Režisér snímku, Olexandr Petrovyč Dovženko(1894-1956), byl ukrajinský avantgardní režisér, scénarista, dramatik a pedagog který před Zemí natočil další významné snímky jako Arsenal (1928) a Zvenigora (1927). Jeho pozdější tvorbu zahrnuje například sci-fi snímek Aerograd (1935).

Ačkoli se sovětským režimem v mnoha ohledech souhlasil, jeho filmy byly ve stalinském SSSR zakazovány. Takový osud postihl i titul Země.

Děj Země začíná značně sentimentální dlouhou scénou se záběry na vlnící se lány slunečnic a obilí nad kterými zvolna proudí mraky. Poté se kamera přesouvá do jabloňového sadu ve kterém se sešla rodina Trubenkových, hlavních protagonistů příběhu. Na dece na trávě v sadu leží stařík (Pjotr Masocha), který stojí krok před smrtí. Rodina zarmoucená přicházející starcovou smrtí ho obklopila a ptá se, jaká mu mají splnit přání. Starce však zajímá především co bude následovat po smrti, proto se dohodne s rodinou, že v případě existence posmrtného života podá zprávu z onoho světa. Posléze umírá.

Nutno říct že zde je kromě sentimentální sondy do duše ruského mužika zakomponován také komický prvek – na dece ležíci děd říká svým blízkým že umírá, oni
mezi nářky pronesou slova: umírej, umírej. Pak následují záběry na truchlící rodinu, vše v interiéru staré prosté ruské dřevěnice, kde se odehrávají i další scény první poloviny filmu jako alegoricky pojaté zapíjení zesnulého a přípitky na lepší budoucnost.

Zároveň přicházejí první pochyby o tom co říkal pop z kostela, zvlášť když od zesnulého nepřicházejí žádné zprávy z onoho světa. V chalupě se rovněž rodina rozhodne iniciovat založení kolchozu. Do toho jsou zde záběry ukrajinské krajiny, pasoucích se hus mezi chalupami a scény snažící se vykreslit duši malého rolníka. Nutno říci že záběry kamerou jsou zde opravdu skvěle provedené, objevuje se i vertikální kamera a mnoho záběrů je nasnímáno ze zajímavých úhlů, velkých vzdáleností a některé dokonce ze vzduchu z letadla.

Snímek však není pouze oslavou idylického venkova a rolnické duše a způsobu života ale také a možná že především propagandou a oslavou kolektivizace. A o tom je především druhá polovina filmu (celková délka činí 75 minut). Poté, co se otec Opanas (Štěpan Škurat) a syn Vasil (Semjon Svašenko) Trubenkové rozhodnou iniciovat založení kolchozu, vyjdou do vsi, kde je jejich nápad většinou vesničanů nadšeně přijat. Jen mladý kulak (Luka Ljašenko) utíká osnovat plány proti družstvu. Promítají se dialogy o lepším životě a konci dřiny, do toho záběr na housátka a smějící se děti.

Kolchoz je tedy založen a přichází nadšená práce. Následně vidíme záběry na ženy žnoucí obilí a na soudruha předsedu v kolchozní kanceláři, kterak společně s Vasilem objednávají přes město traktor. Ten je ve filmu venkovany nazván ocelovým ořem komunismu. Scéna, ve které Vasil otci veze na pole traktor, je až bizarně komicky prožívaná. Tak kolchoz funguje a lidé jsou štastni když v tom se Vasil dozvídá, že traktor někdo rozbil tak, že nejde opravit. Nastává zvrat a děj se mění v drama, kdy hrdina Vasil běží plný zoufalství na pole a za ním skupinka pobudů v čele s mladým kulakem.

Konec záběru a v dalším už leží Vasil mrtvý na cestě. Zpráva o jeho smrti se ihned dostane k jeho otci a jeho milé (Jelena Maximova). Otec i milá jsou velmi zarmouceni a děvče propadá šílenství. Otec se vypraví do vesnice vzburcovat ostatní a podezření padne i na mladého kulaka, který ovšem vinu popírá.

V chalupě Vasilova děvčete mezitím dochází k úplnému pomatení dívčiny mysli ze zoufalství, kvůli kterému se plazí po místnosti zcela nahá. To je další netradiční moment na poměry sovětské kinematografie, které kulturní dozor nějakou nahotu téměř netoleroval. Tato scéna byla také jedním z důvodů, proč byl film 10 dní po premiéře zakázán.

Zatím na vsi vznikne vzpoura proti starým pořádkům a na přání otce se celá vesnice sejde na pohřbu jeho syna. Tam celá komunita zpívá písně o novém životě a o vítězství komunismu na celém světě. Vrah Vasilův utíká ale před celou vesnicí neuteče…

Zatímco ves se sdružuje na pohřbu, vousatý pop se vroucně modlí za pokoj a klid na vsi, ale bůh ho nevyslyší. Záměrem je pochopitelně ukázat že žádný neexistuje. Nakonec se nad sbratřenou vesnicí vznese aeroplán, rozhazující letáky oslavující Vasilovo hrdinství.

Ačkoliv Dovženkovým záměrem bylo natočit avantgardní umělecký film, podařilo se mu to jen zčásti. Jak jsem již psal, hlavním ternem filmu je systém kamery, který byl na svou dobu opravdu průkopnický. Poetické scény s krajinou a poklidným venkovem jsou také celkem zdařilé, avšak samotná zápletka a mnoho textu scénáře je zcela poplatný stalinově kolektivizaci, která je zde líčena jako živelné a spontáně přijaté obrození rolnického lidu.

O tom, že vše bylo ve skutečnosti jinak, se myslím nemusím rozepisovat. Film o tom taktně mlčí. Nic není znát o hladomoru na Ukrajině té doby, děti přece spokojeně ve světnici baští melouny. Co mi také moc nesedlo, byla příliš upjatá gesta a mimika herců. Zkrátka učinkující hráli tak pečlivě, až se z pohybového a mimického projevu stala nepříliš přesvědčivá grimasa. Podle některých informací část herců nepřežila stalinský teror ve druhé polovině třicátých let.

Povedl se tedy před dvaaosmdesáti lety tento film? Z hlediska technického se jistě jedná o zdařilý snímek, z hlediska obsahově-hereckého je to již horší. Když pomineme propagandistickou stránku díla, máme před sebou trošku avantgardní, trošku lyrické dílo, které popisuje drsné časy raně sovětského venkova jinak, než jaké byly.

I přesto byl film záhy zakázán a socrealistická kritika ho smetla jako tradicionalistický a panteistický. Povolen byl znovu až v roce 1958. V cizině, kde byl v době vzniku promítán, ovšem zaznamenal značný úspěch a je považován za jeden ze sta nejlepších filmů všech dob. Já bych ho ovšem tak vysoko nevyzdvihoval. Filmy pánů Pudovkina či Ejznštejna byly ještě lepší.

S rokem 1931 se uzavřela i cesta sovětské avantgardy, vzešlé již z ruského futurismu. V tomto roce totiž byla další tvorba takzvaně formalistických děl odsouzena a zakázána a mnoho umělců bylo perzekuováno. Někteří i popraveni (divadelník Mejerchold). Místo toho přišel socialistický realismus, velmi vágní (v době třicátých let) a schematický směr který oslavoval socialismus ve společnosti, která socialistická rozhodně nebyla.