• Úvodní stránka
  • Kdo jsme
  • Články
  • Právní poradna
    • Občanské právo
    • Pracovní právo
    • Správní právo
    • Právní rady pro aktivisty
    • Novinky a články
    • Zákony a příručky
  • Publikace
  • Odkazy
  • Kontakty
  • Kemp
facebook

28
ŘíJ
2021

Několik poznámek ke knize „Socialismus a třicet let obnoveného kapitalismu“

Štítky: Historie, Levice, Socialismus
Autor: Leopold Vejr
komentář : vypnuto

Významným, ačkoli v současné situaci nedoceněným příspěvkem k posouzení dějin československého socialismu se v minulém roce stala kniha Zdeňka Košťála „Socialismus a třicet let obnoveného kapitalismu“ (OREGO, Praha 2020).

Hlavní náplní knihy je polemika s dnes běžným a oficiálním tvrzením, že socialistické státy „sovětského bloku“ se hospodářsky zhroutily a vzhledem k bídnému stavu svého hospodářství neměly jiné východisko než obnovit kapitalismus. Za pomoci citací různých zdrojů autor dokazuje, že ekonomická situace ČSSR nebyla před kontrarevolucí zdaleka tak špatná, jak se dnes tendenčně tvrdí, a že za 40 let budování socialismu bylo dosaženo mimořádného, bezpříkladného růstu a všestranného pokroku, i přes dílčí obtíže. Za hlavní příčinu pádu socialismu v „sovětském bloku“ označuje chybnou politickou linii sovětského vedení, nastolenou v Chruščovově éře a dovršenou Gorbačovem a Jelcinem, tedy linii postupné kapitulace před imperialismem a obnovy kapitalismu.

Kniha si jistě neklade nároky na úplné zhodnocení příčin restaurace kapitalismu, v takovém případě by musela být mnohem obsáhlejší. Jen okrajově se věnuje nadstavbě, zejména úloze socialistické morálky a kultury, již se podařilo prosadit jen zcela nedostatečně a krátkodobě. Zůstaňme však nyní zejména v oblasti hospodářské základny.

Lze věřit Štrougalovi?

Ačkoli vznik knihy a její přínos obhajobě věci socialismu velice oceňuji, za její podstatnou slabinu považuji citování argumentů o úspěších období 1948-1989 (a v menší míře i o propadu v období restaurovaného kapitalismu) téměř výhradně z prací autorů považujících se za komunisty a spojených s někdejší KSČ. Každý odpůrce jistě namítne, že takové zdroje nejsou věrohodné, že tito autoři si z ideologických důvodů zfalšovali ekonomické ukazatele k svému obrazu. Bylo by zapotřebí srovnání více zdrojů k prokázání, že (pokud) tomu tak není, zejména důkladnější srovnání oficiálních údajů a statistik dnešních státních institucí (pakliže existují a jsou dostupné) s těmi „z komunistických zdrojů“ a komentář případného nesouladu. Tedy, pokud se zdroje neshodují, hledat a zdůvodnit příčinu.

Jsem dalek toho znevažovat minulé úspěchy a idealizovat si současnost, ale většina nekomunistů nejspíš namítne, že statistikám z ČSSR a od jejích zastánců nelze věřit. Zdroje z doby po roce 1989 k tehdejším hospodářským ukazatelům jistě také existují a nemyslím si, že by byly zcela zfalšovány. Přece odborníci v příslušných oborech nejsou všichni a jednomyslně falšovateli dějin a lháři ani za buržoazně demokratického režimu. Prosté konstatování, že „buržoazie lže“, nebude znít přesvědčivě především pro nekomunistické nebo z různých důvodů k ČSSR kritické čtenáře. (Byla by to k tomu ovšem nutná dlouhodobá práce více než jednoho autora a výsledek by se nedal shrnout do knihy o pouhých 159 stránkách.)

Ekonomické ukazatele a argumenty pro hospodářské úspěchy ČSSR z velké části citovány od L. Štrougala. Tentýž prohlásil v lednu 1990, že „počátek chyb je již v roce 1948, kdy začala vláda jedné strany“ (s. 59). Tedy na jedné straně nekomunističtí čtenáři mohou namítat, že Štrougala argumentace není věrohodná, protože to byl / je (?) komunista, zatímco revolučně smýšlející zastánci socialismu jistě namítnou, že Štrougal není seriózní zdroj, protože to nebyl / není skutečný komunista (jako dlouholetý člen nejvyššího vedení strany a státu po kontrarevoluci odmítl vedoucí úlohu KSČ a rezignoval na jakékoli politické aktivity).

