„Spojení obrovského vojenského establishmentu a velkého zbrojního průmyslu je novým jevem, který Amerika zažívá. Naprostý vliv vojensko-průmyslového komplexu (VPK) – hospodářský, politický, a dokonce i duchovní – je cítit v každém městě, každém parlamentu států unie, a dokonce i v každém úřadu federální vlády.“ – prezident Spojených států Dwight Eisenhower v rozlučkovém projevu, 17. ledna 1961.

Jaký je skutečný důvod, proč Spojené státy válčí s tolika nepřáteli Izraele? Proč Spojené státy zničily Irák a polovinu Sýrie? Náklady byly obrovské, výsledky hrozné, návratnost nepatrná. Válka proti Iráku nebyla výjimkou, byla to druhá v dlouhé řadě amerických invazí, bombardování a ničení většinově muslimských států. A tato série stále pokračuje, přičemž jediným, kdo z toho zřetelně profituje, je Izrael. Jak je to možné? Je izraelská lobby v USA tak silná, a i kdyby byla, proč s tím zbytek amerického establishmentu nic nedělá?

Vysvětlení leží ve VPK a hluboce neblahém svazku, který se vytvořil mezi ním a Izraelem. Izraelské války se totiž staly hlavní součástí byznys plánu amerického VPK. Každá bomba, kterou Izrael shodí; každá raketa, kterou vypálí Spojené státy, každá muslimská země, kterou Amerika obsadí vydělávají peníze pro VPK. Izrael získává od Washingtonu každým rokem vojenskou pomoc ve výši 3 miliard dolarů. Většina těchto peněz se okamžitě vrací k americkým zbrojařským korporacím na nákup zbraní. Americké korporace a Izrael jsou partneři.

Eisenhower Ameriku varoval svůj poslední den v úřadě prezidenta. Zatímco většina Američanů chápala Eisenhowerův projev jako varování, izraelští předáci a jejich bojechtiví američtí stoupenci jej vnímali jako příležitost. Spojením s VPK se tato skupina, později známá jako neokonzervativci, rozhodla otřást světem. Pentagon a zbrojařské korporace již v té době vytvořily a spustily silné lobbingové kampaně. Ale průmyslový lobbing většinou funguje způsobem „Kupte si naše zboží“; „Vyzkoušejte tento zbrojní systém.“ Pentagon a VPK nelobovaly přímo za nové války. Někteří stoupenci Izraele pochopili, že pokud by zajistili války, VPK by dosáhl větších zisků a zároveň by došlo k posílení pozic Izraele. Od 70. let do současnosti se VPK a neokonzervativci sblížili a spojili v hájení společných zájmů. Neokoni poskytly intelektuální a píárové svaly, které VPK postrádal. Je to tato aliance korporací, think tanků, mediálních organizací a vojenských agentur, která vláčí Spojené státy z jedné války do druhé se specializací na ničení izraelských nepřátel, ale v žádném případě se neomezujíc jen na ně.

Klub palácových válečníků

Skupina, která se stala jádrem neokonzervatismu, začala jako skupinka židovských intelektuálů, v řadě případů stoupenců Leo Strausse a Alberta Wohlstettra z Chicagské univerzity. Strauss byl filozof, který v roce 1937 uprchl před nacisty a byl svědkem Stalinových čistek, které se dotkly mnoha bolševiků židovského původu. Wohlstetter byl v New Yorku narozený výzkumník, který se stal vedoucí silou v RAND corporation, konzultační instituci Pentagonu nad otázkami zpravodajských a zbrojních systémů. Byl neúnavným advokátem jestřábího a konfrontačního přístupu k Sovětskému svazu.

Od samého začátku se v představách neokonzervativců objevuje neoddělitelnost zájmů USA a Izraele. Podle bývalého důstojníka CIA, Phila Giraldiho z organizace Veteran Intelligence Professionals for Sanity sdílejí neokoni dva neotřesitelné principy: „Prvním je jejich trvání na tom, že Spojené státy mají právo nebo dokonce odpovědnost využívat svoji vojenskou a ekonomickou moc k přeměně světa v souladu se svými vlastními zájmy a hodnotami… Druhým principem, který je neoddělitelně spojen s tím prvním, je, že Washington musí nekriticky a bez ohledu na počínání jeho vlády podporovat Izrael, což dělá z obrany jakéhokoliv izraelského jednání americkou hodnotu.“

