místě shodnou na tom, že se každému pronásledování svých druhů a důvěrníků postaví na odpor, když na zákazy svých schůzí, demonstrací a organizací odpovědí protestem, když si nedají klidně líbit, aby jim byla brána svoboda stávkovat a by se do nich střílelo, když zkrátka na každý útok na svá politická práva odpoví odporem – od protestní schůze a rezoluce až po hromadnou politickou stávku -, pak může dělnictvo svá politická práva obhájit. A samozřejmě, že my komunisté budeme vždy nejen ze všech sil napomáhat tomuto sjednocovacímu procesu v boji proti kapitálu dole, nýbrž budeme také v parlamentě podporovat vše, co bude ve prospěch tohoto boje a v zájmu pracujícího lidu podniknuto.

To jsou naše návrhy. Činíme je současně československé sociální demokracii, německé sociální demokracii a straně československých národních socialistů. Žádáme, abyste k navrženým požadavkům prostředkům boje za jejich prosazení zaujali co nejdříve stanovisko, učinili své eventuální návrhy a navrhli také dobu, kdyby se zástupci vaší a naší strany mohli sejít ke společné poradě.

Při organizování společného boje je nejlepší zárukou úspěchu dělnické věci uvolnění veškeré skryté energie, iniciativy a živelnosti širokých vrstev pracujícího lidu samého. Proto navrhujeme široké uplatnění principu dělnické demokracie. Představujeme si věc tak, že se v každém závodě a místě dělníci bez rozdílu sejdou na schůzi, určí své požadavky, rozhodnou o tom, jak je prosadit, a zvolí si ze svého středu bojové vedení, které akci provede a které bude odpovědné všemu dělnictvu. V případech, kdy půjde o akci v širším měřítku, může být zvolen obdobný způsob a společné požadavky, způsob boje a bojové vedení může být určováno na konferencích delegátů závodů, organizací a míst. Takové konference by se konaly podle potřeby v místním, obvodním, po případě i státním měřítku. Za účelem organizace společného boje za společné požadavky všech dělníků a soustředění tohoto boje v celostátním měřítku může být na tomto podkladě po případě svolán i celostátní proletářský kongres. Každý účastník a samozřejmě též každá zúčastněná organizace, resp. strana bude mít plné právo činit iniciativní návrhy a náměty, o nichž by pak všichni na každé společné akci zúčastnění dělníci rozhodli. Máme za to, že touto nebo podobnou metodou se může v plné míře uplatnit zásada dělnické demokracie a na společných akcích mohou být zainteresovány i široké vrstvy neorganizovaných a bezpartijních dělníků. [Zvýraznil NČ]

Činíce výkonnému výboru strany tyto vážné návrhy, nikterak nezastíráme, že mezi stranou komunistickou a stranou vaší byly a jsou hluboké diference zásadního rázu. Nicméně komunisté jsou a byli vždy ochotni, nehledíce na názorové různosti, bojovat za zájmy dělnické třídy a pracujícího lidu bok po boku s každým, kdo za tyto zájmy skutečně bojovat chce. Jsme přesvědčeni, že krajně vážné nebezpečí úplného zotročení a zbídačení dělnické třídy kapitalismem srazí dělnictvo všech táborů dohromady, že se dělníci poznají, podají si ruce, půjdou společně proti společnému nepříteli a že potom nastane i na proletářské ulici svátek. Činíme i tuto nabídku proto, abychom příchod tohoto velkého dne urychlili.

V Praze 14. března 1933

Za Ústřední výbor Komunistické strany Československa (sekce Komunistické internacionály)

Klement Gottwald a Antonín Zápotocký

Rudé právo, roč. 1933, č. 64, 16. března 1933

Odpověď reformistů a ultralevá reakce KSČ

24. března přišla na návrh KSČ odpověď vedení českých sociálních demokratů, 25. března českých národních socialistů a 30. března německých sociálních demokratů. Ve všech třech případech byla odpověď stranických vedení na výzvu k jednotné akci zamítavá. Jádrem argumentace bylo, že komunisté stojí proti „republice“ a [buržoasní] „demokracii“, že nejsou státotvorní, přičemž prý účast reformistických stran ve vládě přinesla dělnictvu i pozitiva a každopádně zabraňuje nejhoršímu (tj. proslulá teorie „menšího zla“ s nezřídka zhoubnými následky). Vytýkáno bylo také to, že komunisté údajně nemyslí svoji výzvu vážně a že útočili a stále útočí proti sociální demokracii.

