Zentrlabild/Sturm.3.7.1952.Ausserordentliche Tagung des Weltfriedensrates vom 1.- 5.7.52 im Haus der VAB in Berlin.UBz:: Der ungarische Schriftsteller Prof. Georg Lukacz im Gespräch mit Stalinfriedenspreisträgerin Anna Seghers.

Daniel Tutt využívá filozofii Georga Lukácse a jeho kritiky buržoazního iracionalismu, aby vysvětlil roli intelektuálů a světonázorů v třídním boji.

Lukács a původ marxistické kritiky Nietzscheho

Nietzschemu je ve Zničení rozumu věnována celá kapitola.  Nietzsche představuje formu iracionalismu ve filozofii, která je postavena na iracionalistických tendencích Schopenhauera. Nietzscheho iracionalismus byl ale mnohem explicitnější než Schopenhauerův, protože sociální podmínky, ve kterých pracoval, byly dekadentnější a náchylnější ke krizím z důvodu toho, že kapitalistický řád vstoupil do imperialistické fáze. (14) Není například náhoda, že Heidegger se stal populárním po krizi v roce 1929, kdy byla vzhledem k širší náladě buržoazního života vyžadována filozofie zoufalství. Nietzscheho čte Lukács jako myslitele podmíněného imperialistickým stádiem kapitalismu, obdobím, které označuje za sociálně a kulturně dekadentní. Lukács rozšiřuje Leninův pohled na fázi imperialismu v kapitalistické výrobě tím, že ukazuje, jak buržoazní společenský řád v tomto období přijal iracionalistické koncepty a ideje způsoby, které byly explicitněji politické a konkrétně se snažily podpořit nový mýtus o evropském jednotlivci. V tomto kontextu je třeba číst Nietzscheho a paradoxně se ukazuje jako filozof, který bojuje za buržoazní řád, ale ne tím, že se s ním přímo spojuje. Nietzsche spíše bojuje za existující společenský řád tak, že poskytuje intelektuálům v tomto řádu aristokratickou epistemologii, která má především zachovat status quo. Nietzsche ostatně o svém konceptu věčného návratu řekl, že jde o doktrínu určenou pro vládnoucí třídu.

Jak je tato doktrína věčného návratu spojena s politickým projektem aristokratické epistemologie? Jádrem Nietzscheho představy věčného návratu je návrh, že svět se záměrně vyhýbá cíli a cyklický proces se stává nevyhnutelností, jemuž „musí podlehnout všichni, kdo by chtěli světu nařídit sílu věčné inovace, tzn. investovat tak konečnou, specifickou, stálou a neměnnou sílu, jako je „svět“, se zázračnou schopností nekonečného utváření nových jeho forem a podmínek.“15 Pro Lukácse je afirmativní duch Nietzscheho, kterého jsme poznali jako základním kamenem Nietzscheho od obdivovatelů, jako je Gilles Deleuze, třeba chápat jako imanentní obranu kapitalistického společenského řádu jako takového. Nietzscheovská imanence není spinozistického druhu a je důležité, že jsou to křesťané i socialisté, kteří jsou morálně odsouzení, protože představují „transcendenci“, a jsou proto v očích Nietzscheho skutečnými reakcionáři.

Nietzsche četl v politické ekonomii a existují určité důkazy, že zprostředkovaně četl i Marxe. (16) Byl hlubokým politickým myslitelem, skutečně myslitelem, který cítil politiku tam, kde nikdy předtím nebyla. Nietzscheho nelze číst jako apolitického nebo dokonce jako nabízejícího neutrální soubor myšlenek pro „velkou politiku“, kterou lze nějak transhistoricky aplikovat. Nietzsche není v otázce třídního boje neutrálním aktérem a klíčovým bodem Lukácsova hodnocení Nietzscheho je, že aktivně vytvořil filozofii, jejímž cílem je narušit vznik proletářského vědomí. To je argument, který Geoff Waite potvrzuje ve svém magnum opusu Nietzsche’s Corps/e (1996) a Domenico Losurdo rozvede ve svém díle Nietzsche, aristokratický rebel (2020). Lukács ukazuje, jak se Nietzscheho radikální projekt ujal v jedinečně dekadentních dobách, a vysvětluje sociální svět, v němž Nietzsche psal, následovně:

