Zentrlabild/Sturm.3.7.1952.Ausserordentliche Tagung des Weltfriedensrates vom 1.- 5.7.52 im Haus der VAB in Berlin.UBz:: Der ungarische Schriftsteller Prof. Georg Lukacz im Gespräch mit Stalinfriedenspreisträgerin Anna Seghers.

Daniel Tutt využívá filozofii Georga Lukácse a jeho kritiky buržoazního iracionalismu, aby vysvětlil roli intelektuálů a světonázorů v třídním boji.

Hegelův přínos a co přišlo po něm

V moderní době je začátek buržoazní filozofie spojen s progresivní oddaností revolučním aspiracím vytvořeným francouzskou revolucí. Nicméně již v období následujícím napoleonskou restauraci a trvajícím do roku 1848 začala tato oddanost opadávat. Buržoazní filozofie se rozvíjela ve vysoce nestabilním společenském a politickém kontextu a její nároky na rozvoj svobody a rovnosti nebyly naplněny kvůli třídnímu systému, v němž se buržoazní společnost začala rychle opevňovat.

Do tohoto stále více dekadentního společenského pořádku byla zasazena semínky, z nichž pak vyrostla velká katastrofa evropského fašismu 20. století. Tato semínka lze spatřit v tom, co Lukács nazývá „iracionalismem“ v myšlení a filozofii. V tu dobu to byl německý idealismus a klasická německá filozofie, v nichž se odehrávaly nejvýraznější filozofické debaty a nejplodnější filozofické objevy, přestože německá kultura ani společnost si nikdy plně neprošla buržoazní revolucí jako Francie. Německo čelilo sociální bídě a deprivaci kvůli přetrvávání zakrnělého feudálního uspořádání, které sužovalo německý společenský život. Tato zaostalost ale nebránila německé filozofické komunitě vybrousit myšlenkový systém, jak se dostat ven z tohoto útlaku. Lukács zdůrazňoval, že klasická německá filozofie byla kolébkou jak pro naprosto vyčerpávající řešení filozofie – nalezené Hegelem – tak pro úplné převrácení a zničení téhož projektu – které vyjádřili Schelling, Schopenhauer a Nietzsche.

Tato situace se neomezovala na Německo; v celé Evropě bylo stále těžší zůstat oddaný univerzálním myšlenkám francouzské revoluce, když třídním boj a dělnické hnutí odhalovaly, že buržoazní třída fakticky nemůže splnit nebo pokračovat v plnění slibů, které revoluce dala. V tomto kontextu byl filozof postaven před volbu: zůstat služebníkem nebo obráncem status quo, nebo se vyhnout společenským a politickým rozporům kolem něj, prchnout před nimi a ignorovat je? Uprostřed tohoto dekadentního společenského kontextu, v němž buržoazní třída rostla jako reakční síla, dosáhla filozofie Hegelem bodu svého završení. Lukács prohlašuje, že Hegel úspěšně vyřešil německý idealistický projekt a dovedl filozofii do komplexní pozice, tj. hegeliánství představovalo nový racionální popis společnosti a dějin, v němž byla nyní dialektická filozofie schopna řešit přes filozofii rozpory sociálního světa.

Hegel přidělil filozofii nové společenské poslání a pro Lukácse šlo o zásadně radikální politické a sociální poslání. Hegelovy přínosy byly tak obrovské, že pouze historickou a dialektickou metodou, kterou Hegel zdokonalil a rozvinul, bylo možné uchopit celou společnost. Hegel uvedl filozofii do vztahu se světem a moderní společností, což ponechalo filozofa v zásadně veřejné roli. Navzdory omezením v Hegelových dialektických vhledech byla tato omezení pouze důsledkem omezeného historického vývoje, kterému Hegel sám čelil ve svém sociálním kontextu, a hegeliánství přirozeně našlo své dědice a vykladatele, kteří budou v jeho díle pokračovat.

Ale filozofové této výzvy nedostáli a hegeliánské hnutí dalo vzniknout dvěma bojujícím táborům: pravicovým hegeliánům a hegeliánské levici. Tyto školy diskutovaly, jakým směrem se má filozofie vydat po Hegelově smrti. V době vyvrcholení této debaty, v době dělnických povstání v roce 1848, se buržoazní filozofie ocitla v krizi, která odrážela širší krizi samotné buržoazní třídy. V této krizi to pak byl marxismus a dělnické hnutí, které absorbovalo hegeliánský projekt. Právě takové bylo neuvěřitelné tvrzení Bedřicha Engelse v jeho práci Ludwig Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie (1888); konkrétně, že německé dělnické hnutí musí být považováno za skutečného dědice klasické německé filozofie s tím, jak přijalo marxistickou teorii včetně jejích filozofických aspektů, což spadá vjedno se vznikem Druhé internacionály. (3) Není to tak, že by hegeliánství skončilo v plném smyslu slova, ale spíše ve smyslu přenesení, takže to byl marxismus, který se oděl v plášť hegelovské filozofie v její nejúplnější a nejvíce osvobozené formě.

