Stále rostoucí ekonomická nerovnost v dnešní společnosti, projevující se přetrvávající chudobou miliard lidí a soustředěním většiny světového bohatství do rukou stále menší skupiny nejbohatších vlastníků, je jednou z hlavních charakteristik současného globalizovaného kapitalismu. K mechanismům podporujícím prohlubování této nerovnosti patří efektivní omezování až faktické zastavení přerozdělovacích finančních toků, které působily v rámci „sociálně-tržních“ poválečných ekonomik 20. století. Současná situace došla tak daleko, že se obřím korporacím bez ohledu na dosahování astronomických zisků daří vyhýbat placení jakýchkoliv daní do státních rozpočtů, které jsou tak čím dál více závislé na penězích vyždímaných ze zaměstnanců, malých firem a spotřebitelů.

V roce 2016 zjistila organizace Global Justice Now, že mezi stovkou největších ekonomik světa se nachází jen 31 států, ale zato již 69 mamutích, převážně (nikoliv však výlučně) soukromých korporací. Podle Bussiness Insider měl v roce 2018 Netflix větší příjmy než HDP Malty, Visa větší příjmy než HDP Bosny a Hercegoviny, Walt Disney větší příjmy než HDP Bulharska, Wolkswagen větší přijmy než HDP Chile a Walmart větší příjmy než HDP Belgie. Navzdory tomu mnohé tyto společnosti neodvádí ze svých příjmů prakticky žádné nebo dokonce vůbec žádné daně, ačkoliv jejich zisky nezřídka dosahují astronomických částek. Díky celé řadě legálních daňových úlev a možnostem daňových optimalizací se tyto nadnárodní korporace vysmívají nominálním sazbám korporátních daní (daní z příjmů právnických osob), kterými se musí řídit pouze malé a střední podniky. A nejen to – nezřídka dokonce získávají od státu (daňových poplatníků) čisté dotace čili platí vlastně zápornou daň.

Jako názorná ukázka tohoto „socialismu pro bohaté“ a „Jánošíka naruby“ může posloužit situace ve Spojených státech zejména po spuštění Trumpovy daňové reformy v roce 2017. Ta mimo jiné snížila daň z příjmu právnických osob ze stávajících 35 % na pouhých 21 %. Příjmy státního rozpočtu pocházející ze zdanění korporací poklesly v důsledku této reformy téměř o jednu třetinu z 286 na 194 miliard dolarů, zatímco výběr daní od fyzických osob vzrostl o 3 % na 1,67 bilionu dolarů. Daň z příjmu fyzických osob představovala v roce 2018 polovinu všech federálních příjmů, zatímco daně z příjmů korporací představovaly pouhých 5,8 % federálních příjmů. Mnohým firmám bylo navíc umožněno odepsat si v plné výši veškeré nové investice, pod nimiž se skrývalo ledacos, a výsledkem bylo, že podle výzkumu Oxford Economics činilo efektivní zdanění firem a korporací pouhých 7 %, nejméně od začátku měření v roce 1947.

V roce 2018 nezaplatilo 60 z 500 nejbohatších společností uváděných magazínem Fortune na federálních daních ani dolar. Týkalo se to například Amazonu, který v tomto roce vydělal skoro 11 miliard dolarů čistého zisku, aerolinek Delta Airlines (5 miliard zisku), ropné společnosti Chevron (4,8 miliardy zisku), Occidental Petroleum nebo Netflixu. Většina z nich ovšem navíc pobírala štědré státní dotace – Duke Energy ve výši 647 milionů dolarů, Chevron ve výši 181 milionů dolarů a Amazon ve výši 129 milionů dolarů.

Bylo by ovšem naprosto nesprávné vinit ze všeho Trumpa a jeho daňovou prokapitalistickou reformu. Již před ní totiž činilo efektivní podnikové zdanění v období 2008-2015 pro nejbohatší ziskové americké korporace jen 21,2 % a průměrná daňová sazba pro všechny americké firmy reálně činila 29 %, tedy v obou případech značně méně, než dělala nominální 35% sazba. Mezi lety 2008-2015 nezaplatila na federálních daních ani dolar například společnost General Electric, International Paper, NiSource a Duke Energy.

Mnohé americké korporace využívají srážky z daní za rozdíl mezi tržní cenou svých akcií a cenou, za kterou je prodávají vlastním manažerům. Tuto strategii si oblíbil například Facebook. Jiné společnosti využívají tzv. zrychlené odpisy, nebo daňové úlevy za přesun produkce zpět do Spojených států, za provozování komerčního výzkumu a jiných aktivit (točení filmů, pražení kávy, nebo třeba výroby lihu), které si prolobovaly v Kongresu. Výzkum ale také prokázal, že v USA de facto platí sektorové daně, známý to strašák českých pravičáků a bankami placených ekonomů: společnosti komunálních služeb platí mnohem méně než třeba maloobchod.

Situace v dalších západních zemích se od té ve Spojených státech příliš neliší. Ve Spojeném království neplatí žádné daně každá pátá nejbohatší firma a opět značná část z nich naopak peníze od státu dostává. BP (British Petroleum) dosáhla v roce 2017 5,6 miliard liber zisku, z něhož nemusela platit ani penny, ale od státu naopak inkasovala „úlevu“ v čisté výši 134 milionů liber. Podobně si vedl farmaceutický gigant AstraZeneca, logistická a dodavatelská společnost Royal Mail, investor do nemovitosí Segro a distributor plynu Centrica.

V Evropské unii přes dlouholeté slibování nedošlo ani k základní harmonizaci daňové politiky jednotlivých členských států a vzhledem k volnosti kapitálových toků zde korporace ve snaze vyhnout se zdanění cíleně přesouvají své zisky do zemí s nejnižšími daňovými sazbami a nejvyššími úlevami či pobídkami. Těchto zemí je celá řada, patří k nim např. Malta, Nizozemí, Irsko, Maďarsko, ale výrazně nižší efektivní daně z příjmu právnických osob, než jsou nominální sazby, najdeme i v Německu nebo Rakousku, o kterých se v této souvislosti moc nemluví.  Vůbec nejnižší daně platí nadnárodní korporace v Lucembursku – při oficiální daňové sazbě 29 % odvádějí korporace fakticky na daních v průměru jen 2 procenta svých příjmů!

Mimořádně štědré prokorporátní politiky Evropské unie hojně využívají také americké firmy. Počítačově-spotřebně elektronický gigant Apple například rozložil své mimoamerické operace mezi Irsko a ostrov Jersey způsobem, že podle zprávy irské výzkumnice Emmy Clancyové a dánského výzkumníka Martina B. Christensena psané pro GUE/NGL platil v letech 2015-17 ze svých mimoamerických příjmů daň ve směšné výši 0,7 %.

Tento stav, kdy nadnárodní oligopoly a korporace akumulují vykořisťováním pracovní síly astronomické zisky, z nichž prakticky neodvádí žádné daně, zatímco daňové břemeno pak o to víc dopadá na zaměstnance, malé podniky a spotřebitele, se v žádném případě nezmění v režii současného establishmentu k lepšímu. Naopak, jak například prezident Macron ve Francii, tak premiér Orbán v Maďarsku plánují na příští rok další snižování zdanění právě těchto korporací – neblaze proslulý závod ke dnu. Tyto zásadní výpadky výběru daní pak samozřejmě způsobují předlužení veřejných rozpočtů a nedostatek financí na rozvoj školství, zdravotnictví, veřejné infrastruktury a dalších sektorů.