Déle než rok už platí v Česku mimořádná opatření proti pandemii nového koronaviru, s krátkou letní přestávkou. Zdálo by se, že za tu dobu by si zdrcující většina společnosti měla uvědomit vážnost situace a nezbytnost práce pro její překonání. Skutečnost, kterou vidím a slyším kolem sebe, tomu však vůbec neodpovídá.

Zvlášť patrné je to po zpřísnění opatření od 1. března. Zatímco režimní média trvale tvrdí, že tato jsou vesměs dodržována, jen letmým pohledem na ulice měst a další veřejná prostranství každý vidí, že to platí nanejvýš „tak nějak napůl“, spíše ani to ne.

Dokonce i v některých velkých podnicích se stovkami zaměstnanců nikdo pracovníky ani neinformoval o tom, že by nějaká mimořádná opatření platila, natož aby je vymáhal. V březnu minulého roku se vyvěsily cedule s příkazem nosit roušky, během léta si všichni zvykli, že už to neplatí, a při tom zůstalo. Kdo nesleduje sdělovací prostředky, vlastně ani neví, že by měl nosit na pracovišti respirátor, nebo se to dozví jen neoficiálně z doslechu a nepřikládá tomu význam. Celá řada zaměstnanců včetně vedoucích pracovníků se tváří, že buď o ničem nevědí, nebo tvrdí, že se na ně vztahuje výjimka (a někteří si to možná opravdu myslí – dlouho platila výjimka při dvoumetrovém rozestupu a informace o jejím zrušení se mezi pracující často nedostala jinak než z médií).

Zvlášť zarážející je, že taková plošná kolektivní netečnost pokračuje i ve velkých podnicích, jejichž výpadek v případě rozsáhlejší nemocnosti či karantény by byl pro společnost opravdu citelný.

Povinné testování se často „provádí“ tak, že zaměstnanec pouze odevzdá čestné prohlášení, že se sám otestoval a je negativní. To je jistě velmi „spolehlivé“.

Dělníci i úředníci tedy leckde tráví společně osm i dvanáct hodin denně v těsné blízkosti při ignorování čehokoli „mimořádného“. (A to i tam, kde zaměstnavatelé v dostatečné míře zajišťují ochranné prostředky zdarma v souladu se zákonem.) Někdy se někdo nakazí nebo je v karanténě, ale světe div se, zřejmě zde dokonale funguje „zákon schválnosti“ – největší popírači a odmítači zůstávají zdraví nebo mají tak mírný průběh nákazy, že se po jejím překonání všemu smějí dvojnásob.

Jistě málokdo si také dělá iluze o důsledné prevenci nákazy ve volném čase. Zvláště dělníci na ubytovnách tráví volný čas kolektivním popíjením, které by šlo v respirátorech těžko. Různými konzumačními setkáními po domácnostech, nahrazujícími zavřené hospody, se také mnozí netají…

Oproti tomu nadále zůstává zavřená velká část malých obchodů a provozoven služeb, kde je (nebo by byla) koncentrace lidí a riziko nákazy výrazně nižší než na pracovištích a dodržování hygienických opatření by se zde jistě vymáhalo snáze. To budí oprávněné rozhořčení nejen vyznavačů konzumního způsobu života, ale všech, kdo tyto obchody a služby potřebují jako zákazníci či jako provozovatelé a zaměstnanci.

Zdá se, že se české prostředí v boji proti pandemii řídí heslem „ode zdi ke zdi“ – buďto vše velmi zpřísnit, omezit a zakázat, nebo naopak vše „rozvolnit“ a chovat se, jako kdyby se nic nedělo (viz „vítězství nad koronavirem“ na konci jara a začátku léta minulého roku). Přitom řešení v postupném návratu volného pohybu a otevření obchodů a služeb při trvajícím přísném dodržování protiepidemických opatření funguje, jak dokazuje praxe asijských zemí.

Projevuje se příznačná „stádnost“ neuvědomělých mas: zatímco do obchodu nebo dopravního prostředku si vezme respirátor skoro každý, protože „to dělají všichni“ a nechce si dělat problémy, v práci (tam, kde to nikdo nekontroluje a nevyžaduje) to neudělá skoro nikdo, protože „to nedělá nikdo“ a „není to normální“…

Mohutně se šíří propaganda popírající veškeré zdravotnické poznatky – zvláště o tom, jak jsou ochranné pomůcky neúčinné či dokonce nebezpečné.
Radikální popírači a odmítači vážnosti situace si ze svého přístupu vypěstovali „životní styl“, který dávají okázale najevo především odmítáním zakrývání úst a nosu. Postupem času jsou čím dál tím agresivnější. Mají zastánce i ve významných politických funkcích, dokonce i mezi poslanci, kde celá slovutná sněmovna si neví rady, co se dvěma exhibicionisty, trvale porušujícími základní pravidlo. Pokud zůstává bez účinného postihu a řešení takové jednání poslanců, politicky a finančně privilegovaných, proč by měli opatření dodržovat „obyčejní lidé“…?
V souvislosti s českým přístupem k pandemii mě zaujal rozhovor magazínu Info.cz s vedoucím Centra modelování biologických a společenských procesů René Levínským, který uvádí, že „český národ má dnes vládu s naprosto asociálním přístupem k lidskému životu a ve společnosti převládá egoismus nad solidaritou“. „…To, jakou máme dnes vládu a jak se obecně při pandemii jako národ chováme, vychází stále ze syndromu divokých devadesátých let… Tehdy jsme … podlehli představě…, že stát vlastně nepotřebujeme. Každý by si měl urvat svůj kus koláče a příliš nehledět na ostatní. … Pojmy jako levice či solidarita byly považovány málem za sprostá slova…“ „Chování lidí není determinováno nějakou chimérickou »národní povahou«, ale  nastavením pravidel v dané společnosti. A my jsme bohužel v devadesátých letech skočili z bláta do louže a podlehli představě, že pravidla, tedy fungující stát, zavánějí komunismem.“ (https://www.info.cz/zpravodajstvi/cesko/…k-levinsky)

Ačkoli autor brojí i proti „totalitě“ a vyzývá k „návratu k Masarykovi“, ve výše uvedeném hodnocení s ním naprosto souhlasím. Nedělám si však iluze, že některé z opozičních politických stran či hnutí by přistupovalo k boji proti pandemii zásadně odlišně. Všechny spojuje bezradnost a neschopnost. Zatímco proti sobě „bojují“, počet zesnulých s koronavirem se blíží 26 tisícům a Česko zůstává jednou z nejvíce zasažených zemí na světě.