*  1. 3. 1928 (odpovědi diktovány v lednu 2018)

Ptáte se mě, jak jsem se dostal ke komunistickému hnutí. A také, jaké mám konkrétní vzpomínky na Únor. A konečně, zda jsem za těch 40 let budování a rozvoje socialismu počítal s jeho porážkou, s obnovením kapitalismu. Budu stručný, třebaže by se o tom dala napsat kniha. Na to však už síly ani čas nemám. Vždyť se mi blíží devadesátka.
Tož k první otázce.
Asi vás překvapím. Do živého kontaktu s tím, co nazýváte komunistickým hnutím, jsem se dostal v květnu 1935, když mi bylo sedm let. Byly parlamentní volby, ještě za „masarykovské republiky“. Můj strýc, člen KSČ, mi svěřil svazek letáků, abych jimi, až se setmí, polepil vrata agrárnických sedláků na horním konci naší dědiny, Milotic nad Bečvou. Byla na nich červeně vytištěna pouze tato slova: „VOLTE č. 4! VOLTE KOMUNISTY!“ Úkol jsem splnil – stejně jako jsem se snažil dostát svým povinnostem i v budoucnu, poté, co jsem se stal členem KSČ. Přihlášku jsem si podal pod vlivem svého otce a událostí, jež se odehrály za války ihned v prvních dnech po osvobození Rudou armádou. Členem strany jsem byl úředně od 15. února 1946 do neurčitého dne v prosinci 1989. V jakých funkcích a s jakou odpovědností jsem pracoval, se může dovědět každý z internetu nebo encyklopedie. I s příslušným hodnocením.
A pokud jde o mé vzpomínky na Vítězný únor?
Byla to nádherná doba, byly to převratné dny, kdy se rozhodlo, že se strůjci „studené války“, americkému prezidentu H. Trumanovi nepodaří zatáhnout naši zemi do imperialistického bloku a že se tím pádem nepodaří ani naší reakci zabránit přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou, že jejich plány na restauraci kapitalismu budou zmařeny. Tehdy se historie psala skutečně velkými písmeny. Má země, má vlast (byl jsem ve vlasteneckém duchu vychováván, můj otec mi nejednou říkal, že největšími Čechy jsou Hus a Havlíček) se stala součástí nově se utvářejícího socialistického společenství v čele se Sovětským svazem. Bylo mi dvacet let, právě skončil zimní semestr mého studia na filosofické fakultě Univerzity Karlovy, která ve své většině pochodovala po boku Lidových milicí pražskými ulicemi. Gottwaldův projev 19. února jsem ještě poslouchal v bytě svého profesora v Hranicích na Moravě v rádiu, ale okamžitě nato jsem odjel do Prahy. Nabídl jsem své služby vysokoškolskému výboru KSČ, byl jsem pak mezi těmi, kdo s nadšením vítali Gottwalda, když přijel z Hradu a na přeplněném Václavském náměstí oznámil, že skončila krize, že prezident přijal všechny návrhy KSČ. Bylo tak možné pokračovat v nastoupené cestě s obrozenou Národní frontou Čechů a Slováků. Tyto napjaté chvíle jsem prožíval spolu se svou budoucí ženou, rovněž studentkou slavistiky Evou Kůrkovou.
A ještě jeden zážitek z oné doby se mi nesmazatelně vtiskl do paměti. 10. března, brzy ráno, jsem z břevnovského bytu spěchal přes Pohořelec na fakultu. U Lorety před Černínským palácem byl neobvyklý shluk lidí. Nedalo mi to a šel jsem se podívat, co se tam děje. Spatřil jsem na lehce zasněžené zemi ležet mrtvého Jana Masaryka. Byl přikryt dekou, ale obličej jsem viděl, jakoby spal, s očima již zavřenýma. Bylo to šokující. Dlouho jsem pak na to v další dny musel myslet. Se samozřejmostí jsem přijal verzi, že Masaryk spáchal sebevraždu. Nasvědčovaly tomu zlovolné a výhružné dopisy, v nichž mu reakcionáři spílali do zrádců. Však jsem v rádiu dobře slyšel, jak tvrdil, že vždy půjde s lidem a že by tak učinil i jeho otec. Později jsem se seznámil i s dalšími skutečnostmi. Jeho sekretář už z emigrace upozorňoval na to, jak v onen osudný den přijel Masaryk zcela rozrušen z návštěvy Sezimova Ústí, kde mu zřejmě Beneš vytýkal, že pomohl legalizovat novou Gottwaldovu vládu. Dnes se tato verze o sebevraždě zpochybňuje a do špinavé hry znovu nastrkuje KGB. Přiznám ovšem, že v historii je příliš mnoho bílých míst nebo chcete-li černých skvrn. Co o minulosti víme, o tom rozhodují její interpreti. A v jejich údajnou nestrannost mohou věřit jen lidé velmi naivní. K těm jsem nikdy nepatřil.
A nyní k třetí otázce: zda jsem počítal s porážkou socialismu a s obnovením kapitalismu.
