Je 17. prosinec 2010 a v Tunisu se v důsledku policejní šikany, špatné sociální situace, vysokých cen potravin, diktatury, vysoké nezaměstnanosti a korupce, upaluje mladý zelinář Muhammad Buazízí. Stal se pochodní, která zažehla požár Arabského jara a revolucí Blízkého východu směřovaných proti panarabským a pseudosocialistickým diktaturám. Tímto dnem začala tuniská revoluce, která se jako požár rozšířila do všech zemí Blízkého východu, získala název Arabské jaro a stala se lékem, který byl horší než nemoc sama.

Je leden 2016 a tuniský lid vychází do ulic ze stejných důvodů. Z důvodů korupce, špatné sociální situace, vysoké nezaměstnanosti a neschopnosti vlády řešit krizi. Stává se tak dva roky po demokratických volbách a potom co mocné elity světa dávají Tunis za vzor ostatním zemím Blízkého východu. Jak se zdá, předložení tohoto vzoru se nejspíše stalo více než předčasným. 22. ledna 2016 vyhlašuje tuniská vláda zákaz nočního vycházení a při nepokojích byl již zabit jeden policista.

Porevoluční Tunis

Revoluce let 2010 a 2011, která ukončila téměř čtvrt století trvající diktaturu Bena Alího, nedokázala napravit křivdy a obtíže tuniské společnosti. Podařilo se vytvořit konsolidované spojenectví a dialog „Čtyřky“ – Všeobecného odborového svazu, Konfederace podnikatelů a průmyslu, Asociace právníků a tuniské Ligy lidských práv – a dovést zem k demokratickým volbám a parlamentnímu systému, který se adaptoval, a země byla demokratizována, ale teprve nyní definitivně vychází najevo, že lidé spíše než proti diktatuře vyšli ven, do ulic a proti obuškům policistů a střelbě vojáků, v důsledku ekonomické situace, kvůli ceně potravin a vysoké nezaměstnanosti, neduhům, které stále sužují tuniskou společnost.

Tuniská vláda je sice demokratická, ale navázala na kurz neřešení těchto sociálních obtíží, který stanovily její předchůdkyně. Roku 2013 se už jednou revoluce opakovala, tentokrát proti vládě vedené islamisty napojenými na obávané Muslimské bratrstvo. Tehdy se podařilo opětovně svrhnout vládu a ustanovit technokratickou vládu, která dovedla zemi k demokratickým volbám. Socialističtí předáci Chokri Belaid a Mohammed Brahmi byli během tehdejších protestů zabiti. Právě fotografie a vyobrazení druhého ze zabitých socialistických vůdců jsou nyní, podle fotografií Reuters, vidět na demonstracích proti nezaměstnanosti a chudobě.

26. října 2014 proběhly další svobodné volby, presidentské i parlamentní. V nich zvítězil deklarovaný levicový kandidát, tou dobou více než devadesátiletý Beji Cais Essebsi, který byl v diktatuře Bena Alího šest let ministrem zahraničních věcí. Zvítězil za středolevou frontu stran „Volání za Tunis“.

Současný Tunis – terorismus a ochromení

Od té doby se toho ale moc nezměnilo. Růst ekonomiky je nízký, více než 15 % obyvatel je bez práce, stejný počet lidí je pod hranicí chudoby a země je oslabená inflací. Nutné je rovněž zmínit, že v době „první revoluce“ byla nezaměstnanost nižší (12%) než během současných nepokojů.

Situaci ještě zhoršil útok islamistů na turistická střediska, nejprve na muzeum Bardo, kde bojovníci Islámského státu povraždili 20 turistů a druhý útok na plážích, ke kterému došlo v červnu 2015 a kdy bylo povražděno téměř čtyřicet turistů. K druhému útoku se přihlásily skupiny Ansar al-Sharia i Islámský stát. Výsledkem útoků byl praktický kolaps tuniského turistického sektoru, z něhož tuniské hospodářství čerpalo velké peníze. Ty budou nyní chybět v sociálním systému, pro potřebné reformy a zlepšení stavu země. Na konci listopadu se ještě teroristé pokusili zavraždit i samotného presidenta při bombovém útoku, který zabil převážně členy presidentské stráže. President unikl.

I v důsledku těchto útoků je tak práce tuniské vlády paralyzována a nespokojenost tuniského lidu opět vyvěrá na povrch. Je nutné zdůraznit, že podobná opatření jako je současné opatření tuniské vlády, a sice zákaz nočního vycházení, často vyostřila situaci a jak v Egyptě, tak v Sýrii byla jedním z předmětů protestů. Dalším důležitým faktorem jsou sociální sítě, kde se tak jako u ostatních revolucí, sdružilo obrovské množství lidí a vyvolalo nepokoje. Jak budou nyní použity je otázka a to do velké míry ovlivní úspěšnost nebo neúspěšnost protestů.

Lidé a zejména mládež, skandují hesla jako „práce nebo revoluce“, „práci, svobodu, důstojnost!“ a v několika různých městech obléhali a obléhají vládní budovy. Policie nasadila slzný plyn, aby budovy udržela pod kontrolou. V jihotuniském Guelbi protestující zapálili policejní stanici. Podobná situace se stala v Kefu, na severozápadě, odkud rovněž policisté ustoupili dle vyjádření ministerstva vnitra.

Protestující, který se představil jako Mohamed Mdini řekl reportérům, že je kvalifikovaný technik, třináct let bez práce a že demonstranti si chtějí vydobýt své právo na práci, tedy právo na lepší a slušný život.

K uklidnění situace nepřispěl ani příslib presidenta, že tuniská vláda zahájí stavební projekty, které mají poskytnout pracovní místa, až 6 tisícům mladým lidem. Ani to neuklidnilo tuniský lid, který příliš dlouho trpí špatnými sociálními podmínkami.

Další vývoj

Je obtížné předvídat další vývoj. Záleží na ekonomice, nezaměstnanosti a cenách potravin, i na inflaci, ale taky na zoufalství Tunisům a na tom zda již nejsou apatičtí z předchozích revolucí, které nedokázali zlepšit jejich společenskou a ekonomickou situaci. Co lze předvídat je, že v tuniskou občanskou válku se to nezmění. Tuniská společnost v současné době není vyprofilovaná do charakteru občanské války, není přítomná náboženská, etnická ani národnostní motivace, tolik stěžejní pro občanské války, ani politické elity, které by proti sobě navzájem bojovaly. Spíše jde o lidové revoluční nepokoje usilující ryze o zlepšení katastrofální sociální situace obyvatelstva. V tomto ohledu si lze oddychnout, ale pokud by snad revoluce pokračovala a přerostla v jeho horší chaos, znamenalo by to dvě věci. Zaprvé, zhoršení uprchlické krize, neboť to byli právě Tunisané, kteří jako první po tisících prchali na italskou Lampedusu během revolučních nepokojů v letech 2010 a 2011. A zadruhé, že blízkovýchodní revoluce byly od svého počátku odsouzeny k neúspěchu a že Tunis, který byl všem dáván za vzor se rovněž zhroutil jako domeček z revolučních karet.

Nezbývá než přát tuniskému lidu hodně štěstí a úspěchů v boji, který přinutí vládu jednat razantně a zlepšit stav věcí, ať už prostřednictvím zestátnění strategických podniků, šířením družstevnictví, nebo snížením nezaměstnanosti skrze zahraniční investice. Snížit ceny potravin, navyšované biomagnáty ze západních států, to se asi tuniské vládě povést nemůže.