K 70. výročí Vítězného února 1948 postupně zveřejňujeme vzpomínky žijících pamětníků vítězství československého pracujícího lidu, převzaté z komunistického listu „Dialog * otázky * odpovědi“. František Kovanda, narozený 18. 2. 1928, odpovědi na otázky „Dialogu“ napsal v lednu 2018.

1. Jak ses dostal ke komunistickému hnutí?
2. Jaké máš konkrétní vzpomínky na Únor 1948?
3. Připouštěl sis v období od Února 1948 do r. 1989 možnost obnovy kapitalismu? Pokud ano, proč?

Ad 1.
Únor 1948 a události s tím spojené jsou dobrou příležitostí vzpomenout již samotného května 1945. Koncem dubna se mi podařilo zběhnout ze severní Moravy z Horního Benešova ze zákopových prací, kam jsme byli nasazeni jako učňové z Mladoboleslavska, mezi nimi nás byla i skupina učňů z mladoboleslavské automobilky. Vzhledem k tomu, že 9. května byl značně poškozen leteckým náletem, nastoupili jsme my, učňové do závodu až v druhé polovině května. Někteří z nás se podíleli na jednáních o ustavení Svazu české mládeže, a to v sekretariátě bývalého Kuratoria.
Stal jsem se v těch dnech předsedou učňovské samosprávy a současně i členem vedení SČM, a to nejen v samotném městě, ale i v dalších místech okresu. V červnu nás vyjela na výzvu OV SČM skupina do Doks, kde jsme střežili bývalé německé vojenské objekty a další důležitá místa. Poté jsme přešli na výpomoc žňových prací do Dubé. Několik týdnů jsme tak střežili a pomáhali v našem pohraničí. Dostali jsme také slovo na setkání mladoboleslavské mládeže, které se konalo 31. května v Městském divadle, kde jsme se přihlásili, kde jsme se přihlásili, že chceme přispívat ke sjednocení české mládeže, tedy ve Svazu české mládeže.
To byly již prvé týdny po osvobození republiky, kde jsme již začali prvně chápat význam a úkoly budování lidově demokratické republiky. To nám dobře vysvětlovali komunisté. Vzpomínám na mnohé z nich. Byl to Míla Jirků, Josef Haisler (žije dodnes v Doksech) a také Gustav Souček, tehdejší krajský sekretář strany Mladoboleslavského kraje.
Začátkem roku 1946 jsem se stal členem KSČ. Byl jsem funkcionářem v místní skupině SČM i členem OV SČM. Koncem roku 1946 jsem byl posluchačem šestitýdenní krajské školy KSČ v Ústí nad Labem. Byla to škola pro kraje Ústí nad Labem, Liberec a Mladá Boleslav.
Doba od května 1945 se dá nazvat již politickou školou, završenou studiem krajské školy KSČ. Zde jsme se seznámili se základními myšlenkami a cíli socialismu. Získal jsem další základ pro další mládežnickou, stranickou a dodávám i odborářskou činnost až do dnešní doby, tedy ve straně 72 let. (Dovolím si poznámku, tu školu v Ústí absolvoval i jeden z funkcionářů KSČ Věnek Šilhan.)
V únoru 1948 jsem byl mladým dělníkem v automobilce v zajížděcím oddělení. Byl jsem členem závodní rady (zvolen již v roce 1947), která byla významným odborovým orgánem, a to za mladé zaměstnance. Vykonával jsem funkci předsedy Závodní komise mládeže. (V červnu 1945 mezi ÚRO a Ústředím SČM byla přijata dohoda, že v závodech nebudou zakládány skupiny SČM – tak tehdy byly nazývány – s tím, že mladí odboráři se budou sdružovat v závodních komisích mládeže.) Dodávám, že k ustavení závodní skupiny SČM došlo v našem závodě dne 10. března 1948, což bylo také jedním z výsledků února 1948.
Dne 2. února 1948 byl zvolen nový výbor Závodní odborové skupiny. Měl 25 členů. Stal jsem se jeho členem za mládež. Tak jsem byl členem obou odborových orgánů v závodě. Podrobněji popisuji činnost nás, tehdy mladých odborářů v publikaci, kterou v listopadu loňského roku vydalo nakladatelství OREGO a kterou jsem nazval „Antonín Zápotocký a dělnická mládež“. V roce 1948 jsem byl také členem KV KSČ Mladoboleslavského kraje a jeho předsednictva. V KV SČM jsem zastával funkci dělnického referenta, současně jsem byl i předsedou komise mládeže Krajské odborové rady. Chápali jsme politiku strany i odborů a podporovali jsme ji.
 
