Kolaps cen ropy na začátku tohoto roku společně s přiškrcením ropné produkce a celosvětovou recesí po pandemii Covid-19 má devastující dopad na hospodářské a sociální podmínky v zemích produkujících ropu na Blízkém východě a severní Africe. Tyto dopady se přitom šíří daleko za hranice samotných zmíněných zemí.

Ceny ropy, které tento rok začínaly na 60 USD za barel, což už je samo o sobě poloviční číslo jak před deseti lety, spadly v březnu na 40 USD a pak se zhroutily do negativní hodnoty, aby se v posledních týdnech znovu vyšplhaly kamsi na 40 USD. Tento rok se odhady příjmů z ropy odhadují na cca 300 miliard USD, zatímco v roce 2019 činily 575 miliard USD a v roce 2012 dokonce více než bilion USD.

Ačkoliv samotná těžba ropy může být při 40 USD za barel ještě i výdělečná, žádný z arabských států s výjimkou Kataru není schopný mít při takové ceně vyrovnaný státní rozpočet. Nejpostiženější jsou Alžírsko a Omán, které by potřebovaly cenu 157 resp. 87 dolarů za barel. Dokonce i největší těžařský stát Saudská Arábie, jejíž státní rozpočet spočívá ze 70 procent na těžbě ropy, potřebuje cenu 80 USD za barel, aby nebyla v mínusu.

Mezinárodní měnový fond v červnu odhadl, že ekonomiky Rady pro spolupráci zemí Zálivu – Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů (UAE), Kuvajtu, Bahrajnu, Ománu a Kataru – poklesnou tento rok o 7,6 % HDP, ekonomika Iráku o 7,5 % a Íránu o 6 %, kde ale půjde o další pokles již po letech 2018 (5,4 %) a 2019 (7,6 %) kvůli jednostranným sankcím a odstoupení od jaderné dohody ze strany Washingtonu.

Od března začaly arabské petrostáty osekávat veřejné výdaje, včetně platů ve veřejném sektoru, jehož zaměstnanci tvoří až 90 % pravidelné pracovní síly na plný úvazek. Došlo i k růstu DPH a cen benzínu, což všechno dopadlo nejvíce na chudé vrstvy.

Subvence pro korporace, jejichž hodnota vysoce převyšuje výdaje na sociální opatření, byly půjčeny na mezinárodních měnových trzích a nyní vyžírají státní devizové rezervy. Dokonce i Saúdská Arábie, jejíž deficit státního rozpočtu pro rok 2020 dosahuje 16 % HDP, má při současné míře výdajů devizové rezervy na pouhé dva roky. Na pořad dne se dostalo zvyšování daní a privatizace. Země bude prodávat obří odsolovací stanici, která je největší na světě.

Saudi Basic Industrie Corporaation, známá jako Sabic (dceřiná společnost saúdského ARAMCO), jeden z největších petrochemických výrobců na světě, přišel ve druhém čtvrtletí tohoto roku o 592 milionů dolarů, zatímco ve stejném období loni vykázal zisk 570 milionů dolarů, a bude vydávat dluhopisy ve výši 1 miliardy dolarů.

Pandemie Covid-19 zdecimovala všechny sektory, které měly zajistit zemi diverzifikaci od ropného průmyslu: letectví – zejména aerolinky Etihad a Emirates – turistiku, pohostinství, nemovitosti a logistiku. Zatímco každoroční Haj a Umrah do Mekky přilákala vloni 2,3 milionů poutníků, letos se zrušení poutí podle všeho projeví ekonomickou ztrátou ve výši 15 miliard dolarů. Podobně jsou postižena i irácká náboženská místa.

Nezaměstnanost podle odhadů dosáhne v Saudské Arábii 13 procent. V zemi již žije okolo 20 procent obyvatel její 34 milionové populace v chudobě a stát musel osekat sociální záchrannou síť. Jako první a nejbolestněji pocítí dění v Zálivu 30 milionů pracujících z řad migrantů z jižní Asie, Filipín a zemí Blízkého východu a severní Afriky, kteří ve čtyřech ze šesti zemí Zálivu svým počtem převyšují rodilé občany. S tím, jak se vyhlašují omezení pohybu a karantény, stává se přesun za prací nemožným a řada z nich se ocitla v pasti.

Nemohou se kvůli omezením pohybu vrátit domů a v některých případech jako je Indie mají přímo zákaz se vrátit kvůli obavám, že by šířili koronavirus, a tak jsou ponecháni bez příjmu, často jim bývalí zaměstnavatelé dluží výplaty za několik měsíců. Ačkoliv společnosti dostaly příkaz zajistit jim potraviny a ubytování, nikdo už nekontroluje, zda toto nařízení plní, a tak tito pracující musí často přežívat díky péči charit. Bez práce většina z nich ztratí i zdravotní pojištění, takže jim nebude poskytována ani zdravotní péče ani léky.