Podstatné nejsou záměry, ale výsledky

Velká část knihy věnována zhoubné úloze Gorbačova a spolupracovníků. Obávám se, že nelze prokázat, „kdo byl čí agent“, jak se zde někdy uvádí s poukazem na různé zdroje (komunistické, tedy pro zbytek společnosti nevěrohodné). Za problematickou považuji základní tezi, že lidé jako Gorbačov odjakživa byli proti socialismu, protože pocházeli z prostředí postiženého kolektivizací a obecně sovětskou mocí hlavně 30. let. Domnívám se, že z hlediska zjevné degenerace vládnoucích komunistických a dělnických stran by měla být věnována podstatně větší pozornost tomu, jak degenerovaly i jejich vedoucí kádry.

Příliš schématická mi připadá představa, že postupně se dostávali na vedoucí místa lidé, kteří nikdy nebyli zastánci socialismu a odjakživa vlastně chtěli kapitalismus, jen to dříve neříkali nahlas. Patrně i někteří takoví lidé existovali, ale z vlastních poznatků z dějin komunistického hnutí (kdy období před rokem 1989 osobně nepamatuji, ale hovořil o tom s řadou pamětníků celého období 40. – 80. let od komunistů přes politicky lhostejné po antikomunisty) považuji za mnohem podstatnější degeneraci kádrů, které v dobách největších úspěchů revoluce a největšího revolučního nadšení upřímně a odhodlaně kráčely s revolučním proudem, ale v době pozdějších těžkostí, kolísání a postupného trumfu revizionismu po roce 1956 začalo jejich socialistické přesvědčení slábnout, až zmizelo úplně a stali se z nich kontrarevolucionáři, zdaleka ne vždy úmyslní. Ustupovali tlaku Západu a stále více zabředávali do bahna liberalizace a tržních principů, až je „přestavba a demokratizace“ semlela a odhodila jako vymačkaný citrón. Když se jim minulý („pokus o“) socialismus zhroutil pod rukama, někteří začali prohlašovat, že vlastně nikdy komunisty nebyli a že o pád socialismu vlastně vždy usilovali.

Soudím, že kniha nedostatečně zohledňuje hořkou skutečnost prohnilosti vedení KSSS/SSSR a ostatních stran a států „sovětského bloku“ (ale i většiny ostatních „socialistických“) už před nástupem Gorbačova. Ačkoli správně vidí začátek kontrarevoluce už v ústupu od revoluční teorie a postupném příklonu k liberalismu a tržnímu hospodářství od 2. poloviny 50. let, hlavní vinu za kontrarevoluci přičítá Gorbačovovu vedení, jako by jeho nástup nebyl zákonitý a jako by byl předchozí zpuchřelý brežněvovský režim udržitelný.

Tajemný „sametový“ převrat

Zajímavý je popis okolností zásahu na Národní třídě v Praze 17. 11. 1989, spouštěče dokončení kontrarevoluce té doby. Na rozdíl od části komunistů si autor knihy nedělá a nešíří iluze např. o M. Štěpánovi jako údajnému zastánci „tvrdé linie“. Výstižné je konstatování o „vymetení reformních komunistů“ od moci otevřenou antisocialistickou opozicí (s. 116, 127). Ještě zajímavější a podstatnější – a dnes režimní propagandou zcela opomíjená – je zmínka o faktickém souhlasu sovětského velvyslanectví s kontrarevolučním převratem v listopadu 1989. Zvlášť pikantní je to v současné politické situaci, kdy dnešní Rusko bývá vnímáno jako tehdejší poražený a jako zastánce „dřívějších pořádků“, ačkoli SSSR jako jeho předchůdce otevřeně podpořil kontrarevoluci v ČSSR po boku Západu (s. 118-120).

Sice je namístě poznámka, že kontrarevolucionáři v ČSSR v roce 1989 a po něm lhali, v čemž vynikl zvláště Miloš Zeman (dnešní ikona mnoha „komunistů“) svými známými projevy o statistice a prognostice, ale v knize by bylo zapotřebí konfrontovat jejich lži se skutečností. (Často jsou to lži ne zcela evidentní, zvlášť pokud údaje jsou těžko dostupné nebo nedostupné, např. o procentu vysokoškolsky vzdělané populace v tehdejším Nepálu.)

Na straně 134 cituje autor (jistě nechtěně, nevěda) ze zfalšovaného projevu Václava Havla z 16. 12. 1989 včetně slavných slov „Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností…“ (s. 134) V dochovaných akustických ani písemných záznamech tento výrok není – stejně jako další o jeho prezidentské funkci na jedno období nebo nevstoupení do žádného paktu – a ani tyto výroky neodpovídají dobové atmosféře a praxi „národního usmíření“. Že by zastánci Havla dodatečně projev změnili či sestříhali tak, aby část zanikla (a podařilo by se to ututlat, v době, kdy záznam z televize na magnetofon si už mohl pořídit leckdo, úplnou výjimkou nebylo už ani video), mi připadá mnohem méně pravděpodobné, než že projev zfalšoval někdo z Havlových odpůrců, jako by proti Havlovi a jeho politice nebylo dost reálných argumentů. V jedné z verzí tohoto falešného projevu dokonce Havel zmiňuje název ČSFR, čtyři měsíce před zánikem názvu ČSSR. Je to podobné jako s falešným projevem Edvarda Beneše „varujícím před odtržením Slovenska od České republiky“ v roce 1947, zfabrikovaným Sládkovými republikány patrně v roce 1998 a dnes masově šířeným zejména v prostředí KSČM a „vlasteneckých organizací“, bez ohledu na to, že prezident Beneš by nikdy nepoužil název „Česká republika“ ani jiné výrazy z tohoto falza.

