Významným, ačkoli v současné situaci nedoceněným příspěvkem k posouzení dějin československého socialismu se v minulém roce stala kniha Zdeňka Košťála „Socialismus a třicet let obnoveného kapitalismu“ (OREGO, Praha 2020).

Hlavní náplní knihy je polemika s dnes běžným a oficiálním tvrzením, že socialistické státy „sovětského bloku“ se hospodářsky zhroutily a vzhledem k bídnému stavu svého hospodářství neměly jiné východisko než obnovit kapitalismus. Za pomoci citací různých zdrojů autor dokazuje, že ekonomická situace ČSSR nebyla před kontrarevolucí zdaleka tak špatná, jak se dnes tendenčně tvrdí, a že za 40 let budování socialismu bylo dosaženo mimořádného, bezpříkladného růstu a všestranného pokroku, i přes dílčí obtíže. Za hlavní příčinu pádu socialismu v „sovětském bloku“ označuje chybnou politickou linii sovětského vedení, nastolenou v Chruščovově éře a dovršenou Gorbačovem a Jelcinem, tedy linii postupné kapitulace před imperialismem a obnovy kapitalismu.

Kniha si jistě neklade nároky na úplné zhodnocení příčin restaurace kapitalismu, v takovém případě by musela být mnohem obsáhlejší. Jen okrajově se věnuje nadstavbě, zejména úloze socialistické morálky a kultury, již se podařilo prosadit jen zcela nedostatečně a krátkodobě. Zůstaňme však nyní zejména v oblasti hospodářské základny.

Lze věřit Štrougalovi?

Ačkoli vznik knihy a její přínos obhajobě věci socialismu velice oceňuji, za její podstatnou slabinu považuji citování argumentů o úspěších období 1948-1989 (a v menší míře i o propadu v období restaurovaného kapitalismu) téměř výhradně z prací autorů považujících se za komunisty a spojených s někdejší KSČ. Každý odpůrce jistě namítne, že takové zdroje nejsou věrohodné, že tito autoři si z ideologických důvodů zfalšovali ekonomické ukazatele k svému obrazu. Bylo by zapotřebí srovnání více zdrojů k prokázání, že (pokud) tomu tak není, zejména důkladnější srovnání oficiálních údajů a statistik dnešních státních institucí (pakliže existují a jsou dostupné) s těmi „z komunistických zdrojů“ a komentář případného nesouladu. Tedy, pokud se zdroje neshodují, hledat a zdůvodnit příčinu.

Jsem dalek toho znevažovat minulé úspěchy a idealizovat si současnost, ale většina nekomunistů nejspíš namítne, že statistikám z ČSSR a od jejích zastánců nelze věřit. Zdroje z doby po roce 1989 k tehdejším hospodářským ukazatelům jistě také existují a nemyslím si, že by byly zcela zfalšovány. Přece odborníci v příslušných oborech nejsou všichni a jednomyslně falšovateli dějin a lháři ani za buržoazně demokratického režimu. Prosté konstatování, že „buržoazie lže“, nebude znít přesvědčivě především pro nekomunistické nebo z různých důvodů k ČSSR kritické čtenáře. (Byla by to k tomu ovšem nutná dlouhodobá práce více než jednoho autora a výsledek by se nedal shrnout do knihy o pouhých 159 stránkách.)

Ekonomické ukazatele a argumenty pro hospodářské úspěchy ČSSR z velké části citovány od L. Štrougala. Tentýž prohlásil v lednu 1990, že „počátek chyb je již v roce 1948, kdy začala vláda jedné strany“ (s. 59). Tedy na jedné straně nekomunističtí čtenáři mohou namítat, že Štrougala argumentace není věrohodná, protože to byl / je (?) komunista, zatímco revolučně smýšlející zastánci socialismu jistě namítnou, že Štrougal není seriózní zdroj, protože to nebyl / není skutečný komunista (jako dlouholetý člen nejvyššího vedení strany a státu po kontrarevoluci odmítl vedoucí úlohu KSČ a rezignoval na jakékoli politické aktivity).

