Nespravedlnost vládne světu: nedávné málem-zvolení xenofobního konzervativního populisty Norberta Hofera prezidentem Rakouska vzbudilo obrovské pozdvižení „všeho evropského lidu“; nedávné zvolení neonacisty a krajně pravicového strůjce mnoha násilností Andreje Parubého do pozice protokolárně druhého nejvyššího státního činitele Ukrajiny coby předsedy ukrajinského parlamentu (Verchovna Rada) pak drtivou většinu evropských politiků, novinářů a liberální veřejnosti sotva přimělo byť jen pozvednout obočí.

Andrej Parubij se narodil v roce 1971. Politicky činný začal být již koncem 80. let, a to v organizacích hlásajících ukrajinský nacionalismus a vystoupení Ukrajiny ze Sovětského svazu. V roce 1991 zakládá Parubij spolu s Olegem Tjahňibokem, dnešním vůdcem fašistické strany Svoboda, Sociálně-nacionální stranu s otevřeně neonacistickou agendou, jak nasvědčuje již název odvozený od NSDAP. Strana, která od roku 1995 fungovala jako registrovaná formace, proslula rekrutováním ultrapravicově smýšlejících skinheadů a fotbalových ultras do svých řad a spektakulárními pochodňovými průvody. O její profilaci výstižně svědčí i to, že umožňovala členství výhradně etnickým Ukrajincům. Rovněž disponovala uniformovanými formacemi a jako svůj oficiální symbol přijala modifikovaný vlčí hák tj. symbol, který za 2. světové války používaly divize zbraní SS. Andrej Parubij vedl 7. listopadu 1997 ve Lvově útok stranické neonacistické formace na účastníky komunistické demonstrace k výročí říjnové revoluce 1917 a osobně bil levicové demonstranty. Za tento útok stanul před soudem, ale z  důvodů promlčení nakonec odsouzen nebyl.

V letech 1998-2004 působil Parubij v čele polovojenské formace Sociálně-nacionální strany nazývané Patrioti Ukrajiny. Ta se později zapojila i do Sociálně-nacionálního shromáždění Ukrajiny – spojenectví různých krajně pravicových, rasistických a neonacistických organizací – z něhož o deset let později vzešly vůdčí kádry neblaze proslulého dobrovolnického praporu Azov.

Po roce 2004 se Parubij orientoval na spolupráci s ukrajinským nacionalistickým politikem a prezidentem Viktorem Juščenkem, zejména pak na propagaci postavy ukrajinského nacionalisty a v určitých dobách pro-nacistického kolaboranta Stepana Bandery (22. ledna 2010 ocenil tehdejší prezident Juščenko Banderu titulem „Hrdina Ukrajiny“ do rukou jeho vnuka).

Během Majdanu 2013-14 se Parubij, tehdy už jako stoupenec strany Otčina, dostal do vedení tzv. sebeobrany Majdanu. Právě o jeho roli se intenzivně diskutuje v souvislosti s dosud neobjasněnými a adekvátně nevyšetřenými vražednými útoky neidentifikovaných sniperů, jimž padla za oběť řada demonstrantů Majdanu, ale i příslušníků bezpečnostních sil Berkut. Řada indicií svědčí o tom, že minimálně část útoků byla vedena z budov kontrolovaných právě Parubijem a jeho lidmi. Vůdce Pravého sektoru Dmitrij Jaroš se v rozhovoru pro deník Ukrajinská pravda 4. února 2014 každopádně přihlásil k velmi úzkým vztahům právě se velitelem sebeobrany Parubijem a ani ten se nijak netají přátelským vztahem k Jarošovi.

Po násilném ultrapravicovém převratu se Parubij dostal jako tajemník do čela Národní rady pro obranu a bezpečnost, kde pracoval až do srpna 2014. Jeho zástupcem se stal právě vůdce Pravého sektoru Jaroš. V této funkci Parubij koordinoval a řídil válku proti povstalcům a civilistům Donbasu, odstoupil pak kvůli nesouhlasu s plánem prezidenta Petra Porošenka vyhlásit příměří.

Parubij patřil k poměrně početné a z hlediska svého složení prominentní skupině straníků a sympatizantů Otčiny, kteří v průběhu roku 2014 přešli do nově vytvořené strany Lidová fronta. Tato strana disponuje svoji tzv. vojenskou radou, jejímiž členy jsou významní velitelé nacionalistických a ultrapravicových dobrovolnických praporů zapojených do občanské války v Donbasu, mezi nimi i velitel praporu Azov a dnešní vůdce Patriotů Ukrajiny, Andrej Bělecký, Parubého odchovanec. Parubij je tak opět mezi svými.