Nebylo by politicky správné obhajovat Václava Havla, ale není namístě argumentovat proti němu podvrženými projevy, jako je ten výše uvedený nebo ten o „humanitárním bombardování“ (což je další výraz, který Havel nikdy nepronesl, aniž by tím přestal být slouhou imperialistů – Havel byl reakční, nebyl ale hloupý).

Nešťastné je, že čtenář, který zavadí v knize o zfalšovaný Havlův projev, může snadno nabýt dojmu, že i ostatní autorovy zdroje jsou nevěrohodné.

Jaké reformy a jaký kapitalismus?

Připravovaná ekonomická reforma ČSSR byla prý zcela negována kontrarevolucí na přelomu 80.-90. let (s. 31). Myslím, že spíše jí byla jen urychlena a rozšířena – záměry „tržních socialistů“ byly v ekonomice podobné jako otevřených antisocialistů: tržní hospodářství, privatizace, soukromé podnikání, důraz na ziskovost atd. (Bez ústupu a postupného snižování životní úrovně řadových pracujících by to nešlo.)

Správný je poukaz na zhoubný dopad „Helsinké konference“ 1975 (s. 34). Bylo by to téma pro samostatnou publikaci. Naopak nemohu souhlasit s velebením současné Číny („v duchu Leninova NEPu…“, s. 21). Správná kritika „absolutizace úlohy trhu, tržních vztahů“ v SSSR (s. 54) kontrastuje s nekritičností téhož v ČLR. Obnovu kapitalismu při udržení vedoucí úlohy formální komunistické strany opravdu nemůže pokrokový člověk tolerovat.

Naopak výstižné a dnes často přehlížené je připomenutí nekomunistického charakteru KSČM už od jejího vzniku (s. 26-27).

Na straně 145 píše autor o obnoveném kapitalismu (v ČSSR a následnických státech) „dickensovského typu“. Tento termín si čtenář spojí s brutální formou kapitalismu 19. století, Dickensových časů, kdy téměř neexistovalo sociální zabezpečení, úsilí o „sociální smír“ a ani nedosahovala takových rozměrů korupce „dělnické aristokracie“. I přes oprávněný odpor ke kapitalismu není namístě tak nazývat režim po roce 1989 u nás, který přes všechny těžké dopady na většinu společnosti dokázal zajistit (či udržet) poměrně vysoký životní standard včetně značných sociálních výdobytků (odbourávaných jen velmi postupně, přičemž většina společnosti i více než 30 let po kontrarevoluci žije relativně blahobytně ve srovnání se zbytkem světa).

Je smutné, že české a slovenské komunistické hnutí nedokázalo za více než tři dekády analyzovat příčiny pádu socialismu v někdejší ČSSR ani přesvědčivě obhájit jeho úspěchy a objasnit chyby a nedostatky a poučit se z nich. Příspěvek Zdeňka Košťála k tomuto tématu je podstatný, na stejném tématu měl však už dávno pracovat celý vědecký kolektiv, který by si ještě donedávna mohla dovolit KSČM financovat (nyní už těžko) místo nekonečného tlachání o nevědeckých modelech „Socialismu v 21. století“.

Profilový obrázek
O autorovi

Komentáře

comments

Social Share

  • google-share

Právní poradna

Zápis závazku prodat v budoucnu nemovitost do katastru

28 září, 2021

Minusové hodiny - nepravidelně rozvrhovaná pracovní doba

27 září, 2021

Má zaměstnavatel nárok na náhradu při vracení pracovní pomůcky?

15 srpna, 2021

Odkazy

Nadcházející akce

  • Momentálně nejsou naplánované žádné akce
AEC v1.0.4

Kalendář akcí

AEC v1.0.4

Štítky

Afrika Akce Amerika Antifašizmus Antikapitalismus Antirasizmus Armáda Asie Blízký východ Bydlení Česká politika čína Ekologie Ekonomika Evropa Evropská unie Filosofie Historie imperialismus Kultura Latinská Amerika Levá perspektiva Levice Média Německo Odbory a pracoviště Palestina Politika Potraviny Praha Protivládní hnutí Rozhovor Rusko Školství Socialismus Sociální otázky Společnost Spravedlnost Svět Ukrajina válka Vězeňství Z domova Zdravotnictví Ženy a gender

Video

Levá Perspektiva o.s.

