Rasismus rozděluje českou (a nejen českou) společnost v zásadě na tři skupiny: na jeho příznivce a tedy šiřitele, jeho odpůrce a na lhostejné ignoranty, tiše jej tolerující. Pozitivní je, že odpůrci rasismu se organizují a hledají společnou řeč. K tomu přispěla i debata o tom, jak bojovat s rasismem, pořádaná Pražskou školou alternativ ve středu 13. listopadu 2013 v galerii Divus v Bubenské 1 v Praze – Bubnech, v budově dřívějších Dopravních, resp. Elektrických podniků hl. m. Prahy.

Na debatu, moderovanou Ondřejem Slačálkem z Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze dorazila necelá stovka posluchačů. V předsednictvu po boku moderátora zasedli romský aktivista z Krupky Jozef Miker, autorka diplomové práce na téma dopadů pochodů z nenávisti Zuzana Brodilová, bojovnice za práva palestinského lidu a studentka romistiky Eva Nováková, organizátor ostravských Romů především z násilně vysídlené lokality Přednádraží Imrich Horvát a zástupce ostravského ProAltu (Iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ) Ondřej Marek. V tomto pořadí zasedli po boku Ondřeje Slačálka ke stolu, v pohledu posluchačů zleva doprava, a v tomto pořadí také obvykle odpovídali na otázky moderátora a posléze na dotazy z publika.

Jozef Miker v úvodu uvedl, že Romové v ČR nejsou jednotní a teprve neonacistické pochody namířené proti nim je sjednocují. Dodal, že kromě rasismu (a neonacismu jako jeho nejnebezpečnějšího a nejmilitantnějšího proudu) bojuje proti lichvě a drogám. Ocenil jednotu a organizovanost protirasistické demonstrace v Ostravě 28. října jako příklad vzorného postupu při odporu rasistickým a fašistickým provokatérům.

Zuzana Brodilová hovořila o výzkumu odpovědí romských dětí ve věku 12 – 15 let, jenž provedla v sociálně vyloučené lokalitě, kde lidé žijí v nájemním bydlení, díky čemuž zde existuje určitý komunitní život. Tyto děti vnímají pocit zrady, když proti nim vystupují lidé, od nichž by to nečekali a neznají důvod, trpí pocitem osamění proti téměř všem obyvatelům města a dalším neznámým, přijíždějícím proti Romům demonstrovat. Zaznamenávají i násilí policie, od níž očekávaly, že bude stát na jejich straně. Na druhou stranu však i pocit radosti, že se jich někdo přece jen zastává a pochopení toho, co se děje.

Eva Nováková působila na okupovaných palestinských územích a vidí u nás podobné prvky, jako tam – násilné vystěhovávání, stavění zdí, snahy o pogromy.

Imrich Horvát přiblížil boj sjednocených Romů a jejich příznivců proti nespravedlivému vystěhovávání (v ulicích se jich podařilo spojit až 400). O jejich akcích však média zpravidla neinformují, na rozdíl od akcí neonacistů. Jeho cílem je sjednotit Romy, alespoň v Ostravě, zastavit neonacistické pochody a snaží se vést mladé Romy k vlastnímu myšlení.

Ondřej Marek poukázal na to, že násilných demonstrací se neúčastní většinou místní lidé, ale agresivní jádro neonacistů a fotbalových chuligánů, z místních pak převažují velmi mladí lidé ve věku kolem 15, 16 let. 28. října odpůrci rasismu dokázali, že se umějí agresorům postavit. Upozornil na skutečnost, že fašisté cítí příležitost oslovit rozzuřené horníky z dolu Paskov, jimž hrozí v nejbližší době propuštění v důsledku likvidace tohoto závodu. Koordinace hornického hnutí s hnutím proti rasismu se zatím příliš nedaří, mj. i pro malý zájem reformistických odborových předáků. Budoucnost vidí v udržování a budování struktur a utvoření vlastního pozitivního programu.

Za zvláště důležitá a varovná považuji slova Jozefa Mikera, že neonacistů není mnoho, větším problémem jsou „anticiganisté“, tzv. „slušní lidé“ účastnící se nepokojů, rozšiřující pomluvy o velmi vysokých sociálních dávkách pro cikány (i když ve skutečnosti je jejich výše pro všechny stejná) a jiné. Ty není možné prostě zavrhnout, je třeba je přesvědčit o tom, že rasa není tím, co lidi rozděluje. (Škoda, že nezazněla druhá část pravdy, že lidi rozděluje třída, neboli jinými slovy sociální postavení a vztah k výrobním prostředkům.) Nespokojenci s minulým režimem cinkali klíči, ale pakliže chtěli a chtějí kapitalismus, musí si uvědomit, že ten nemůže fungovat bez nezaměstnanosti.

