S blížícími se komunálními volbami se logicky zintenzivnila i debata o problémech týkajících se života občanů v obcích. Těch existuje celé spektrum: od nedostatku bytů pro seniory a mladé rodiny, přes znečištěné ovzduší a velké zatížení automobilovou dopravou, nepořádek a kriminalitu v ulicích až po chybějící zeleň a špatný stav hřišť. Občanské sdružení Alternativa zdola představilo zajímavou cestu řešení těchto problémů, kterou je založení tzv. osadního výboru. Pozvánku na čaj o páté přijal dlouholetý účastník takového výboru a zároveň zastupitel města, Marián Danczo.

Pan Danczo pracoval jako učitel a nyní pracuje jako správce počítačové sítě na základní škole v Litvínově-Janově a zároveň byl v roce 2010 zvolen zastupitelem za politické hnutí Občané městu, město občanům (OMMO) v blízkém městě Lomu, kde žije. Jak v posledních komunálních volbách před čtyřmi lety tak ve volbách letošních kandiduje v Lomu s programem zahrnujícím vznik osadního výboru, instituce, s níž se Danczo seznámil v Litvínově a která ho inspirovala.

O co jde? Osadní výbory existovaly před rokem 1989 i po něm jako instituce zajišťující reprezentaci určitých částí či čtvrtí větších obcí, často například vzdálenějších sídel spadajících pod střediskové obce. V jejich pravomoci je předkládat návrhy orgánům obce (zastupitelstvu i radě) a předseda může vystupovat ke každému bodu jednání zastupitelstva. Zatímco v některých případech jde jen o formalismy, jinde se obecní výbor stal zásadním hybatelem dění v obci. Právě to se stalo i v severočeském Litvínově resp. jeho městské části Janově.

Sídliště Janov na severozápadě Litvínova neblaze proslulo jako sociálně vyloučená lokalita, která se v letech 2008-2009 stala místem pogromistických snah ze strany českých neonacistů. V místě existovaly reálné problémy v soužití starousedlíků s nově příchozími obyvateli, převážně sociálně deklasovanými Romy. Ti se začali na sídliště prvně řízeně stěhovat již začátkem 90. let z domů ve vnitřních částech Litvínova prodávaných radnicí města movitým majitelům.

Další, masový příchod sociálně slabých pak přišel v roce 2005 po privatizaci 612 zdejších bytů litvínovskou radnicí firmě Tellmer (později Haines, dnes ve vlastnictví CPI Byty patřící miliardářskému gaunerovi Radovanovi Vítkovi, autorovi výroku z roku 2010: „Krize mě baví. Poslední dva roky byly v mém byznyse vůbec nejlepší“). Tellmer do bytů v Janově sestěhoval masu dlužníků a problémových nájemníků z řady jiných měst, jejichž lacino získané byty pak s velkým ziskem prodával novým zájemcům. Privatizace bytů a spekulační praktiky nových vlastníků tak vytvořily v Janově závažný sociální problém, který vyústil v přeměnu celé lokality do ghetta zmítaného nezaměstnaností, fluktuací obyvatel mezi jednotlivými byty, nepořádkem, kriminalitou, užíváním drog a lichvou.

Osadní výbor vytvořený již v roce 2007 z popudu naštvaných starousedlíků se rozhodl problém nějak řešit na úrovni zlepšení kvality života na sídlišti. Zprvu se chybně nevymezil proti pogromistickým snahám Dělnické strany a dalších nacistických skupin, které se do Janova sjížděly, takže vzbuzoval u řady romských starousedlíků nedůvěru, postupně se však do jeho činnosti zapojili i někteří Romové, a to nejen z Litvínova-Janova. Pro inspiraci se jeho členem stal právě i pan Danczo z Lomu (který v Janově, jak bylo řečeno, pracuje), sám romského původu.

Osadní výbor se v prvé řadě rozhodl řešit otázky kriminality a devastace veřejného prostoru. Přišel s peticemi proti provozování hazardu a především proti dalšímu spekulačnímu sestěhování problémových nájemníků. Ve spolupráci s městskou policií se zlepšilo jednak monitorování dění na ulicích, tak i prevence kriminality. Město zavedlo například funkci romských asistentů, začala se kontrolovat docházka dětí do škol a revitalizovala se hřiště, která přestala přitahovat narkomany. Ve spolupráci s technickými službami se zlepšil odvoz odpadků ze sídliště (přibyly popelnice a velkoobjemové kontejnery). Danczo má kupodivu i slova uznání pro tzv. politiku nulové tolerance zavedenou litvínovskou radnicí, včetně trestání „narušování“ veřejného pořádku činnostmi jako sezení na schodech a obrubnících nebo provozování hudby během dne. Proti této politice naopak vystupoval například obyvatel Janova a romský aktivista Miroslav Kováč ze Strany rovných příležitostí, podle kterého v konkrétních případech vstupovala šikanózním způsobem do života zdejších Romů. Strážníci prý navíc Romy pokutovaly za věci, které u neromských obyvatel vůbec neřešili.

Podle Dancza se navzdory všem negativům tato opatření ukázala k zlepšení bezpečnostní a sociální situace v komunitě i vztahů mezi jejími obyvateli efektivnější než různé drahé programy a projekty, které obyvatelé vyloučené lokality nemohou využívat a slouží pouze napakování manažerů a vedoucích. Za dobrý směr naopak jednoznačně považuje podporu vzdělávání, a to nejen dětí, ale i dospělých. V Janově například zkusili program „Děti učí rodiče“, do kterého se zapojilo 70 % rodičů žáků místní ZŠ, aby zlepšilo svoje dovednosti při zacházení s počítačem.

Osadní výbor se začal týdně a později měsíčně scházet v nízkoprahovém centru Jaklík, které na sídlišti funguje především pro děti ve věku školní docházky. Vedle různých her a kroužků se v Jaklíku organizují i výlety do přírody a za poznáním, zájezdy a dětské tábory. Děti se v centru baví a vzdělávají, a to i o takových problémech jako je šikana, drogy nebo finanční gramotnost. Na základní škole s úspěchem funguje kroužek sborového zpěvu.

V pozdějších letech 2010 až 2012 se janovský osadní výbor zaměřil zejména na otázky bydlení a možnosti získávání peněz z fondů EU na opravy a údržbu domů, zateplování paneláků apod. Po celou dobu podle daných kompetencí výbor úzce spolupracoval se zastupitelstvem města a setkával se i s dalšími politiky z celostátní úrovně, kteří ale situaci v Janově dlouhodobě neřeší. Po roce 2012 činnost výboru ochabla. Nutno říci, že přes dílčí zlepšení v minulých letech se od roku 2013 situace v Janově opět z hlediska kvality bydlení, veřejného pořádku a kriminality zhoršuje.

Danczo by osadní výbor rád vytvořil i v Lomu, kde ale naráží na nekomunikativnost až odpor současného vedení města, které prý vytvořilo na jednáních zastupitelstva atmosféru strachu. Lidé se bojí projevit svůj názor, neboť došlo například k výpovědím učitelů a dalších zaměstnanců místní školy.

Ve zřízení výboru vidí Danczo příležitost zapojit obyvatele do pojmenování a řešení problémů svých komunit a emancipovat občany, kteří sami aktivně úkolují své zastupitele, místo toho aby jen pasivně přijímali jejich politická rozhodnutí. Podle Dancza přitom taková instituce nemá zdaleka význam pouze pro „problémové“ lokality, ale lze ji směle uplatnit všude tam, kde se občané nebojí ozvat a zorganizovat ke společné práci.