Občanské sdružení na obranu sociálně vyloučených, upozaděných a
diskriminovaných lidí včetně prevence sociální exkluze. Provozujeme
levicový, informačně-publicistický web a internetovou právní poradnu.
Aktivně vystupujeme proti fašismu, rasismu, homofobii a všem formám
diskriminace.

Aktuální články

Veřejný sektor v Německu vstoupil do výstražné stávky

16 března, 2023

Británie si stále myslí, že je impériem, ale císař je nahý

16 března, 2023

Otřes amerického finančního světa po pádu dvou velkých bank

15 března, 2023

Protestní pochod dělníků a studentů v Ekvádoru

15 března, 2023

140 let od úmrtí Karla Marxe

14 března, 2023

Archivy

  • Březen 2023
  • Únor 2023
  • Leden 2023
  • Listopad 2022
  • Říjen 2022
  • Září 2022
  • Srpen 2022
  • Červenec 2022
  • Červen 2022
  • Květen 2022
  • Duben 2022
  • Březen 2022
  • Únor 2022
  • Leden 2022
  • Prosinec 2021
  • Listopad 2021
  • Říjen 2021
  • Září 2021
  • Srpen 2021
  • Červenec 2021
  • Červen 2021
  • Květen 2021
  • Duben 2021
  • Březen 2021
  • Únor 2021
  • Leden 2021
  • Prosinec 2020
  • Listopad 2020
  • Říjen 2020
  • Září 2020
  • Srpen 2020
  • Červenec 2020
  • Červen 2020
  • Květen 2020
  • Duben 2020
  • Březen 2020
  • Únor 2020
  • Leden 2020
  • Prosinec 2019
  • Listopad 2019
  • Říjen 2019
  • Září 2019
  • Srpen 2019
  • Červenec 2019
  • Červen 2019
  • Květen 2019
  • Duben 2019
  • Březen 2019
  • Únor 2019
  • Leden 2019
  • Prosinec 2018
  • Listopad 2018
  • Říjen 2018
  • Září 2018
  • Srpen 2018
  • Červenec 2018
  • Červen 2018
  • Květen 2018
  • Duben 2018
  • Březen 2018
  • Únor 2018
  • Leden 2018
  • Prosinec 2017
  • Listopad 2017
  • Říjen 2017
  • Září 2017
  • Srpen 2017
  • Červenec 2017
  • Červen 2017
  • Květen 2017
  • Duben 2017
  • Březen 2017
  • Únor 2017
  • Leden 2017
  • Prosinec 2016
  • Listopad 2016
  • Říjen 2016
  • Září 2016
  • Srpen 2016
  • Červenec 2016
  • Červen 2016
  • Květen 2016
  • Duben 2016
  • Březen 2016
  • Únor 2016
  • Leden 2016
  • Prosinec 2015
  • Listopad 2015
  • Září 2015
  • Srpen 2015
  • Červenec 2015
  • Červen 2015
  • Květen 2015
  • Duben 2015
  • Březen 2015
  • Únor 2015
  • Leden 2015
  • Prosinec 2014
  • Listopad 2014
  • Říjen 2014
  • Září 2014
  • Srpen 2014
  • Červenec 2014
  • Červen 2014
  • Květen 2014
  • Duben 2014
  • Březen 2014
  • Únor 2014
  • Leden 2014
  • Prosinec 2013
  • Listopad 2013
  • Říjen 2013
  • Září 2013
  • Srpen 2013
  • Červenec 2013
  • Červen 2013
  • Květen 2013
  • Duben 2013
  • Březen 2013
  • Leden 2013
  • Prosinec 2012
  • Listopad 2012
  • Říjen 2012
  • Září 2012
  • Srpen 2012
  • Červenec 2012
  • Červen 2012
  • Květen 2012
  • Duben 2012
  • Březen 2012
  • Únor 2012
  • Únor 2010
  • Leden 2010
  • Prosinec 2009
  • Listopad 2009

Štítky

Afrika Akce Amerika Antifašizmus Antikapitalismus Antirasizmus Armáda Asie Blízký východ Bydlení Ekologie Ekonomika Evropa Evropská unie Filosofie Historie imperialismus Kultura Latinská Amerika Levice Levá perspektiva Liberec Média Odbory a pracoviště Palestina Politika Potraviny Praha Protivládní hnutí Rozhovor Rusko Socialismus Sociální otázky Společnost Spravedlnost Svět Ukrajina válka Vězeňství Z domova Zdravotnictví Česká politika čína Školství Ženy a gender
© 2013 Levá perspektiva, o.s. Všechna práva vyhrazena.