O zostřování vojenského konfliktu v Donbasu: analýza plukovníka Cassada
1. Zostřování vojenské situace poblíž Gorlovky nemůže být zastaveno cestou diplomacie (např. Minskými dohodami), neboť je součástí strategie Spojených států a Kyjeva zabránit zamrznutí konfliktu. Poté, co se vyjednávání v Minsku a tzv. normandském formátu dostala do slepé uličky a selhaly i pokusy o nahrazení těchto vyjednávacích formátů zavedením mírových sil přes rozhovory mezi Volkerem a Surkovem, bude Kyjev, bez ohledu na své ztráty, nadále pokračovat ve snahách obsazovat „šedou zónu“ (nejen ve směru na Gorlovku) a vytvářet všechny možné problémy, které mu umožní udržovat konflikt v „horkém“ stavu. Vznikající ztráty na lidech a materiálu umožňují Kyjevu udržovat současnou úroveň bojové intenzity po mnoho let, neboť nejsou dost velké na to, aby způsobily nepřijatelné škody jak Ukrajině, tak lidovým republikám Donbasu.2. V tomto směru nemohou fungovat ani scénáře zvěstovatelů „Putinova rafinovaného plánu“ s jejich „strašným tichem“, mají-li se vyslovit k tématu ukončení a zmražení nepřátelských bojů, ani scénáře hlasatelů „Putinovy kapitulace“, kteří čtyři roky čekají na hranicích, že se lidové republiky vrátí pod nadvládu Kyjeva. Jak se ukázalo již v červnu 2014, Kreml nebude mít šanci vyskočit z volby mezi válkou a kapitulací. Čtyři uplynulé roky pozičních bojů pouze potvrdily to, co bylo zřejmé již na jejich počátku. Pokud si ovšem někdo myslel, že diplomacie bude fungovat, pak samozřejmě musí být „překvapen“ – ale je překvapen jen tím, co bylo přece zcela zřejmé.
3. Nahrazení Surkova Babičem na tom nic moc nemění, protože možnosti, o kterých lidé tak rádi mluví do všemožných komentářů, byly před čtyřmi lety prošustrovány. Náš zájem se nyní točí spíše kolem otázky, co by se mělo udělat teď, kromě samozřejmě se nabízejícího scénáře udržovat status quo v naději, že jednou nějak samo přece jen dojde k zmrazení konfliktu. Mluvíme o tom, co dělat v nynější situaci, a ne o tom, co bylo na jaře 2014, kdy Ruská federace měla mnohem více možností, než jich má dnes. Rusko se samozřejmě snaží o naplnění pasivního scénáře počítajícího se zamrznutím konfliktu a vnitřním rozkladem fašistického režimu na Ukrajině, zatímco Spojené státy se všemi možnými způsoby přičiňují o udržení Porošenkova režimu u moci a podporují kurz aktivní poziční války, který by Ruské federaci znemožnil dosáhnout vytoužených cílů. Ani Surkov ani Volker na tomto základním aranžmá nemají šanci něco změnit.
4. Ukrajina bude samozřejmě stupňovat míru nepřátelských akcí, což bude mimo jiné doprovázeno zvýšeným ostřelováním sídel poblíž fronty spojené s nárůstem civilních i vojenských obětí na obou stranách. Sledované fotbalové mistrovství představuje jenom záminku. I kdyby nebylo, tak bude intenzita poziční války v Donbase pouze narůstat, neboť to odpovídá logice existence současného kyjevského režimu a obecnému směrování americké politiky vůči Rusku.
5. Současný kurs Doněcké a Luganské lidové republiky (DLLR) a Ruské federace na Donbase nemůže zastavit a ani nezastaví stupňování poziční války, protože protiakce a z nich vyplývající ztráty ukrajinských ozbrojených sil nejsou dostatečně velké na to, aby se režim v Kyjevě (nemluvě o Spojených státech) této politiky eskalace vzdal. Iniciativa ve stupňování konfliktu zůstane na straně Ukrajiny (či spíše jejích skutečných vládců v USA), která bude v různých směrech sondovat sílu frontové linie DLLR a bude se snažit ukázat své úspěchy v „šedé zóně“ a tím Rusku uštědřovat další ztráty jeho vojensko-politické prestiže.
6. Výsledkem tedy je, že po více než čtyřech letech války na Donbase nedosáhla ani jedna ze stran svých vysněných strategických cílů. Spojeným státům se nikdy nepodařilo vytlačit ruský vliv z ukrajinského území, zatímco Rusko nebylo schopné využít stávajících struktur na Donbase k opětovnému získání vlivu na celé Ukrajině, tak jak by si přálo. Naděje, že se tak stane cestou nějakého mezinárodního vyjednávacího formátu, nebyly nikdy opodstatněné a stejně tak neopodstatněné jsou i naděje, že mezinárodní formáty povedou alespoň k zmrazení konfliktu podobně, jako se tomu stalo v Podněsteří.
7. Současná eskalace slouží pouze jako další názorná ilustrace vojensko-politického patu, který nerozřešily ani normandsko-minské dohody, ani boje nízké intenzity v šedých zónách, ani pokusy obejít donbaskou slepou uličku přesunem zájmu na syrské bojiště. Tváří tvář odmítání obou stran převzít iniciativu k plnohodnotné ofenzivě, nemá konflikt v současné etapě žádné vojensko-politické řešení a Donbas je tak odsouzen zůstat rukojmím nepřekonatelných rozporů v americko-ruských vztazích.