V diskuzi zazněla např. připomínka o nezbytnosti prosazování nepodmíněného základního příjmu jako prostředku k omezení rasové nenávisti (táži se, zda by naopak nezesílil křik o „zneužívání dávek“) a kritika zrádných hornických odborových předáků, jejichž jednáním trpí „bílí“ i „barevní“. Ondřej Marek konstatoval, že nemůžeme čekat, že problémy vyřeší vláda, a musíme usilovat o dělnickou samosprávu. Chybělo mi však doplnění, že ta je nemožná bez socialismu, bez společenského vlastnictví výrobních prostředků, jelikož kapitalisté nikdy dělnickou (resp. zaměstnaneckou) samosprávu nepřipustí. Jozef Miker navrhl finanční amnestii, zrušení úroků, namísto propouštění zločinců, kteří rozkradli miliardy. Upozornil na problematiku finanční negramotnosti většiny lidí, kteří v zoufalé životní situaci uzavírají nevýhodné a pro sebe likvidační půjčky. V této souvislosti se strhla diskuze o tom, zda zrušit exekutory nebo pouze zákonem omezit jejich pravomoci. (Za sebe říkám: Zrušit soukromé exekutory, s důrazem na slovo soukromé.) Hovořilo se rovněž o tom, že mizí prostor pro setkávání Romů s ostatní populací, jako továrny, školy (v nichž dochází k sociální a tím i rasové segragaci), základní vojenská služba apod. Ondřej Slačálek podotkl, že známe málo příběhů Romů z minulosti i současnosti a oni naopak neznají naše; společná komunikace vázne.

Za rozporuplná považuji slova Imricha Horváta, že proti rasismu máme bojovat společně, ale ne jednotně. (K čemu takový boj, kde masa bude složena z egoistických individualistů nebo sektářských skupinek neschopných jakékoli koordinace? – To mi připomíná současnou situaci v mezinárodním dělnickém hnutí…)

Jako zástupkyně Levé perspektivy vystoupila v diskuzi Milada Sigmundová. Upozornila na podhoubí rasismu, jehož nositelem jsou např. i učitelé, a vyzvala k přemýšlení, jak mohou antirasisté proniknout do celostátních sdělovacích prostředků. Jozef Miker poděkoval účastníkům protirasistických demonstrací, kteří na ně jezdí i z velké dálky, a jmenovitě uvedl a pozdravil Levou perspektivu.

Ondřej Slačálek v závěru téměř dvouhodinové besedy pozval přítomné na demonstraci „Společně proti fašismu – postavme se neonacistickému pochodu Prahou na Mezinárodní studentský den!“, kterou pořádá Iniciativa Ne rasismu v neděli 17. listopadu od 14 hodin na Jungmannově náměstí na pražském Novém Městě.

Středeční diskuze o rasismu a boji proti němu přinesla mnohé zajímavé podněty, jistě nejen pro zástupce Levé perspektivy. Ukázala také, že zdaleka ne všichni odpůrci rasismu jsou ochotni připustit si jeho zakotvení v kapitalistickém systému, jehož generální linie individualismu a sobectví zákonitě vyvolává mj. i nacionalismus a rasovou nesnášenlivost. Zastánci společenského pokroku si musí uvědomit, že boj proti rasismu nikdy nebude úspěšný, nepůjde-li ruku v ruce s bojem proti kapitalismu a za socialismus. Boj za práva Romů nemůže být pro pokrokově smýšlející lidi bojem za práva „cikánských baronů“, lichvářů, drogových dealerů a dalších zločinců, nicméně musí vidět, že takových je mezi Romy několik, stejně jako mezi majoritou, a v třídně rozdělené společnosti proti sobě nestojí zájmy „bílých“ a „barevných“, nýbrž na jedné straně „bílé“ i „barevné“ buržoazie, nepatrné menšiny společnosti, a na druhé straně „bílého“ i „barevného“ proletariátu, obrovské lidské většiny, jejímž úkolem je svou sílu pochopit, uchopit a zužitkovat.