Zatím posledním milníkem Parubého života je datum 16. dubna 2016, kdy byl tento svého času neonacistický předák kráčející v čele pochodňových průvodů k uctění bojovníků válečné UPA, jeden z architektů násilného převratu Majdanu a řídící kádr války proti Donbasu zvolen ukrajinským parlamentem za jeho předsedu. „Liberální“ Evropa k tomu mlčí!

Jako epilog nechť zazní Andrej Parubij vlastními slovy:

„Mladí lidé s rozcuchanými a špinavými vlasy v otrhaných džínech, kteří prosazují pacifismus a zpustlý život jsou výsledkem pronikání liberalismu a amerického způsobu života na Ukrajinu. Rusky mluvící kriminální svět zbavený spirituality a bez národních kořenů je dědictvím komunistické vlády na Ukrajině.“ (Sborník článků A. Parubého „Viděno zprava“, 1999)

„Pamatujte časy Kyjevské Rusi. Ukrajina byla v té době jedním z vůdčích středisek kulturního života v Evropě a největší vojenskou silou Evropy. Ukrajina bránila bílou rasu před naprostou invazí asiatských hord, kterým se postavila a které zastavila. Byl to velký střet dvou ras, v němž Ukrajina důstojně splnila svou povinnost. Oslabilo to sílu naší země, ale zajistilo to svobodný vývoj jiných národů Evropy.“ (Sborník článků A. Parubého „Viděno zprava“, 1999)

„Mnozí stále neztratili víru v rytíře, kteří evropským národům otevřou oči novými myšlenkami, které se jako čerstvý vítr proženou Evropou. Potom znovu bílá rasa spojí svoje síly, aby bojovala proti Chaosu a nastolila Řád. Taková je dějinná mise Ukrajiny.“ (Sborník článků A. Parubého „Viděno zprava“, 1999)

„Princip nerovnosti je vrozený všem národům, tak jako je vrozený i všem lidem. Jsou národy tvořící vysoké duchovní hodnoty, které dávají světu geniální postavy kultury a vědy. A pak jsou národy, které představují především pařeniště kriminality a zpustlosti.“ (Sborník článků A. Parubého „Viděno zprava“, 1999)

„Rusko a Spojené státy tvoří dvě centra globalismu, která se snaží o zničení evropského ducha, který je nepřátelský jejich základům. Snaží se o zničení identity evropských národů. Ale jednu věc nechápou: barbaři mohou dočasně zvítězit a mohou mnoho zničit, ale evropský duch, duch bílé rasy, zničen být nemůže. Barbaři přicházejí a odcházejí, ale Evropa zůstává Evropou, centrem světové civilizace a duchovnosti, Evropou svobodných národů.“ (Sborník článků A. Parubého „Viděno zprava“, 1999)

„Pravý sektor tvoří skutečně radikální křídlo, ale vždy stál jasně proti fašismu a proti nacismu. Ale vidíte, to, že jste mi dal takovou otázku, je výsledkem ruské propagandy. Co říká, je absurdní, a tím, že to komentujeme, sloužíme jejím cílům. Lidé na Majdanu byli studenti, novináři a představitelé střední třídy. Jak bychom je mohli označit za fašisty?“ (Rozhovor pro EurActiv, 21. 5. 2014)

„Tak jako před tisícem let se dnes Ukrajina stala štítem evropské civilizace. Dnešní Ukrajina je příkladem úspěšné odpovědi na Putinovu imperiální agresi. Vyženeme bandity, vetřelce a zrádce z naší země. Vrátíme náš rodný, ukrajinský Krym z moskevského exilu zpět do naší jedné rodiny. K vítězství nad nepřítelem v hybridní válce může dojít pouze, bude-li národ držet při sobě a zmobilizujeme-li celou společnost k boji proti zákeřnému nepříteli. Jasné a koordinované akce bezpečnostních sil musí zneutralizovat teroristické a kriminální skupiny, sítě zahraničních tajných služeb a zdroje agresora na území Ukrajiny.“ (Ukrajinská pravda, 10. 8. 2014)

„Byl jsem členem vlasteneckých organizací bojujících za ukrajinskou nezávislost již od dob Sovětského svazu. Můžete najít všechny mé citáty. Nikdy, ani jednou v životě, jsem neřekl něco, co by mělo cokoliv dočinění s fašismem. To je absurdní osočování, přímá propaganda v Goebbelsově stylu.“ (Financial Times, 28. 5. 2014)