Venezuela byla uvržena do násilí příznivci poraženého prezidentského kandidáta Henrique Caprilese, který odmítl uznat těsné vítězství Chavezova nástupce Nicoláse Madura. Nejméně sedm lidí bylo zabito a více než 60 zraněno v destabilizační kampani podporované Spojenými státy a venezuelským kapitálem, odhodlanými zrušit sociální reformy provedené Chavezovou „bolívarovskou revolucí“.

Maduro, kandidát Chavezovy strany PSUV, vyhrál rozdílem 1,8 % – 260 000 hlasů – ve volbách, které zaznamenaly 79% účast registrovaných voličů. Většina zahraničních pozorovatelů, vyjma ministra zahraničí USA Johna Kerryho a londýnského The Economist, označuje obvinění z podvodu za bezvýznamná. Volby byly jedny z nejpřísněji sledovaných ve světě, 54 % odevzdaných hlasů prošlo auditem, než byl výsledek potvrzen.

Kerry stále tvrdí: „Zřejmě, pokud jsou zde obrovské nesrovnalosti, se chystáme vznést vážné pochybnosti o životaschopnosti této vlády.“ A The Economist dokonce ani nevyčkával a označil Madurovo zvolení jako „poskvrněné hlasování“. Jen pro úplnost pak zmínil Chaveze jako jeho „prohnilého předchůdce“. To vše se stalo navzdory faktu, že mezinárodní pozorovatelé a vlády od Francie po Portugalsko, z nichž ani jedna není přítelem Chavezova režimu, uznaly volby za svobodné a spravedlivé.

Vláda Spojených států stále otálí s jakýmkoli uznáním Madura jako vítěze a požaduje úplné přepočítání všech hlasů. Toto pokrytectví je absurdní, když uvážíme, že Nixon a Kennedy byli zvoleni daleko menší většinou, nemluvě o zjevně podvodném vítězství George W. Bushe v roce 2000 díky odmítnutí ručního přepočítání na Floridě, kde byl jeho bratr guvernérem.

Vstup amerického imperialismu

Spojené státy mají neslavnou a brutální historii vojenských intervencí a organizování pučů v Latinské Americe v posledních 150 letech. Nemělo by proto překvapit, že Washington užívá tyto volby jako snahu vnutit jím preferované kandidáty pomocí úskoků a otevřeného vměšování, jako to dělá vždy, když pokrokoví stoupenci národního osvobození vzdorují americkým zájmům.

Pokus o venezuelský puč v roce 2002, kdy byl Hugo Chavez na 47 hodin uvězněn a nahrazen šéfem Federace venezuelských obchodních komor Pedro Carmonou, vyvrací zástěrku Caprilesových příznivců o obraně demokracie. Britské nedělní noviny The Observer 21. dubna 2002 odhalily, že americká administrativa si nebyla „pouze vědoma uskutečnění puče, ale schvalovala ho, předpokládajíc jeho úspěšnost.“

Klíčoví organizátoři puče se sešli s představiteli Spojených států v Bílém domě měsíce před jeho uskutečněním a jeho hlavní vůdce admirál Carlos Molina později řekl: „Cítili jsme, že jednáme s podporou USA … zastáváme stejný názor, že zde nemůžeme dovolit komunistickou vládu. Spojené státy nás doposud nezklamaly.“

Proč pravice získává na síle?

Abychom pochopili, proč byla Chavezova smrt signálem pro oživení pravicového násilí v zemi, potřebujeme se podívat na to, jak byla revoluční hnutí, která vynesla Chaveze k moci, demobilizována a odzbrojena navzdory nevyhnutelné reakci přívrženců pravice ze střední třídy.

Nemůže být pochybností o tom, že pro rozsáhlou část obyvatel Venezuely jsou úspěchy jejího režimu velmi důležité. Stupeň chudoby poklesl z 55 % na 28 % a podvýživa z 21 % na 6%. Zvýšené výdaje na zdravotnictví a vzdělávání přinesly opravdové zlepšení v zemi, kde byly obrovské zásoby ropy dříve pokládány za krmící korýtko rentiérských kapitalistů a statkářských elit.

Za Chaveze bylo vyvlastněno 5 milionů akrů půdy. Šlo ale převážně o nevyužitou zem a bylo to provedeno shora armádou, nikoli jako revoluční iniciativa samotného venkovského obyvatelstva ve snaze zmocnit se nejproduktivnějších pozemků. Energetika a telekomunikační společnosti byly rovněž znárodněny, ale s odškodněním, zaplaceným vlastníkům. Soukromý sektor nadále kontroluje ekonomiku, držíc přibližně stejný podíl, jako když se Chavez dostal k moci. Také média byla ponechána téměř úplně v rukou svých soukromých vlastníků, kteří je neustále využívají ke kampani proti „socialismu“.