Podstatné nejsou záměry, ale výsledky

Velká část knihy věnována zhoubné úloze Gorbačova a spolupracovníků. Obávám se, že nelze prokázat, „kdo byl čí agent“, jak se zde někdy uvádí s poukazem na různé zdroje (komunistické, tedy pro zbytek společnosti nevěrohodné). Za problematickou považuji základní tezi, že lidé jako Gorbačov odjakživa byli proti socialismu, protože pocházeli z prostředí postiženého kolektivizací a obecně sovětskou mocí hlavně 30. let. Domnívám se, že z hlediska zjevné degenerace vládnoucích komunistických a dělnických stran by měla být věnována podstatně větší pozornost tomu, jak degenerovaly i jejich vedoucí kádry.

Příliš schématická mi připadá představa, že postupně se dostávali na vedoucí místa lidé, kteří nikdy nebyli zastánci socialismu a odjakživa vlastně chtěli kapitalismus, jen to dříve neříkali nahlas. Patrně i někteří takoví lidé existovali, ale z vlastních poznatků z dějin komunistického hnutí (kdy období před rokem 1989 osobně nepamatuji, ale hovořil o tom s řadou pamětníků celého období 40. – 80. let od komunistů přes politicky lhostejné po antikomunisty) považuji za mnohem podstatnější degeneraci kádrů, které v dobách největších úspěchů revoluce a největšího revolučního nadšení upřímně a odhodlaně kráčely s revolučním proudem, ale v době pozdějších těžkostí, kolísání a postupného trumfu revizionismu po roce 1956 začalo jejich socialistické přesvědčení slábnout, až zmizelo úplně a stali se z nich kontrarevolucionáři, zdaleka ne vždy úmyslní. Ustupovali tlaku Západu a stále více zabředávali do bahna liberalizace a tržních principů, až je „přestavba a demokratizace“ semlela a odhodila jako vymačkaný citrón. Když se jim minulý („pokus o“) socialismus zhroutil pod rukama, někteří začali prohlašovat, že vlastně nikdy komunisty nebyli a že o pád socialismu vlastně vždy usilovali.

Soudím, že kniha nedostatečně zohledňuje hořkou skutečnost prohnilosti vedení KSSS/SSSR a ostatních stran a států „sovětského bloku“ (ale i většiny ostatních „socialistických“) už před nástupem Gorbačova. Ačkoli správně vidí začátek kontrarevoluce už v ústupu od revoluční teorie a postupném příklonu k liberalismu a tržnímu hospodářství od 2. poloviny 50. let, hlavní vinu za kontrarevoluci přičítá Gorbačovovu vedení, jako by jeho nástup nebyl zákonitý a jako by byl předchozí zpuchřelý brežněvovský režim udržitelný.

Tajemný „sametový“ převrat

Zajímavý je popis okolností zásahu na Národní třídě v Praze 17. 11. 1989, spouštěče dokončení kontrarevoluce té doby. Na rozdíl od části komunistů si autor knihy nedělá a nešíří iluze např. o M. Štěpánovi jako údajnému zastánci „tvrdé linie“. Výstižné je konstatování o „vymetení reformních komunistů“ od moci otevřenou antisocialistickou opozicí (s. 116, 127). Ještě zajímavější a podstatnější – a dnes režimní propagandou zcela opomíjená – je zmínka o faktickém souhlasu sovětského velvyslanectví s kontrarevolučním převratem v listopadu 1989. Zvlášť pikantní je to v současné politické situaci, kdy dnešní Rusko bývá vnímáno jako tehdejší poražený a jako zastánce „dřívějších pořádků“, ačkoli SSSR jako jeho předchůdce otevřeně podpořil kontrarevoluci v ČSSR po boku Západu (s. 118-120).

Sice je namístě poznámka, že kontrarevolucionáři v ČSSR v roce 1989 a po něm lhali, v čemž vynikl zvláště Miloš Zeman (dnešní ikona mnoha „komunistů“) svými známými projevy o statistice a prognostice, ale v knize by bylo zapotřebí konfrontovat jejich lži se skutečností. (Často jsou to lži ne zcela evidentní, zvlášť pokud údaje jsou těžko dostupné nebo nedostupné, např. o procentu vysokoškolsky vzdělané populace v tehdejším Nepálu.)

