„Den tisku“, později „tisku, rozhlasu a televize“ odkazoval v socialistickém Československu na vydání prvního čísla Rudého práva 21. září 1920. Po kontrarevolučním puči na něj navázaly „Slavnosti Haló novin“, organizované KSČM na podporu „českého levicového deníku“, který názvem, pohříchu nepříliš obsahem, navazuje na prvorepublikový list založený Juliem Fučíkem po dočasném zákazu komunistického tisku.

„Slavnosti Haló novin“ bývaly spojeny s pražským amfiteátrem Křižíkovy fontány, ve kterém však trvale slábnoucí účast bila do očí, ještě více než na prvomájových shromážděních pořádaných tamtéž. V roce 2018 se poprvé a asi naposledy připomínka Dne tisku konala v parku na Karlově náměstí, bez možnosti posezení a s absencí občerstvení, což se výrazně podílelo na dalším poklesu návštěvnosti na pouhých několik desítek lidí, kteří se ztráceli na obrovském prostranství. Kromě asi dvou fanatických antikomunistů nechávala akce kolemjdoucí naprosto lhostejnými, ostatně v sobotu přes park skoro nikdo nechodí, takže snaha o lepší oslovení veřejnosti se nesetkala s úspěchem.

V letošním roce byl uskutečněn zajímavý nápad uskutečnění oslav „Dne tisku s Haló novinami“ v budově ÚV KSČM v pražské ulici Politických vězňů, kde velká část programu byla umístěna na první nádvoří. Počasí akci přálo a při účasti asi 200 lidí byl dvůr slušně obsazen, nikoli však přeplněn. Všichni zájemci si mohli sednout na lavičky. Kromě vystoupení řečníků a rozhovorů s novináři Haló novin na pódiu nebo v jeho blízkosti a krátkého vystoupení hudebního dua byl na dvoře umístěn výčep nápojů a několik stánků s propagačními materiály spřízněných organizací. Sympatická byla výzdoba rudými prapory, k akcím KSČM bohužel ne vždy patřící. Pro příště by bylo možné na budovu obklopující dvůr umístit velká rudá (a smysluplná) hesla, což ovšem v případě této strany nemá příliš naději na úspěch. Ostatně, pokud by strana nebyla ustrašená, dávno by tak učinila na vnější fasádě objektu.

Akce zůstala stranou zájmu režimních médií kromě několika profesionálních zvědavců, kteří přišli natáčet, ale samostatná zmínka o oslavách snad nikde nevyšla. Nedostavili se žádní odpůrci, ačkoli na jejich případnou přítomnost byla připravena bezpečnostní agentura. (Je smutné, že si strana nedokáže tuto službu zajistit vlastními silami.)

Vyzdvihnout bych chtěl svěření pořádání Dne tisku pražské Komisi mládeže, která se v poslední době pozoruhodně aktivizovala. (Doufejme, že po volbě nové předsedkyně dojde k oživení i na centrální úrovni.) V rámci daných možností komise pořádání dobře zvládla a prokázala, že akce pořádané KSČM mohou přilákat i mladší návštěvníky (střední generace jako obvykle téměř úplně chyběla, výsledky práce s mládeží v 80. letech se na ní zřejmě navždy podepsaly).

Odvážným počinem bylo večerní promítání budovatelského filmu „Botostroj“. Za pozornost stála i prohlídka budovy ÚV, bohužel jen jediná za celou dobu asi osmihodinového programu, takže se na ni nedostali všichni zájemci. V jedné ze zasedacích místností byla připravena výstavka tisku z období ČSSR a začátku 90. let. Pro příště by jistě k ní stál za to výklad o dějinách českého pokrokového tisku.

Domnívám se, že v příštím roce, kdy si připomeneme 100 let od vydání prvního čísla Rudého práva, by bylo správné uspořádat oslavu Dne tisku na stejném místě znovu a „ve větším stylu“, více ji vztáhnout k dějinám a současnosti pokrokového tisku, nikoli pouze k Haló novinám, ale představit širší okruh pokrokových sdělovacích prostředků dneška (včetně elektronických) a tisku a propagačních materiálů dalších socialisticky orientovaných organizací. Namístě by bylo více revoluční hudby, pokud možno v živém provedení (ne však od interpretů, kteří by ji hráli jen pro peníze a mysleli si při tom něco o zadní části těla). Promítání některého hodnotného a přitom málo známého revolučního filmu by jistě nemělo chybět. Den tisku by však měl mít především zábavnou formu, být setkáním soudruhů a možností pro popovídání, posezení a příslušné občerstvení. Jako primárně vzdělávací by měly být vyhrazeny akce jiné, například Univerzita Jana Švermy či Pražské teoreticko-politické konference, jichž je schopna a ochotna se účastnit jen poměrně malá část současné členské základny a sympatizantů. Bez obnovy uceleného stranického vzdělávání nemůže být zajištěna ideová ani akční jednota a veškerá (ne)činnost strany a její mediální výstupy tomu budou i nadále odpovídat.

Faktem zůstává, že část komunistů s ohledem na značně reformistický a bulvarizovaný charakter Haló novin z principu na akce spojené s jejich jménem nechodí a Haló noviny nečte. Pokud by měly skutečně protisystémový a současně zajímavě zpracovaný obsah, bezpochyby by zaujaly širší okruh čtenářů i mimo stranu. Rozhodujícím úkolem tak je obnova skutečných revolučních médií, ať už v tištěné nebo elektronické podobě (ohledně rozhlasu a televize si asi zatím budeme muset nechat zajít chuť), která však nemůže být úspěšná bez obnovy revoluční strany.