KSČ na toto odmítnutí bezprostředně reagovala ostrým odsouzením kolaborace reformistických předáků s buržoasií v zájmu politiky udržení kapitalismu a opětovným obrácením se přímo na sociálně demokratické a české národně socialistické dělníky s požadavkem, aby se proti svým vůdcům postavili. Tento apel se v následujících měsících jara 1933 stupňoval, a to jednak s tím, jak československá vláda s účastí reformistických stran začala v reakci na pokračující krizi utahovat šrouby a zostřovat perzekuci KSČ a celého revolučního dělnického hnutí, tak v reakci na vývoj v Německu, kde se po přijetí zmocňovacích zákonů dávajících Hitlerově kabientu právo schvalovat zákony bez souhlasu parlamentu, pokusila zdecimovaná sociální demokracie v období od března do června 1933 zajistit své přežití za cenu často ponižujících ústupků přecházejících až do kolaborace (Sociálně demokratičtí vůdci německých odborů například vyzvali dělníky k účasti na režimní oslavě 1. máje v režii nacistů; němečtí sociálně demokratičtí předáci vystoupili z vedení II. internacionály na protest (!!) proti přijetí rezoluce odsouzující Hitlerovu politiku.)

V červnu 1933 projednávala Poslanecká sněmovna tzv. zmocňovací zákony, které představovaly dalekosáhlé omezení formální demokracie v Československu, umožňovaly regulaci hospodářství, mezd, kolektivních smluv v závodech i snižování sociálních dávek, zákaz stávek i rušení voleb. Zmocňovací zákony, nikoliv nepodobné těm, které v Německu již prosadili nacisté, měly podporu vlády včetně sociální demokracie a národních socialistů. KSČ se vší silou proti této politice postavila, přičemž došlo k opětovnému zavedení pojmu „sociálfašismus“. V září 1933 v reakci na vzrůstající persekuci komunistů, zastavování jejich tiskovin a útoky na sociální práva pracujících přešla KSČ do ultralevé pozice – zde šlo o nesprávný, přepjatý manévr spojený s odmítnutím politiky jednotné fronty jako takové a nahrazení výzvy po společné akci pracujících proti sociálním škrtům, propouštění apod. agitací za rychlý přechod k státu sovětského typu. Sociálně demokratičtí dělníci nyní byli vyzváni, aby pokud možno okamžitě opouštěli své strany a přešli ke komunistům.

Vyvrcholením ultralevého politického obratu bylo provolání Ústředního výboru KSČ z 8. října 1933, které vyšlo již po zákazu Rudého práva (a bylo cenzurou celé zkonfiskováno). Jeho obsahem byl v dobovém kontextu zmocňovacích zákonů, dalších sociálních útoků a perzekuce radikální levice pochopitelný, ale nerealistický obraz československé společnosti, v níž proti sobě měli stát výhradně komunisté na jedné a výhradně fašisté (různých odstínů) na druhé straně barikády, přičemž za hlavní sílu fašistů, „hlavní oporou příprav fašistické diktatury v Československu“ byly označeny „všechny sociálfašistické strany“. Provolání končilo slovy „Pryč se sociálfašistickými Hitlery!“.

