Před asi dvěma týdny jsem si ve svém zamyšlení posteskl nad lhostejným přístupem většiny společnosti k pandemii koronaviru a nedostatečnými mimořádnými opatřeními. Mezitím se počty denně zjištěných nakažených i celkový počet pozitivně testovaných přibližně zdvojnásobily a odezva obyvatelstva je přibližně stejná. Byla však přijata nová protiepidemická opatření, z nichž některá jsou natolik podivuhodná, že si nejsem jist, mám-li je považovat za výraz neschopnosti odpovědných činitelů nebo přímo snahu o další šíření nákazy.

Ještě do 21. 10. bylo možné pořádat veřejná shromáždění pod širým nebem až do počtu 500 účastníků. Přesto se konala demonstrace sportovních chuligánů a dalších pochybných existencí proti dočasným omezením, která jednak přesáhla tento maximální počet, jednak na ní byla masově porušována platná nařízení, nebyly dodrženy rozestupy ani nošeny roušky, a k policejnímu zásahu došlo na základě vzniklých nepokojů až potom, co organizátoři demonstraci oficiálně ukončili.

Od 22. 10. se mohou podobné akce konat v počtu do 100 lidí. S ohledem na počty nakažených zůstává rozum stát. Povolení takových shromáždění nepomůže pokrokovým silám, které za současné situace žádné veřejné akce nepořádají – a pohříchu v posledních letech zpravidla ani za „normální“ situace… Oproti tomu už jsou nahlášeny další protestní akce amorálních individualistů, chlubících se předem, že nemíní žádná pravidla dodržovat. Vláda se zdá být k tomu lhostejná či bezmocná.

Za neuvěřitelné a trestuhodné považuji omezení úředních hodin na pouhých 10 týdně. Ihned po takovém opatření se vytvořily před úřady nekonečné fronty, ve kterých lidé trávili hodiny, a – světe div se – mnozí nedodržovali rozestupy a nenosili roušky. Jak vysoká je pravděpodobnost nákazy úředníků, kteří by v normální pracovní době obsluhovali klienty přes přepážku, s rouškou nebo respirátorem na obou stranách…? Koho zajímá zdravotní riziko pokladních v supermarketech, kteří nejsou zcela odděleni a nacházejí se uprostřed davu po celý den a ze všech stran? Úředníci státních institucí jsou oproti nim jacísi nadlidé? Riziko nákazy čekajících ve zbytečných – chybným rozhodnutím zaviněných – frontách je snad nižší, než by bylo při běžném provozu?

Žasnu také nad návrhy na plošné testování všeho obyvatelstva. Kde je vhodnější příležitost se nakazit, než v dlouhých frontách na takové testy? Vždyť odběrová místa kolabují pod nápory testovaných už nyní! Čemu by prospělo nucení starých a nemocných lidí ke zbytečnému vycházení z domova? (Soudný člověk by se měl preventivně chovat tak, jako by nakažený byl, a bylo by lépe všem.)

Uzavření části obchodů a služeb 21. října bylo další ukázkou, jak skokově zvýšit riziko nákazy. Vyznavači konzumního života brali obchodní centra odpoledne a večer útokem, takže v jejich blízkosti dokonce kolabovala doprava. Průměrný maloměšťák si zrovna vzpomněl, že právě nyní si musí pořídit nové zimní boty nebo televizi. Přitom by bylo při dnešní rychlosti komunikace velmi snadné zavřít obchody s okamžitou platností například v poledne a této davové hysterii a shlukování by se předešlo. Opatření proti koronaviru nejsou od toho, aby byla lidem příjemná, ale aby pomohla.
Na druhé straně si nejsem jist, zda je namístě uzavření mnoha obchodů, kde by se dalo shlukování zákazníků snadno omezit a většinou tam k němu beztak nedochází. Zatímco na demonstraci se může sejít 100 lidí a třeba ve vagónu metra jich může být pohromadě bez jakýchkoli rozestupů ještě mnohem více, v prodejně textilu by byl asi problém, kdyby se potkali třeba tři, ačkoli tam zákazník stráví mnohem méně času než na účastník demonstrace nebo cestující v dopravním prostředku.

Návaly ve veřejné dopravě však nepředstavují velkou hrozbu, snad s výjimkou některých spojů přepravujících pracující na směny a zpět. Naopak zvláště ve večerním období jezdí dopravní prostředky téměř prázdné a stejně jako na jaře není vůle jejich provoz patřičně omezit, takže dochází k trestuhodnému plýtvání pracovní silou i prostředky.

Zatímco režimní média opakovaně tvrdí, že lidé téměř vzorně dodržují mimořádná opatření, já vidím v ulicích něco jiného. Je to tak „půl na půl“, ne-li hůře. Typický egoista si totiž výjimku na rozestup 2 metry vysvětlí tak, že „já roušku nosit nemusím, chci udržovat odstup 2 metry, a pokud se někdo přiblíží ke mně blíž, je to jeho problém, ne můj“.

Na zkušenosti asijských zemí, které bravurně zvládly pandemii (především Číny, Vietnamu a Koreje), vidíme názorně, že k jejímu překonání vedlo mimo jiné nošení roušek všude, kde se stýkají lidé, včetně pracovišť. U nás je to pořád pro většinu něco nemyslitelného (bohužel jedna z četných výjimek to umožňuje s odvoláním na rozestup 2 metry, jenž je jednak z hlediska účinnosti pochybný a jednak není dodržován) a situace tomu odpovídá. K tomu přispívá mediální kampaň, šířící nepřetržitě propagandu různých žvanilů o tom, jak je jim nosit roušku nepříjemné. „Normální člověk“ se tedy bude v zaměstnání chovat tak, jako by se nic nedělo, dokud neskončí v péči lékařů, kteří se budou o něho muset starat v kompletním ochranném obleku, což je na nošení ještě poněkud méně příjemné než zakrytí úst a nosu. Ale co je „normálnímu člověku“ do toho? Oni přece dělají svou práci a jsou za to placeni, řekne si. Jen aby ještě měl kdo dělat tuto práci… Hrobník také dělá svou práci.

Obzvlášť kuriózním dojmem na mě působí výjimka z nošení roušek v televizi, kde se ve studiích pravidelně setkává větší počet lidí bez roušek a mnohdy přitom hovoří o tom, jak je nezbytné je nosit… Tam se asi nakazit nelze… Pokud se tam všichni nakazí a televize nebude vysílat, svět se jistě nezboří. Horší však je, že je tím podporováno obecné povědomí, že „nenosit je normální – nosit není normální“. Na Slovensku, které je nákazou mnohem méně zasaženo než Česko, roušky v televizi povinné jsou. Celkově se projevuje, že méně nakažené země mají zodpovědnější přístup k potlačování a prevenci pandemie než ty nejvíce zasažené.

Novinky.cz přinesly 22. 10. článek s výstižným názvem „Česko je černá tečka na koronavirové mapě světa“. Ano, jsme bradavicí na tváři světa, a asi tomu nebude jinak, dokud nepotlačíme egoistický životní styl, ve kterém je konzum a zábava víc než zdraví a život.