Měl jsem před několika dny trochu volného času, abych se prošel lokalitami Slatin, Bohdalce a Tyršova vrchu v Praze 4 – Michli, prohlédl si zbytky někdejších prvorepublikových nouzových kolonií a zamyslel se nad možnostmi a sociální úrovní prostých lidí v minulosti, současnosti i jejich výhledem do budoucnosti.

Nouzové kolonie vznikaly ve 20. a 30. letech minulého století. Částečně se tak dělo organizovaně, kdy bylo na městských pozemcích povoleno postavit si domky např. bývalým legionářům nebo železničářům, částečně k jejich vzniku docházelo svévolně, kdy si na městských pozemcích stavěli domky, boudy a vyřazené vagóny chudí dělníci a nezaměstnaní. Kupodivu toto počínání bylo tolerováno, snad proto, že předmnichovská republika nedokázala neuspokojivou sociální situaci většiny pracujících řešit a čelila proto mohutnému stávkovému hnutí a sociálním nepokojům a nezbývaly jí už síly ještě perzekvovat nepovolené nouzové bydlení, kromě tvrdého rozhánění dělnických a zemědělských demonstrací a hladových pochodů, kde policisté a četníci demonstranty mlátili hlava nehlava, více než sto jich za první republiky zabili a stovky dalších zmrzačili.

Místopředseda vlády ČSR Václav Kopecký zmiňuje nouzové kolonie ve svých vzpomínkách slovy: „Nezaměstnaní dělníci nemohli ovšem platit ani činže v domech, kde bydleli, a tak byli hromadně vyhazováni se svými rodinami z bytů. V té době např. rostl počet nouzových kolonií v předměstích a v okolí Prahy. Byla to nouzová obydlí, jež se dělnické rodiny snažily při svém smyslu pro čistotu a pořádek upravit co nejútulněji a nejvzhledněji i zřízením zahrádek a okrasných květin. V těchto nouzových koloniích se ubytovalo tolik lidí, že ještě dnes jsou tyto nouzové kolonie někde obydleny a budou odstraněny při uskutečnění obrovské bytové výstavby, jež je v Praze projektována do roku 1965.“ (ČSR a KSČ, SNPL, Praha 1960, s. 207)

Od r. 1965 uplynulo už přes půl století a zbytky nouzových kolonií stojí v Praze dosud. Je ale faktem, že v 50. – 80. letech bylo vyvinuto velké úsilí o jejich likvidaci a o přestěhování obyvatel do nové, především družstevní výstavby cihlových a panelových domů. Nejubožejší kolonie z vyřazených vagónů z velké části zanikly, případně jejich zbytky slouží už jen jako zahrádkářské osady. Po r. 1989 však byla rozsáhlá výstavba panelových sídlišť rychle ukončena a současná nová výstavba je pro většinu obyvatel finančně nedostupná, ať už má jít o vlastnictví či nájem. Jen namátkou pohledem na internet zjišťuji, že nový byt 2+kk v Michli stojí přinejmenším 4 miliony Kč, přičemž průměrná mzda je ani ne 27 tisíc a většina na ni nedosáhne. Pracující s průměrnou mzdou by si tak mohl koupit byt za 149 výplat, tj. za necelých 13 let, pokud by neměl žádné výdaje. Pronájem bytu 2 + kk v Michli je nabízen zhruba za 12-14 tisíc měsíčně, ačkoli jde o byty ve starších činžovních a panelových domech, v novostavbě je k sehnání za 15 tisíc. Pro většinu zaměstnanců, která disponuje podprůměrnou mzdou, je takový nájem těžko představitelný v případě, že takový příjem mají oba partneři, vychovávající děti, nemluvě o situaci, kdy žena je na mateřské dovolené nebo dokonce o neúplných rodinách. Přičemž byt 2 + kk není pro čtyřčlennou rodinu velikostí ideální.

Části nouzových kolonií zůstávají dodnes obydlené. Největší z nich jsou michelské Slatiny, o kterých psal fejetony už Karel Čapek. Národní umělec František Langer, rodák z Vinohrad (1888 – 1965) sem zasadil děj svého románu Periférie. Zdejší rodák, trampský písničkář Jaroslav Řehoř (1934 – 2010), věnoval lokalitě píseň „Nouzová kolonie“. Režisér Vladimír Slavínský zde natáčel v r. 1937 film „Falešná kočička“ a národní umělec Otakar Vávra (1911 – 2011) v r. 1975 „Osvobození Prahy“.

Už jen několik nouzových staveb můžeme vidět ještě na Bohdalci a Tyršově vrchu, v záběhlickém Trnkově či libeňských lokalitách Na Kotlasce a Na Hájku, případně v Dolních Chabrech. Smutné novodobé nouzové kolonie, bydlení chudiny v někdejších chatách, jsou k vidění např. v Hloubětíně.

