Když vláda chystala státní rozpočet, sedly si ODS s ČSSD za jeden stůl a upekly nechutný dort jako pejsek s kočičkou.

A protože do toho přihazovaly své oblíben přísady TOP 09 a KDU-ČSL, výsledek byl vychýlený vpravo.

Původní líbivé představy, že se sníží platy poslanců o 20 %, se zdály být dostatečnou záplatou za pokles platu zaměstnanců veřejného sektoru. Jenže výsledek rozhodně neznamenal, že se na poklesu zadlužení podělíme stejně. Ale hlavně – je potřeba zdůraznit – za samotné zadlužení nemůžeme všichni stejně.

Někdo v 90. letech privatizoval a někdo pracoval za mzdu nebo plat. Později se přišlo na to, že někdo tuneloval, ale málo se toho dokázalo a ještě méně potrestalo, a někdo pracoval za mzdu nebo plat. Někdo dnes “outsoursuje” a někdo pracuje za mzdu nebo plat. Platy se zvýšily desetkrát, ceny šestkrát. Průměrnému se tak životní úroveň zvýšila (jenže od čeho by byl průměr, kdyby v jeho spodní části nebyla většina, která je na tom furt stejně špatně).

Takže sněmovní hrátky s rozpočtem byly jen navrácením ke středu a ne výchylkou doleva. Neznamenají nárůst platů, ale jejich setrvání na stejné úrovni. Betonová lobby za to možná zatopí nižšími zisky a její “šíbři” poklesem svého luxusu, ale to snad je vcelku přijatelná cena za “klid na jejich práci”.

Vyplácí se odborová taktika nebo přišel čas na změnu?

Jak předseda vlády Fischer, tak ministr financí Janota z úřednické vlády (která nastoupila, protože “stabilní” politická scéna není pro vládnoucí vrstvu vygenerovat stabilní vládu) už připustili, že dříve nebo později bude třeba se vrátit
k progresivnímu zdanění.

Pokřik TOP 09 a ODS o zadlužení tak rázem dostává nádech volání zloděje po chytání zlodějů. Namísto použití peněz z daní například ke snížení rozpočtu se daně především pro movité snížily. A příští rok se zvyšují daně spotřební, tedy ty, které platíme všichni.

Hrozba stávky v Dopravním podniku a vynucený ústupek Magistrátu znamená, i když si to mnozí neuvědomují, zásadní změnu. Teď už není možné tvrdit, že lidé nejsou ochotni stávkovat a jít do konfliktu.

V tomto duchu je shromáždění učitelů (300 lidí, kteří si povyměnovali hodiny, aby mohli přijet ve 13 hodin před Sněmovnu, se nedá považovat za demonstraci a je přešlápnutím) a demonstrace hasičů, policistů a úředníků příliš malým krokem. Ostatně vedení našich svazů vsadilo na jednání poslanců a doufalo, že žádný “plán b” potřebovat nebude, což letos vyšlo. Příště už to vyjít nemusí. A příště už můžeme dosáhnout víc.

Příprava vážně míněné kampaně za zvýšení platů (tak se ve školství pojmenovává každoroční lobování v parlamentu podpořené peticí a shromážděním) by měla zahrnovat vtažení neodborářů do diskuse, přípravy i rozhodování. A neměla by se vyhnout praktickému řešení vícedenní stávky, včetně podpory těm, kteří se obávají, že by nevyšli s penězi. Minimálně můžeme vyhrát vlastní čest, maximálně skutečné zvýšení platů.