Ad 2.
A samotný únor 1948? Průběh jeho dnů v závodě? Ve svém deníku mám zaznamenány všechny dny, jak probíhaly. Vzpomínek je hodně. Mezi ně bezesporu patří sjezd závodních rad a odborových skupin, který se konal 23. února v Průmyslovém paláci na Starém výstavišti v Praze pod hesly „O jednotě nediskutujeme – hájíme ji“ a „Lidovou demokracií k socialismu“. Z našeho závodu se tohoto celostátního dělnického shromáždění zúčastnilo 10 delegátů. Byl jsem jedním z nich. Jsem již jediným žijícím. Celkem z našeho Mladoboleslavského kraje bylo 230 delegátů. K tomuto setkání jsem již v minulosti publikoval řadu vzpomínek. Projevila se zde síla dělnické třídy, její jednota. Zamezili jsme prvému pokusu o likvidaci lidově demokratického uspořádání a návrat ke kapitalismu. Toto vítězství jsme v roce 1989 neuhájili.
Střet s těmi, kteří chtěli zvrátit cestu k socialismu a výsledky února 1948, byl pro nás velkým poučením. Na všechna další léta rád vzpomínám, i když mnohá nebyla lehká. Ale prožívali jsme budovatelské nadšení, probíhala dobrovolná pracovní iniciativa, stavby mládeže, úderky Libčicko-myjavského hnutí a mnohé další. Situace ve světě, politický a zejména ekonomický tlak na naši republiku byl značný. Musíme mít tak na zřeteli složitou situaci, ve které probíhalo budování lidově demokratického a posléze socialistického režimu. Vracíme se k této době. Snažíme se ji objektivně hodnotit. Vyvracet lži, nenávist, hanobení doby, ve které jsme žili, pracovali a které se v tomto roce stále zesilují, ať již s výročím února 1948, srpna 1968 a 100. výročím Československa. Mohu uvést některá díla, např. historičky Hany Kráčmarové „Spravedlivý svět je možný“, ve které jsem přispěl kapitolou o IX. sjezdu KSČ v roce 1949, který byl důležitým mezníkem při nástupu budování socialismu v naší zemi. Mohu uvést i naši již téměř osmiletou činnost Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd, ve které za spolupráce mnoha desítek spolupracovníků se snažíme dokumentovat regionální dějiny naší země.
 
Ad 3.
Ano, uvědomovali jsme si složitost výstavby socialismu i z toho vznikající problémy politického, ekonomického a společenského života v naší zemi. Snažil jsem se ve zmiňovaných letech přispívat jako tisíce mladých v činnosti strany, jako člen SČM a ČSM (byl jsem členem ÚV ČSM ve třech obdobích) jako příslušník vojsk ministerstva vnitra. Dostal jsem možnost být posluchačem Ústřední školy VLKSM, posléze i naší Vysoké stranické školy.
Za několik let uplyne 100 let od založení KSČ. Tato doba je spjata s mnoha funkcionáři, kteří stáli v jejím čele, tedy v centru, ale i v krajích, okresech a místech. Častokráte je zmiňován Klement Gottwald. A také i Antonín Zápotocký. Znovu uvádím publikaci Hany Kráčmarové „Kdo byl Klement Gottwald?“, kde jsem také přispěl kapitolou „Klement Gottwald a mladá generace. Fakta a osobní vzpomínky“.
Musíme se věnovat pokrokovým a revolučním tradicím. Je to náš stálý a vážný úkol. Posuzovat je objektivně. Přihlížet k tehdejší situaci, ve které vedoucí funkcionáři pracovali, neopomíjet i problémy, nedostatky či chyby, ke kterým docházelo a které byly příčinou vážných problémů nejen v samotné komunistické straně, ale i v celé společnosti a státu. Musíme získávat další spolupracovníky, zejména mladé, aby pokračovali v badatelské a zpracovatelské činnosti, aby i sami si brali příklad z našich předchůdců, kteří věnovali své síly a neváhali dát i své životy za spravedlivý společenský řád, za socialismus.