S jistou obnovou mezinárodní letecké dopravy začaly některé státy své zahraniční dělníky deportovat do zemí jejich původu. Mnoho ale odejít odmítá, pokud jim nebudou doplaceny dlužné mzdy a výslužné, které je součástí jejich pracovních smluv a dosahuje obvykle výše jednoho měsíčního platu za každý rok práce.

Pracující z řad migrantů nejen zažívají během karantény neobyčejně krušné časy, ale ani nemohli posílat domů část svých mezd v podobě remitancí pro své rodiny. Remitance představují v některých zemích až 10 % jejich HDP, řada z těchto zemí se přitom nachází na Blízkém východě včetně Západního břehu a Gazy (17 procent), Libanonu (14 procent), Jemenu (13,7 procent) a Jordánska (10 procent). Ztráty remitancí znamená pro mnohé ztrátu obživy.

Společně s deportacemi dělníků z řad migrantů odmítá většina států Zálivu vydávat nová pracovní víza, čímž naplňují dlouhodobý koncept „lokalizace pracovní síly“. Ubylo i pracovních míst ve veřejném sektoru, který byl tradičním místem zaměstnání pracujících v Zálivu.

Toto všechno bude mít na blízké arabské státy zásadní dopad. V bohatých ropných státech pracuje více než 2,5 milionu Egypťanů (skoro 3 % celkové populace), 5 % Libanonců a Jordánců a 9 % Palestinců ze Západního Břehu a Gazy. Pokud budou v bohatých ropných státech i nadále pracovat, bude to jistě za nižší mzdy než dosud. Pokud ne, octnout se zpět v zemích, které mají jednu z největších měr nezaměstnanosti a nejnižší mzdy na světě, což platí zejména pro mladé, čerstvě vystudované pracovníky. Kdybychom měli uvést jeden příklad za všechny, doktor v Egyptě pobírá měsíčně v přepočtu 185 dolarů, zlomek toho, co vydělává v Zálivu.

Pokles ekonomik Zálivu bude dále znamenat nižší dovoz zboží od jejich sousedů a méně pracovních míst. Do Zálivu směřuje 21 % egyptského, 32 % jordánského a 38 % libanonského vývozu. Pandemie a omezení se dotkla také regionální turistiky, která zajišťuje v Egyptě a Jordánsku 10 a v Libanonu 18 procent HDP (2018). Ačkoliv většina turistů přijíždí z Evropy, turisté ze zemí Zálivu zůstávali déle a utráceli více, neboť chtěli uniknout strašlivým horkům u nich doma.

Příjmy z ropy umožnily monarchiím Zálivu usmířit si velkou část domácí dělnické třídy a uplatit si, poté co potlačily vlastní pracující, služebné vládnoucí elity v jiných zemích pomocí grantů a půjček, zejména po Arabském jaru 2011, které v regionu poznamenaly protesty proti sociální nespravedlnosti a nenáviděným vládám.

Saúdská Arábie po léta fungovala jako bankéř poslední záchrany pro Jordánsko i Libanon, než se jejich zahraniční politika začala odchylovat od přání Rijádu. Společně s UAE poskytla v roce 2013 30 miliard dolarů brutální diktatuře Abdela Fattaha el-Sisiho v Egyptě (ačkoliv tato štědrost se ztratila poté, co se Egypt odmítl připojit s vysláním svých vojáků do Jemenu) a 3 miliardy dolarů novému, armádou vedenému režimu v Súdánu, zatímco Katar poskytoval finanční pomoc Hamasu v pásmu Gazy. S touto pohostinností je ale konec.

Za ekonomickou krizi prohloubenou pandemií zaplatí obyčejní lidé. Vlády a regionální kleptokraté svou politikou způsobí masovou nezaměstnanost, zkrouhnutí sociálních systémů v dnešní podobě a vystupňují útoky na výši mezd a pracovní podmínky zaměstnanců.

Ekonomický vývoj nejbohatších zemí Blízkého východu svědčí o provázanosti světové ekonomiky a předznamenává hrozící sociální katastrofu, která vybudí novou revoluční vlnu pracujících v celé oblasti.

V minulém roce proběhla regionem vlna ostrých bojů pracujících včetně stávek a masových protestů v Íránu, Iráku, Libanonu, stávek veřejných zaměstnanců v Izraeli a masových stávek učitelů v Jordánsku. Tyto boje je třeba pozdvihnout na úroveň uvědomělého boje za socialismus, který spojuje všechny pracující v každé zemi, napříč oblastí a celým světem proti kapitalismu a za socialistického přeuspořádání společnosti.

https://www.wsws.org/