Je to nesnadná otázka, ale zajímavá a provokující. Jsem marxista a marxismus, jak víme z Lenina, spojuje revoluční elán se střízlivým vědeckým myšlením. Naši revoluční teorii nazýváme vědecký komunismus. V každém, kdo se k tomuto učení hlásí, kdo je jeho vyznavačem, se sváří emoce s racionalitou. Takové už je naše komunistické přesvědčení. Vzpomeňme na spory duchovně spřízněných lidí, jakými byli Fučík a Šalda. Ten Fučíkovi vyčítal jeho „uhlířskou víru“, po válce se mu za ni cynicky vysmíval Peroutka. Jak by snad mohl Fučík překonat mučení gestapa, kdyby v sobě nechoval neotřesnou víru v konečné vítězství komunismu? A kde bychom dnes byli, kdyby např. Stalin, když wehrmacht stál před Moskvou, zpanikařil? Z čeho pramenila jeho železná vůle, kterou u něho obdivoval i Winston Churchill? Zřejmě z onoho spojení revolučního elánu s vědeckým komunismem.
S racionalitou je ovšem nutně spojena skepse, pochybování. De omnibus dubitandum! O všem je třeba pochybovat. Tak odpověděl na anketu své dceři Karel Marx, ten, koho nepřátelé komunismu vydávají za náboženského fanatika. Samozřejmě, revoluční elán může přerůst ve fanatismus víry, v nekritický dogmatismus. Právě ze Stalinových Základů leninismu víme, že daří-li se nám, nesmíme se opájet úspěchy, jako nesmíme propadat beznaději, když utrpíme prohru. V politice – a tím se liší od vědy – nelze ustavičně o něčem pochybovat, ve hře je ostatně vždy pravda a za tu je třeba bojovat s vědomím, že ji nelze vydávat všanc reakci. Pokud někdo analyzuje vývoj za ono čtyřicetiletí, o němž se zmiňujete, pak snadno dojde k závěru, že jednou z hlavních příčin prohry reálného socialismu v „studené válce“ byly právě uvedené psychologické krajnosti. Ono kolísání tak příznačné zejména pro maloměšťácké dušičky, přízemní prospěcháře. Stalin byl patrně až příliš racionální, Chruščov naopak podléhal emocím natolik, že se stal pro politiku nebezpečným, hned se vznášel v oblacích, hned zase upadal do nížin každodennosti spotřebního komunismu. Ten ovšem s marxisticko-leninskou koncepcí nemá nic společného, nejde jen o to, aby se lidé najedli, ale také a snad především o to, aby mezi nimi byly skutečně humánní vztahy. Ty nečekané překvapivé změny „politického počasí“ nás přišly draho.
Ale ptáte se na mé postoje. Měl jsem chvíle velkého pochybování, ale o tom se ještě zmíním. Nyní chci zdůraznit: byl jsem a zůstal historický optimista. Chcete-li, fučíkovec. Za dnešní situace, kdy se zdá vše ztraceno, to může znít podivně. Ale je tomu tak. A co rozumím historickým optimismem?
Nedávno jsme si připomínali sté výročí Velkého října. V čem vidíme jeho dějinný význam? V tom, že zahájil epochální přechod od kapitalismu k socialismu a že prokázal pravdivost materialistického pojetí dějin, poprvé jasně doloženého v Manifestu komunistické strany K. Marxe a B. Engelse před 170 lety. VŘSR skutečně otřásla světem. Nemusím snad uvádět, jakými převratnými společenskými změnami lidstvo prošlo. Je to dobře známo nejen čtenářům „Dialogu“. Stále si však musíme uvědomovat, že všechny revoluční změny, jež se odehrály v minulém století, stály nezměrné oběti. Revoluce jsou doprovázeny kontrarevolucemi. A ty vždy bývají bezohledné a často tečou i potoky krve, zvláště když jde o pomstu za světově převratné změny. Neprohráli jsme proto, že jsme obranu a uhájení revolučních vymožeností přeháněli, ale naopak proto, že jsme ji trestuhodně podcenili. Doufám, že se budoucí generace z toho poučí.
A nyní rovnou k vaší otázce. Kdy to bylo, co ve mně pochybnosti převážily? V roce 1968, za tzv. pražského jara a o dvacet let později, když gorbačovská perestrojka přerostla už nejen v demontáž, ale v rozpad celého socialistického společenského zřízení. Polednový vývoj třeba jednoznačně charakterizovat jako proces začínající kontrarevoluce. Ostatně jeden z jeho aktérů, tehdejší rektor Vysoké školy politické jej označil za Antiúnor. A za Gorbačova už šlo vyloženě o Antiříjen. Tehdy jsem – a myslím oprávněně – o nezvratnosti socialismu, jak i hlásal Leonid Brežněv, pochyboval. Ale, jak jsem již řekl, historický optimista jsem zůstal. A jsem hrdý na to, že jsem, pokud stačily mé síly, napomáhal konečnému vítězství komunistických myšlenek, budoucí společnosti sociální rovnosti, skutečně humánnímu uspořádání vztahů mezi lidmi.