Prázdniny skončily a začíná nový školní rok. Co čeká žáky, studenty, jejich rodiče či učitele? Bude nově přijatá legislativa ve prospěch českého školství a kvality vzdělání? U některých změn o tom nejsem přesvědčena. Rozhodnutí o tzv. inkluzi, tedy začleňování zdravotně postižených žáků do běžných škol bez ohledu na stupeň a druh jejich postižení, na jeho možnosti a schopnosti, na podmínky dané školy, považuji za špatné.

V různosti 30-ti členné třídy, kde budou žáci průměrní, nadaní, slabí, se specifickými poruchami učení či koncentrace, neukáznění, případně s poruchami chování, budou nově začleněné děti např. s mentálním postižením paradoxně víc vyloučeny, než kdyby zůstaly na speciální škole. Tedy tam, kde jsou vytvořeny podmínky, aby se mohly vzdělávat podle svých potřeb – malé počty žáků ve třídě, upravené vzdělávací plány a tomu odpovídající vybavení a pomůcky, školní dílny a pozemky a vysoce kvalifikovaní pedagogové. Převedení těchto žáků do běžných škol neprospěje nikomu, ani jim samotným, ani ostatním dětem, ani jejich učitelům. Asistent s několika hodinami proškolení to nezachrání. Kvalita veřejného školství bude dál stagnovat či upadat, zato soukromému školství a víceletým gymnáziím se bude dařit.

Již v současné době zaznamenáváme největší nárůst počtu soukromých základních škol v ČR za posledních několik let. Jen v září se jich nově otevře na 40 a nutno poznamenat, že často je zakládají sami rodiče. Někteří z nich původně zvolili pro své dítko individuální (domácí) vzdělávání. To bylo do minulého školního roku možné na prvním stupni základní školy. Uzákoněním individuálního vzdělávání jsme učinili velký krok zpět, až za Marii Terezii, která v roce 1774 povinnou školní docházku zavedla. Pravice ve sněmovně tuto možnost rozšířila v nedávno přijaté novele školského zákona i na druhý stupeň základní školy. Rodiče bez pedagogického vzdělání tak budou doma učit své děti českému jazyku a dvěma cizím jazykům, literatuře, dějepisu, zeměpisu, biologii, chemii, fyzice, matematice, dějinám hudby a výtvarného umění, budou s nimi dělat pokusy, vytvářet výtvarná díla, cvičit na nářadí a hrát kolektivní sporty apod. Člověk si pomalu říká, proč zákonem o pedagogických pracovnících vůbec po učitelích nějakou odbornou kvalifikaci požadujeme, když obsáhnout, ale také naučit všechny ty disciplíny zvládne kdejaký rodič „levou zadní“.

Ve středním školství dochází také ke změně. Zájemci o maturitní obor (s výjimkou těch s talentovou zkouškou) se budou muset podrobit jednotné přijímací zkoušce z českého jazyka a z matematiky. Návrat k přijímačkám považuji za krok správným směrem, který pomůže udržet v aktivitě deváťáky na základních školách, a zároveň zvýší kvalitu přijímaných studentů. Jenže ono se jedná spíš o malý nejistý krůček, který neřeší letitý problém, a to, že maturitní obory studuje kdekdo, třeba se čtyřkami odshora dolů na vysvědčení ze základky. Váhu při rozhodování o přijetí uchazeče má totiž tato zkouška pouze z 60 %, u sportovních gymnázií jen 40 %. Ostatní je na řediteli dané školy, který se, za stávajícího financování, bude snažit naplnit školu do posledního místečka, protože co student, to peníze pro školu.

Vítám proto novelu školského zákona, jejíž záměrem je tento způsob změnit. A nejsem sama. Na této potřebě se shodli i odborníci, s nimiž se sešel náš školský výbor. Asociace ředitelů ZŠ, Sdružení učňovských zařízení, ZUŠ, Asociace vychovatelů, Svaz měst a obcí, Svaz průmyslu a dopravy, školské odbory, Sdružení místních samospráv krajů – všichni zástupci potvrdili, že změna je potřebná, a vyjádřili podporu novele s tím, že některé věci je potřeba ještě doladit. Zároveň ocenili, že od počátku se mohli na přípravě změny financování regionálního školství podílet. Boj o žáka se totiž výrazně odráží na kvalitě vzdělávání. Navíc stávající systém přináší obrovské rozdíly ve financování v rámci republiky, což se odráží v rozdílném odměňování pedagogických i nepedegogických pracovníků. Systém financování „na hlavu“ KSČM dlouhodobě kritizuje a já proto vítám návrh, aby školy nebyly financovány pouze podle počtu žáků, ale podle počtu odučených hodin, který vyžaduje daný vzdělávací program, s tím, že maximální rozsah určí ministerstvo školství. Mělo být zaplaceno potřebné dělení tříd a potřebný počet a odbornost pedagogů.

Je pravda, že v předloženém návrhu je ještě řada nejasností, které je nutno prodiskutovat a zjistit dopady na konkrétní školy. Je také naprosto nutné, aby reforma financování byla podložena potřebným balíkem peněz ze státního rozpočtu.  Osobně jsem přesvědčena, že je v souvislosti s tímto krokem nutno řešit i soukromé a církevní školství, které by podle mého názoru mělo být financováno z vlastních zdrojů a ne ze státního rozpočtu. K této změně však vůle v poslanecké sněmovně dosud není.

Závěrem bych chtěla ocenit navýšení platů ve školství od letošního září. Pedagogové i nepedagogové jsou dlouhodobě podfinancováni a za svou práci si toto zvýšení platů rozhodně zaslouží. Osobnost učitele je ve školství klíčová, pedagog má velkou zodpovědnost a podmínky, v nichž vykonává své povolání, nejsou jednoduché. Přeji jim proto v následujícím školním roce hodně zdraví a sil, žákům a studentům mnoho úspěchů a jejich rodičům pevné nervy.

Marta Semelová, poslankyně (KSČM) a vedoucí odborné sekce školství ÚV KSČM