V podstatě to byl nečekaný příjem z desetinásobného zvýšení světových cen ropy, co umožnilo masivní rozšíření výdajů na sociální zabezpečení bez toho, aby se sáhlo na bohatství kapitalistů.

Nejklíčovější ze všeho je, že slabě vyzbrojené lidové milice nenahradily skutečnou sílu, monopol na sílu, jaký má každý kapitalistický stát v podobě policie a armády. Chavezovi ministři a regionální guvernéři neváhali v jejich použití proti dělníkům, kteří podnikli nezávislou akci proti svým vykořisťovatelům.

Chavezovým cílem bylo zajistit, aby jeho „socialismus 21. století“ nebyl sebeosvobozením pracujících samotných, ale přerozdělujícím reformismem založeným na příjmech z ropy. Jeho systém nechává vlastnictví výrobních prostředků pevně v rukou kapitalistické třídy a státní moc v rukou její suity vojenských velitelů.

Represe proti militantním odborům, násilné útoky na stávky a dělnické demonstrace byly Chavezovými příznivci v zahraničí dávány za vinu pravicovému křídlu jeho hnutí, tzv. bolívarovské buržoazii. Je pravda, že Chavez si byl jistý své přímé nezkompromitovanosti, intervenujíc za znárodnění společností, kde se dělníci ukázali jako zvlášť tvrdohlaví.

Ale je nemyslitelné, že k represivním činům došlo bez jeho vědomí a souhlasu. Chavez navíc vytrvale odmítal povolit vyvlastnění velkých reakčních statkářů, jejichž předáci a gangy terorizovali zemědělské dělníky a rolníky. Byly to právě takovéto akce, které po 13 letech u moci přivodily jeho nástupci významnou ztrátu podpory venezuelských mas.

Boj za dělnickou moc

Přestože nemůžeme mít iluze o tom, že Maduro uskuteční víc, než Chavezovy shora ordinované, limitované sociální reformy, socialisté musí stát bok po boku jeho stoupenců mezi chavezovskou městskou a venkovskou chudinou, rolníky, dělnickými militanty a mládeží na obranu sociálních výdobytků. Pokud by se Capriles dostal k moci, nepochybně by došlo k jejich zrušení.
Venezuelská elita chystá strašnou pomstu s plnou podporou pučistů z Bílého domu. Sociální demokraté a nesmělí reformisté z PSUV se ukázali neochotní nebo neschopní provést radikální kroky k zajištění trvalého přístupu k zdravotní péči, vzdělávání a slušným zaměstnaneckým podmínkám pro pracující, městskou a venkovskou chudinu.

Jestliže se Capriles znovu uchýlí k násilným demonstracím ve snaze destabilizovat zemi, dělníci a rolníci musí mobilizovat, jako to udělali v roce 2002, k porážce kontrarevoluce pomocí své vlastní kolektivní síly. Ale tentokrát by měli rozhodně uplatnit svou moc nad kapitalisty a statkáři převzetím kontroly klíčových průmyslových odvětví, bank, médií, energie a dopravy.

K trvalé porážce kontrarevoluce musí pracující vybudovat paralelní struktury vlastní vlády – dělnické a rolnické výbory založené na zástupcích pracovišť, odborů, venkovských komunit a lidových organizací městské chudiny.

Venezuelští pracující se musí ozbrojit, vytvořit dělnickou milici pod demokratickou kontrolou výborů dělníků a rolníků. Řadoví vojáci musí být získáni na stranu pracujících, povzbuzeni k volbě svých důstojníků a k odstranění reakčních velitelů.

Jestliže pracující uspějí v porážce útoku kapitalistů, je nezbytné poučit se ze zkušeností roku 2002 a pokračovat ve vytváření vlastní dělnicko-rolnické vlády. Úkolem této vlády bude zavést vládu pracujících nad kapitalisty. Právo na soukromé vlastnictví, na zisk z využívání pracovní síly, na ovládání tisku, televizních a radiových stanic a používání soukromých bezpečnostních ochranek musí být zrušeno.

Provedení jedné nebo všech těchto akcí vyvolá odplatu Spojených států, jako se to stalo s Allendem v Chile v roce 1973, v Nicaragui, v Hondurasu atd. Proto potřebuje dělnická revoluce ve Venezuele podporu pracujících napříč Latinskou Amerikou a konec konců celým světem.

Přeložil Petr Vinkler z: www.fifthinternational.org