Na straně 134 cituje autor (jistě nechtěně, nevěda) ze zfalšovaného projevu Václava Havla z 16. 12. 1989 včetně slavných slov „Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností…“ (s. 134) V dochovaných akustických ani písemných záznamech tento výrok není – stejně jako další o jeho prezidentské funkci na jedno období nebo nevstoupení do žádného paktu – a ani tyto výroky neodpovídají dobové atmosféře a praxi „národního usmíření“. Že by zastánci Havla dodatečně projev změnili či sestříhali tak, aby část zanikla (a podařilo by se to ututlat, v době, kdy záznam z televize na magnetofon si už mohl pořídit leckdo, úplnou výjimkou nebylo už ani video), mi připadá mnohem méně pravděpodobné, než že projev zfalšoval někdo z Havlových odpůrců, jako by proti Havlovi a jeho politice nebylo dost reálných argumentů. V jedné z verzí tohoto falešného projevu dokonce Havel zmiňuje název ČSFR, čtyři měsíce před zánikem názvu ČSSR. Je to podobné jako s falešným projevem Edvarda Beneše „varujícím před odtržením Slovenska od České republiky“ v roce 1947, zfabrikovaným Sládkovými republikány patrně v roce 1998 a dnes masově šířeným zejména v prostředí KSČM a „vlasteneckých organizací“, bez ohledu na to, že prezident Beneš by nikdy nepoužil název „Česká republika“ ani jiné výrazy z tohoto falza.

Nebylo by politicky správné obhajovat Václava Havla, ale není namístě argumentovat proti němu podvrženými projevy, jako je ten výše uvedený nebo ten o „humanitárním bombardování“ (což je další výraz, který Havel nikdy nepronesl, aniž by tím přestal být slouhou imperialistů – Havel byl reakční, nebyl ale hloupý).

Nešťastné je, že čtenář, který zavadí v knize o zfalšovaný Havlův projev, může snadno nabýt dojmu, že i ostatní autorovy zdroje jsou nevěrohodné.

Jaké reformy a jaký kapitalismus?

Připravovaná ekonomická reforma ČSSR byla prý zcela negována kontrarevolucí na přelomu 80.-90. let (s. 31). Myslím, že spíše jí byla jen urychlena a rozšířena – záměry „tržních socialistů“ byly v ekonomice podobné jako otevřených antisocialistů: tržní hospodářství, privatizace, soukromé podnikání, důraz na ziskovost atd. (Bez ústupu a postupného snižování životní úrovně řadových pracujících by to nešlo.)

Správný je poukaz na zhoubný dopad „Helsinké konference“ 1975 (s. 34). Bylo by to téma pro samostatnou publikaci. Naopak nemohu souhlasit s velebením současné Číny („v duchu Leninova NEPu…“, s. 21). Správná kritika „absolutizace úlohy trhu, tržních vztahů“ v SSSR (s. 54) kontrastuje s nekritičností téhož v ČLR. Obnovu kapitalismu při udržení vedoucí úlohy formální komunistické strany opravdu nemůže pokrokový člověk tolerovat.

Naopak výstižné a dnes často přehlížené je připomenutí nekomunistického charakteru KSČM už od jejího vzniku (s. 26-27).

Na straně 145 píše autor o obnoveném kapitalismu (v ČSSR a následnických státech) „dickensovského typu“. Tento termín si čtenář spojí s brutální formou kapitalismu 19. století, Dickensových časů, kdy téměř neexistovalo sociální zabezpečení, úsilí o „sociální smír“ a ani nedosahovala takových rozměrů korupce „dělnické aristokracie“. I přes oprávněný odpor ke kapitalismu není namístě tak nazývat režim po roce 1989 u nás, který přes všechny těžké dopady na většinu společnosti dokázal zajistit (či udržet) poměrně vysoký životní standard včetně značných sociálních výdobytků (odbourávaných jen velmi postupně, přičemž většina společnosti i více než 30 let po kontrarevoluci žije relativně blahobytně ve srovnání se zbytkem světa).

Je smutné, že české a slovenské komunistické hnutí nedokázalo za více než tři dekády analyzovat příčiny pádu socialismu v někdejší ČSSR ani přesvědčivě obhájit jeho úspěchy a objasnit chyby a nedostatky a poučit se z nich. Příspěvek Zdeňka Košťála k tomuto tématu je podstatný, na stejném tématu měl však už dávno pracovat celý vědecký kolektiv, který by si ještě donedávna mohla dovolit KSČM financovat (nyní už těžko) místo nekonečného tlachání o nevědeckých modelech „Socialismu v 21. století“.