Nejhonosnější lokalitou michelských kolonií byly Sedmidomky ve stejnojmenné ulici, bizarní malé jednopatrové bloky domků s nepatrnými zahrádkami, na kterých stojí dřevěné boudy. Každý blok má osm vchodů, pročež si označení staveb a lokality nelze vyložit jinak, než že autor neuměl počítat do osmi. (Nebo byl jeden vchod přistavěn později? Tomu ale nic nenasvědčuje.) Dřevěné či zděné nouzové stavby v okolí jsou z části vybydlené, zpustlé a neobyvatelné, zčásti slouží jako rekreační objekty (ačkoli lokalita je dnes v natolik neutěšeném stavu, že ji těžko lze pro rekreaci doporučit) a část je ještě (a možná znovu) trvale obydlena a stav nemovitostí zpravidla svědčí o tom, že zde nežijí zrovna boháči.

Dřevěné budovy někdejší školy, která si zahrála ve filmu „Obecná škola“ v r. 1991, pustnou a částečně jsou obývány squattery. Jedna už částečně vyhořela. Na některých pozemcích stojí vyložené slumy, nízké boudy sbité z podivuhodných materiálů, všelijakých prken, lepenky, plechu a dveří. Jeden takový se nachází přímo pod vrcholem Bohdalce (jiným názvem Sychrova) a vlaje nad ním vlajka EU a pruhovaná vlajka USA s orlem. Nevím, zda tím obyvatelé vzdávají dík za svou vysokou životní úroveň EU a USA nebo zda poukazují na to, jaká nás čeká budoucnost pod hrůzovládou těchto imperialistických mocností.

Za první republiky měla v těchto místech silnou pozici KSČ, která zde měla své kulturní a agitační středisko, sportovní družstvo Rudá hvězda, konzumní družstvo Včela a zdejším obyvatelům i materiálně pomáhala prostřednictvím organizace Rudá pomoc. V ulici Nad Vršovskou horou je dodnes na domě 980/1 umístěna pamětní deska: „V tomto domě žil Vlastimil Haken, člen krajského výboru Komunistické strany Československa, narozen dne 28. IX. 1901, věrný straně, dělnické třídě a svému národu, popraven německými okupanty dne 29. IX. 1941. Padl v boji za šťastnou budoucnost národa.“ Popraven jeden den po svých čtyřicátých narozeninách. Náhodou?

Každopádně, jaká je to šťastná budoucnost národa, když na rozdíl od časů Vlastimila Hakena si dnes už chudí lidé nemohou ani postavit nouzovou stavbu, leda že by si zakoupili nebo pronajali pozemek za tržní cenu a i tak by byli následně vystaveni takovým administrativním problémům, že by zřejmě nepostavili nic. Přece jen je rozdíl bydlet v boudě nebo vagónu anebo „bydlet“ pod mostem či kdesi ve stanu či ve spacáku na smetišti. A to je dost rozšířený jev Prahy dnešních dnů, stačí se dobře dívat. A nemusí člověk chodit ani pěšky, stačí např. z vlaku. Jen v Praze jsou asi dva tisíce bezdomovců. V ČR bylo při sčítání v r. 2011 zaevidováno přes 11 tisíc bezdomovců a ztrátou střechy nad hlavou je zde ohroženo sto tisíc lidí. Nezaměstnaných je téměř půl milionu. Nic z toho např. před půl stoletím nebylo!

Příznačný pro dnešní chudinské lokality v Praze je značný nepořádek, nejen na mnohých zahradách, ale především v jejich okolí – hory odpadků nejrůznějšího druhu, plastových láhví a folií, starého oblečení a bot, trosek nábytku, pneumatik, elektrických spotřebičů, bužírek a kabelů. To vše naházené někam na okraj lesa. Odpadu je tolik a některé jeho součásti jsou tak rozměrné, že nelze předpokládat, že by je sem někdo nanosil, spíše je navozil autem. A to v situaci, kdy jsou v Praze (i jinde) bezplatně k dispozici sběrné dvory! Co se stalo s morálkou a úrovní lidí, že za první republiky, kdy žádné bezplatné sběrné dvory nebyly, se i přes velkou bídu snažili udržovat v dělnických koloniích pořádek a dnes se topí v haldách odpadu?!

Jak se žilo za první republiky ve vagónu, kde každý z „nájemníků“ obýval jedno kupé, si můžete představit např. podle filmu „Hej rup!“ od Voskovce a Wericha z r. 1934. Jak se žije v snad ještě horších pražských slumech dneška, si můžete udělat obrázek, pokud se projdete současnou Prahou a nebudete zavírat oči a malovat si ji narůžovo. Nesmíte ovšem zůstat u prohlídky Hradčan, kde na domovních zvoncích uvidíte téměř výhradně cizojazyčná jména a názvy firem. To je opravdu jiný svět.

Plány do budoucnosti počítají s demolicí Slatin a postavením nové čtvrti pro 35 tisíc lidí. Při současných cenách nemovitostí však mezi nimi budou současní obyvatelé těžko.