Naprostá většina buržoazní inteligence lpěla na iluzi života v „nejlepším ze všech světů“ a bránila to, co považovala za „zdravý stav“ a progresivní povahu své ideologie. Nyní se však vhled do jejich vlastní dekadence stával stále více středem sebepoznání těchto intelektuálů. Tato změna se projevovala především samolibým, narcistickým a hravým relativismem, pesimismem, nihilismem atd. Ty však u poctivých intelektuálů často přecházely v upřímné zoufalství a následnou náladu revolty (mesianismus atd.). (17)

Nietzsche rozšířil tuto krizi kultury a nihilismu v pro filozofa zcela nový mýtus a vzorec. Důležité je, že nietzscheovské koncepty byly určeny pro specifickou třídu intelektuálů a pravděpodobně takto fungují dodnes. Jedním z Nietzscheho vůdčích hesel je „nic není pravda, vše je dovoleno“, což přímo předjímá druhy hesel, která se objevila v květnu 1968 ve Francii. Není žádným překvapením, že Nietzsche se objevil jako filozofický název revoluce května 1968, oslavované určitou třídou buržoazních intelektuálů. Lukács ukazuje, jak ve své době a ve dvou generacích, které po něm vedly k nacistům, poskytovala nietzscheovská filozofie morálku sociálně militantní buržoazii a středostavovské inteligenci. (18) Čtení Nietzscheho v tomto kontextu nám umožňuje lépe porozumět jeho pojetí perspektivismu.

Odmítnutím jakéhokoli jiného kritéria pravdy než užitečnosti pro biologické přežití jednotlivce (a druhu) se Nietzsche stal důležitým předchůdcem imperialistického pragmatismu. Perspektivismus, stejně jako věčný návrat a Nietzscheho ontologie a metafyzika, jsou všechny spojeny se základním politickým projektem, který je sám o sobě hluboce obeznámen s třídním bojem. Nietzsche opět nepotřebuje znát Marxe, aby zaujal stanovisko k třídnímu boji – měli bychom mít na paměti, že Louis Blanqui, vůdce Pařížské komuny (událost, která Nietzscheho nesmírně radikalizovala) je filozof, který jako první vážně rozvinul myšlenku „věčného návratu“ a Nietzsche si tuto socialistickou představu mohl upravit do své vlastní filozofie. Existuje mnoho výzkumů, které ukazují, že Nietzsche objevil myšlenku věčného návratu v Blanquiho kosmologických spekulacích a Blanqui ve skutečnosti vyvinul teorii, kterou nazval věčný návrat. (19)

Lukács čte Nietzscheho angažmá v přírodních vědách jako součást jeho explicitní politické agendy. Tato agenda je založena na následující hypotéze: pokud třídní boj (boj o přežití) nepřinese automaticky vyšší typ lidské bytosti, o kterou Nietzsche usiloval, nemůže to být zákon evoluce v přírodě a společnosti. (20) Projekt nietzscheovské genealogie a jeho kritiky nihilismu je filozofií, která si klade za cíl zachytit společenské podmínky nahého vykořisťování a brutální krutosti jako ty, které se nejvíce přizpůsobují přírodě; toho, co je nejpřirozenější, a tedy toho, jak mají vzniknout nadlidé (ubermensch). Je lepší, aby byli dělníci uvrženi do násilných rozmarů trhu, protože ti, kteří jsou nejslabší, musí být více tlačeni; je třeba je rozbít, aby mohli zesílit. Pouze silní se mohou stát tím, kým jsou, ti, kteří se projeví jako slabí, buď budou sloužit, nebo zahynou ve zkouškách a souženích. Tento pohled na lidské utrpení a širší kategorii utrpení je umístěn v samém středu Nietzscheho filozofie a je tomu tak proto, aby se zvrátilo a nakonec zabránilo tomu, aby se utrpení nižších vrstev objevilo jako legitimní vyjádření utrpení.

Nietzsche vytvořil etiku, v níž existuje apartheid třídy – a celá estetika utrpení, konkrétně buržoazního utrpení –, která má zabránit jakémukoli druhu estetiky, filozofie nebo vyššího umění, které by zahrnovaly proletářské pojetí světa. Nyní vidíme, proč se Nietzsche stává největším protivníkem jakéhokoli světonázoru proletariátu, který se vůbec objevil, protože jeho koncepty byly navrženy jako zbraně, které mají zabránit tomu, aby k takovému vzniku vůbec došlo. Nietzsche a nietzscheanismus tak mají tendenci, která je pevně zabudována do jeho samotné konceptuální architektury, naturalizovat historicky podmíněný ekonomický řád a potvrzovat jeho nevyhnutelnost jako věčnou. (21)

(Konec 4. části)