Třetí klíčovou hodnotu neokonů je jejich zuřivá opozice vůči Rusům (tehdy Sovětům). Podle webu History Commons „Neokoni [v 70. letech] spatřovali hlavní hrozbu americkým zájmům na Blízkém východě a kontrole nad ropnými poli oblasti v Sovětském svazu, nikoliv v izraelsko-palestinském konfliktu. V silném, mocně vyzbrojeném Izraeli viděli základ svých plánů pro americkou nadvládu v regionu.“

Neokoni pilně pracovali, aby tyto myšlenky zpopularizovali v řadách americké veřejnosti i vlády. Mladí stoupenci a žáci zakladatelů šli pracovat do štábů senátorů Henryho „Scoop“ Jacksona (Demokrat-Washington) a Daniela Patricka Moynihana (Demokrat-New York), dvou Demokratů silně podporujících vojensko-průmyslový komplex. Wohlstetter se svými vazbami do řad armády pomohl mladým neokonům Richardu Perlemu a Paulu Wolfowitzovi získat místa u Jacksona, známého jaké „senátora Boeingu“, který neustále hájil zvyšování vojenských výdajů a stál v opozici k smlouvám o nešíření jaderných zbraní. Jackson byl současně militantně proizraelský a sdílel všechny základní pozice neokonů k zahraniční politice. Perle a Wolfowitz byli následováni svými kolegy Douglasem Feithem, Elliotem Abramsem a Abramem Shulskym.

Jako ukazuje vedoucí role senátorů Jacksona a Moyninhana, neokonzervatismus není pouze záležitostí Židů. Výzkumníci Paul Fitzgerald a Elizabeth Gouldová napsali v Truthdig „Třebaže jasně jednají jako politická krycí organizace izraelských zájmů a motor permanentních válek, neokonzervatismus by nikdy jako politické hnutí neuspěl bez podpory a spolupráce s mocnými nežidovskými elitami.“ Mnoho neokonů pocházelo z nežidovského prostředí a jejich počty rok od roku rostou. Ministři obrany Dick Cheney a Donlad Rumsfeld patřili k prvním, kteří jej adoptovali, stejně jako ambasadorka při OSN Jeanne Kirkpatricková, poradce pro národní bezpečnost John Bolton a nyní už i tisíce dalších. Neokonzervatismus se stal dominantní silou na ministerstvu obrany a jeho vliv stále roste i na ministerstvu zahraničí a v CIA. Obrovský vliv má dále v Izraeli a ve Spojeném království.

Nekonzervatismus si získal svůj vliv prostřednictvím desítky let trvajícího zakládání think tanků a komisí a rozmístěním svých lidí jako „stážistů“, „kolegů“, „odborníků“ a ředitelů. Neokoni se pohybují po těchto pozicích na ministerstvech obrany a zahraničí, v Bílém domě nebo v kancelářích senátorů či zbrojních korporací a stávají se veřejnosti známými jako „experti“. Píšou zásadní programové články udávající směr, i do názorových rubrik prestižních novin. Objevují se v televizi a svědčí v Kongresu. Lžou. Neustále pracují tak, aby kontrolovali hlavní aspekty příběhu.

Mezi ranné formace kontrolované neokonzervativci patřil Výbor pro současné nebezpečí (CPD) založený v roce 1976 a Výbor pro svobodný svět (CFW) založený v roce 1981. Oba obhajovaly potřebu vytváření mohutného jaderného arzenálu proti SSSR. Po zhroucení Sovětského svazu v letech 1989-91 došlo k poklesu výdajů na zbrojení, což ohrožovalo i zisky VPK. Bylo potřeba, aby Sovětský svaz nahradili jiní nepřátelé a Izrael s radostí poskytl své vlastní. Neokoni vytvořili nové struktury, aby tyto nepřátele zasáhly. Mezi současné think tanky založené neokony patří:

JINSA (Židovský institut pro záležitosti národní bezpečnosti); AEI (American Enterprise Institute); WINEP (Washingtonský institut pro blízkovýchodní politiku); FDD (Nadace pro obranu demokracií) a desítky dalších. Tyto skupiny spolupracují s dlouhodobě existující pro-izraelskou lobby jako je AIPAC a Stand with Us. Sdílejí mezi sebou zaměstnance i přispěvatele a pronájmy. Jednen z nejvlivnějších neokonzervativních projektů, PNAC, Projekt pro nové americké století, se schází v kancelářských prostorech pronajímaných AEI. Mezi jeho členy je minimálně šest předáků z administrativy prezidenta Bushe, stejně jako Bushův bratr Jeb.