Engels bude vyprávět příběh, který nepochybně rozhořčil nejednoho marxistu, že zatímco buržoazní filozofové vedli malicherné bitvy o pravý a levý hegelianismus, bylo to dělnické hnutí a Marx a Engels, kdo konkrétně prosadil Hegelovu dialektickou metodu a koncepci dějin a objevují se jako skutečné filozofické jádro evropské filozofie. Dělnické hnutí je tedy třeba chápat jako zásadní filozofický projekt, který se však rozhodujícím způsobem odklonil od koncepce filozofie orientované na prosazování světonázoru buržoazie. Začlenění filozofie do dělnického hnutí znamenalo, že právě filozofie držela klíč k emancipaci proletariátu. Jak píše Lukács, „proletariát je první utlačovanou třídou v dějinách, která byla schopna čelit filozofii utlačovatelů samostatným a vyšším vlastním pohledem na svět.“ (4) Zde vidíme, že návrh marxismu je postaven jako projekt vývoje komplexního světonázoru dělnické třídy, který pro svůj vznik vyžaduje filozofii.

V tuto chvíli by mělo být jasné, že marxistické trvání na zrušení filozofie, které vidíme v raných Tezích o Feuerbachovi, nelze chápat jako nahrazení filozofie nedialektickými pozitivními vědami. (5) Materiální vztahy, které nacházejí své ideologické vyjádření ve filozofii a ve společenských vědách – právě to se ruší. Korsch tvrdí, že je to věda, která svrhává realitu – pozitivní věda toto nedělá. Je to spíše vědecký marxismus: teorie sociální revoluce, která ovlivňuje všechny oblasti společnosti jako celku, která svrhává tyto utlačující vztahy. (6) Právě v tomto hnutí je třeba chápat marxistickou kritiku filozofie.

Tím se tu předpokládá, že filozofie je zapojena do konfrontace s problémy sociálních a politických protikladů světa, a proto se filozof musí do těchto problémů aktivně zapojit právě proto, že vývoj filozofie je historicky podmíněn. Poučení je tedy jasné: filozof stojí na straně určité třídy, ať už si uvědomuje svou solidaritu, nebo ne, a hranice třídní oddanosti filozofů formují jejich myšlení. Nemůžeme zapomenout na toto axiomatické tvrzení hegelovského myšlení, že filozof je schopen chápat svůj vlastní čas pouze v myšlení. Filozoficky myslet po Hegelovi tedy znamená vlastní konfrontaci se současností. A konfrontovat současnost znamená čelit společenským problémům a rozporům společnosti, v níž filozof žije a myslí. Hegelovská filozofie změnila svět, protože učinila samotný společenský řád představitelným pouze jako historické a dialektické místo soupeření.

U Hegela je mostem od poznání (Verstand) k rozumu překonání (Aufhebung) ve svém specifickém trojím momentu, jako negace, uchování a rozvinutí na vyšší úroveň. Mezi poznáním a rozumem panuje dialektický rozpor, který prostupuje celý Hegelův systém a tvoří zejména jádro esenciální logiky. Logika se tedy podle Hegela musí stát základní vědou nové, dialektické filozofie. (7)

V dnešní době zažíváme malou hegelovskou renesanci, kdy se analytičtí filozofové obracejí k Hegelově myšlení, jako například americký analytický filozof Robert Brandom. (8) Jedním z výsledků této Hegelovy renesance je, že došlo k diskuzi o otázce, zda Hegel zastával v zásadě konzervativní, liberální, nebo dokonce reakční filozofii. Pro Lukácse je odpověď jasná: Hegelova filozofie je implicitně revoluční a nejprogresivnější prvek Francouzské revoluce, kterou byla pozice jakobínů, je do hegelovské filozofie pevně začleněn. (9)                                                                                          

V dnešní debatě o Hegelově politickém myšlení panuje běžná tendence číst Hegela jako zarámovaného prušáctvím – tedy tak, že byl ve svém jádru konzervativním liberálem. A skutečně, Hegel Filozofie práva je nejčastěji předkládán jako důkaz Hegelova vnitřního konzervativismu. Lukács však tvrdí, že Hegelovo politické myšlení absorbovalo jakobínskou pozici a začlenilo ji do své filozofické orientace a že hegelovské myšlení se nezabývá artikulací perspektivy vycházející z pozice buržoazního státu, ale mělo by být chápáno, dokonce i v jeho pozdějších dílech, jako úsilí o dialektickou syntézu rozporů do absolutního poznání. V té míře, v jaké Hegel zahrnuje vlastní stanovisko nebo světonázor, poznamenává Lukács, tak činí ponejvíce z hlediska „služebníkova pochopení lidské přirozenosti“. I když tedy Hegel nevyvinul zralou teorii kapitalismu, bylo to způsobeno primitivními ekonomickými podmínkami předburžoazní revoluční situace, v níž v Německu žil. Navíc podle Lukácse, v mladém Hegelovi, jeho spočívá velikost mladého Hegela právě v tom, že viděl v ekonomii – a Hegel široce studoval anglickou politickou ekonomii – základní prvek modernity, a proto Hegelova pozice začleňuje do filozofie historická a sociální určení.

(Konec 2. části)