Před několika dny došlo za naprosté tichosti médií k ukončení čtyřleté blokády dvou měst na severu Sýrie, v nichž dohromady žilo přes 70 tisíc obyvatel. Šlo o převážně šíitská města Nubul a al-Zahraa, jejichž obyvatelé si za dlouhou dobu obklíčení vytrpěli velké hrůzy. Na rozdíl od příběhu půlroční blokády města Mahája o asi 20 tisíci obyvatelích, který byl široce medializován a za použití přehnaných i vylhaných zpráv a fotografií propagandisticky použit proti Asadovi, o informační pokrytí mnohem delší blokády Nubulu a al-Zahraa vedené ze strany „umírněné syrské opozice“ a Islámského státu nebyl mezi západními novináři zájem. Když před pár dny vjeli do obou měst příslušníci syrské armády a domobrany, vítali je místní obyvatelé s jásotem. O tom, co obyvatelé prožili, vypovídají jejich svědectví zachycená novinářem Thaer Ajalanim

Před 720 dny se daleko na severu Sýrie začal psát příběh sedmdesáti tisíc lidí v obklíčení. Není třeba dlouze vysvětlovat důvody, proč k obklíčení došlo. Rebelové se mezi sebou shodli, že si za něj obě města – Nubul a al-Zahraa – mohou sama; ať už proto, že jejich obyvatelé vyznávají šíitský islám (což je pro Takfiry něco na úrovni ateismu), nebo proto že podporují syrskou vládu či Hizballah.

Nzbul a al-Zahraa: Uniklá svědectví

Svědkové uniknuvší z města skrze Turecko ukazují různé aspekty utrpení v této zapomenuté oblasti. Hadi, jeden z obyvatelů, který byl schopen z města proklouznout, vypověděl, že „na Nubul a al-Zahrau byla po pádu Aleppa a ovládnutí Gazi Aintab cesty Al-Nusrou uvalena ze sektářských důvodů blokáda.“ Podle Hadiho začala blokáda tak, že ve městě přestal být k dostání chleba. Následně se vzácným stalo i všechno ostatní zboží. V tuto chvíli už není lehké ve městě žít ani vám ani vašim dětem. Máme zdokumentovány případy smrti dětí kvůli nedostatečné výživě.

Hadi pokračuje: „Po třech měsících obklíčení byl otevřen průchod z města Afrin pro pašování jídla do Nobulu a al-Zahra po nezpevněné cestě. Mnoho lidí riskovalo svůj život při cestě za potravinami, neboť tato cesta je pro nás jako šíity nebezpečná.“; „Tato situace ale netrvala dlouho. Kurdové uzavřeli spojenectví s tzv. Svobodnou syrskou armádou (SSA) a cestu uzavřeli. Proto se obě města opět ocitla pod úplnou blokádou,“ jak dosvědčili místní obyvatelé.

Syrská vláda následně zlepšila své vztahy s Kurdy na severu země, což se pozitivně odrazilo na situaci obyvatel Nubulu a al-Zahraa. Průchod se pro místní opět otevřel, když se Kurdové střetli v boji s SSA na předměstí Ashrafieh. Zůstala tak jediná cesta pro dovoz potravin z Afrinu, ale jejich ceny se zvýšily a jídla nebylo dost pro každého. Obyvatelé vzniklou situaci komentovali: „lepší být jednooký než slepý“.

Hadi popřel přítomnost bojovníků Hizballahu ve městě, ale zároveň poznamenal, že nepovažuje podporu Hizballahu za něco, za co by měl být trest smrti. Rovněž uvedl, že ve městě vznikly ozbrojené lidové výbory vytvořené pro obranu města v případě, že by se do něj chtěli dostat rebelové.

Om Ragheb sdělila Alehed News svůj tragický příběh: „Obklíčení se stalo těžším a těžším. Začali jsme jíst ze země trávu. Naše děti umíraly hlady. Před očima mi zemřel můj vnouček. Bojoval s hladem dny a měsíce, ale smrt přemohla tělo jedenáctiměsíčního dítěte.“ Utřela si slzy a usmívající nám řekla „Počítáme ho za mučedníka k poctě Princovi mučedníků [Imam Ali as].“ Ačkoliv vzdělávání nepatří během války k prioritám, studenti, kteří chtěli pokračovat ve výuce, samozřejmě také trpěli, ať už šlo o studenty škol, různých institucí a univerzit. Navíc došlo k útoku na helikoptéru převážející akademiky, při kterém zemřeli mučednickou smrtí všichni učitelé na palubě.

Únosy a smrt

S pokračující válkou trpěli obyvatelé obou měst stále více. „Pokud zemřela, pochovám ji blízko jejího domu a budu pro ni číst každé ráno korán, ale stále nevím, co se s ní vlastně stalo,“ shrnula pro Ahed News sedmnáctiletá obyvatelka města případ únosu, který se stal pro všechny obyvatele noční můrou. Týkal se tragédie 60 žen a dětí, které byly uneseny z měst Nubul a al-Zahtaa, když se tzv. SSA zmocnila autobusu, který je převážel, a odvezla je do měst pod svoji kontrolou.

Abu Mohammad se zmínil o způsobech, kterými zde lidé umírali: „Když nás nekosil hlad, tak nás zabíjely minomety. Rakety, náhodné dopady střel a ničení se tu pro lidi staly běžnou součástí života. Každý den na nás pálily tucty minometů, které zabily stovky lidí, zejména dětí, nehledě na ničení našich domů.“

Abu Mohammad zavzpomínal na život před válkou: „Po mnoho let jsme tu žili s našimi sunitskými sousedy v nedalekých městech v míru. Dokonce i po začátku krize to ještě nebylo špatné, dokud se neobjevila al-Nusra a skupiny bojovníků Islámského státu, kteří na nás uvalili fatvu blokády.“ Abu Mohammad pak ještě dodal: „S každým novým soumrakem zní v obou městech hymny smrti křičících dětí a plačících žen. A to nezmiňuji každodenní pokusy o vstup do města ze strany rebelů.“

24. ledna 2014