Následně bylo celé předchozí období úsilí o jednotnou akci dělníků vyznačující se přitom nespornými úspěchy (velká hornická stávka) podorobeno ve vedení KSČ kritice za „oportunismus“. Josef Guttmann, který s tímto politickým obratem nesouhlasil (což nebyl sám, ale učinil tak veřejně), byl označen za renegáta a posléze vyloučen z řad KSČ. Ultralevý kurs pak trval bezmála rok – do července 1934 – kdy byla tato politika opět kompletně přehodnocena a vedení KSČ znovu nabídlo vedení reformistických stran jednotnou akci proti fašismu a válce…

Význam komunistické nabídky jednotné fronty proti fašismu

Když dnes jako antikapitalisté s 85letým odstupem hodnotíme Dopis Ústředního výboru KSČ výkonným výborům reformistických stran z 14. března 1933 v reakci na nástup nacismu v Německu, musíme jej vyzvednout jako počin přesahující československé poměry a jako významný a pozitivní příspěvek evropskému revolučnímu hnutí.

Ačkoliv se popudem k napsání dopisu stalo rozhodnutí vedení Komunistické internacionály, byla to právě KSČ, která na XII. plénu Výkonného výboru Komunistické internacionály spolu s některými dalšími sekcemi iniciovala diskusi o správném využití taktiky jednotné fronty a překonání určitých sektářských tendencí. Vycházela přitom ze své vlastní zkušenosti vůdčí role ve stávkových bojích československých horníků, které patřily k největším svého druhu během Velké krize v celé Evropě, a také z analýzy některých chyb, kterých se dopustila Komunistická strana Německa v letech 1928-32 při podceňování fašistického nebezpečí a své taktice vůči sociální demokracii.

KSČ vyhlásila boj proti fašismu a přizvala k němu další strany zastupující dělníky na základě marxistické analýzy fašistické hrozby jako potencionálně masového násilného hnutí určeného ke zkrocení výrazné nespokojenosti dělnictva a/nebo k „vyřešení“ rozkolů uvnitř vládnoucí třídy, které nejsou „řešitelné“ v mezích parlamentní demokracie. Fašismus představuje jednu z politických forem kapitalismu, jehož zavádění se vedle mobilizace ulice zdola obvykle opírá i o soustavné osekávání demokratických a sociálních práv, nacionalistické případně rasistické rozeštvávání společnosti a persekuční útoky státní moci na předáky a organizace pracujících. Výzva KSČ se jasně postavila i proti této politice tehdejší československé vlády první republiky a spojila boj proti fašismu s hospodářskými a politickými boji dělníků proti zájmům kapitálu.

Vedení KSČ tehdy ukázalo svoji vyspělost. Je zřejmé, že analýza fašismu vyvinutá marxistickým dělnickým hnutím zůstává dodnes platná, stejně jako metoda uplatněná tehdejší KSČ v boji proti němu. I dnes je třeba mít na paměti, že fašismus není prostě jakákoliv neliberální forma kapitalistické vlády, ale že je hnutím zaměřeným na masové mobilizace k násilnému potlačení nespokojenosti vykořisťovaných a utlačovaných tříd a skupin a rozdrcení jejich nejbojovnějšího předvoje. Proto i skutečný boj proti fašismu, skutečný antifašismus, musí být představován masovou mobilizací pracujících a utlačovaných tříd a skupin, která zase není možná bez spojení boje proti fašismu s bojem za sociální, hospodářská a politická práva a svobody dělníků a dalších pracujících.

Proto také boj proti fašisazci, nebo, jak se dnes říká „hnědnutí“ společnosti, musí spočívat v systematickém bránění oněch práv proti kapitalistickému státu, v systematickém boji proti finančně-kapitalistické oligarchii, proti snahám o vyvolání válek, proti zákonům omezujícím svobodu slova a projevu, proti vytváření seznamů nepohodlných médií, proti hledání obětních beránků systémové krize v lidech na útěku, Romech nebo Rusech, proti posilování role tajných služeb, proti vzniku různých monitorovacích útvarů, proti přebírání pravomocí nikým nevolenými a nekontrolovanými strukturami působícími pod hlavičkou neziskovek, proti perzekuci radikálně levicových organizací a aktivistů… Boj proti fašismu ale vyžaduje také široké uplatnění principu demokracie v samotném antifašistickém hnutí a při organizování pracujících. Politická prohnilost, zkorumpovanost a korytářství levice je tou nejlepší vodou na mlýn fašistům!

Boj proti fašismu je bojem proti kapitalismu!