Dva dokumenty Neokonů, které zničily světový mír

Neokoni vytvořili dva dokumenty zásadní pro vznik nekonečných válek 21. století. V roce 1997 se na neokonském mítinku s jeruzalémským think tankem Institutem pro pokročilá strategická a politická studia sepsal dokument určený izraelské straně Likud nazvaný Jasný zlom: Nová strategie k zajištění panství (Clean Break: A New Strategy for Securing the Realm). Clean Break navrhoval, aby Izrael už napříště neusiloval o dojednání mírových smluv se svými arabskými sousedy v Sýrii, Libanonu a Iráku, ale začal proti nim pracovat s cílem je destabilizovat a v posledku provést změnu jejich režimů na takové, které by byly Izraeli nakloněné. Doporučení z Clean Break byla do velké míry realizována s využitím izraelské i americké vojenské síly.

V roce 1999 sepsal PNAC podobný dokument, Přestavba americké obrany: strategie, síly a zdroje pro nové století (Rebuilding America´s Defenses: stratgeies, Forces and Resources for a New Century), který hájil masivní nárůst amerických vojenských výdajů s cílem být schopen vést několik simultánně probíhajících válek najednou. Autoři Donald Kagan společně s bývalým konzultantem Pentagonu Gary Schmittem a Thomasem Donnellym (dnes Gisellou Donnellyovou), bývalým ředitelem Lockheed Martin označili text za „návod, jak udržet americkou výjimečnost na globální úrovni, zabránit vzestupu velmocenského rivala a uzpůsobit mezinárodní bezpečnostní systém americkým principům a zájmům“.

Oba tyto texty následně zásadně otřásly uspořádáním světa. Tam, kde panoval aspoň slovy globální konsenzus, kde byly útočné války a nevyprovokované útoky považovány za nelegální a kde se konflikty řešily diplomaticky, neokoni otevřeně řekli, že moc skutečně dává právo a že invaze a okupace jiných zemí jsou legitimními politickými možnostmi, pokud není nikdo, kdo by je zastavil. Americký vojenský rozpočet vzrostl z 287 miliard dolarů v roce 2001 na 722 miliard dolarů v roce 2011. Jak řekl bývalý viceprezident Al Gore: „Nahradili jsme svět, v němž se státy samy chápaly za předmět práva“ za „zjištění, že neexistuje žádné právo, pouze přání prezidenta Spojených států.“

Pokud byla mezinárodní stabilita považována za jeden z nejvyšších cílů řízení zahraniční politiky, a to dokonce i válečnými zločinci typu Henryho Kissingera, Neokoni podporují vyvolání chaosu a destrukce. Neokon Michael Ledeen vyzval k „přeměně Blízkého východu na velký kotel.“ Izraelské a americké vlády tato východiska přijaly a ve větší či menší míře je pak následovaly i další státy NATO. Mezinárodní stabilita se stala věcí minulosti. Nebyl to zrovna malý úspěch, kterého neokonzervativci dosáhli. Trvalo to roky mediálních manipulací, lží, operací pod falešnou vlajkou a lobování s počátkem v roce 2003 při invazi do Iráku.

Jak začít válku

Na rozdíl od velkých válek, které Spojené státy vedly ve 20. století, se invaze do Iráku nepřetvařovala jako záležitost obrany. Nebyl žádný incident v Tonkinském zálivu, žádná povídka o tom, jak Sever napadl Jih, žádné potopení Lusitanie, žádný Pearl Harbor. Bez takové záminky bylo získání podpory pro nevyprovokovanou válku proti zemi, která nepředstavovala žádné nebezpečí, docela husarský kousek. Jestřábi vedení neokony uvnitř i mimo Bushovu vládu se do toho pustili.

Bushova vláda se dostala k moci v roce 2001 již s plným odhodláním svrhnout Saddama Husseina. Vysoká místa v této vládě drželo šest členů PNAC, ale stále museli získat podporu jejího zbytku. V roce 2001 ještě jak CIA tak ministerstvo zahraničí invazi do Iráku odmítalo, stejně jako většina armády, Kongresu i miliony běžných Američanů. Tento odpor musel být zlomen.

V Rebuilding America´s Defences PNAC píše, že kvůli odporu veřejnosti bude trvat dlouho, než se naplní jejich plány pro expanzi a vojenské vyjádření americké hegemonie, pokud by ovšem „nedošlo k nějaké katastrofické a katalyzující události, nějakému novému Pearl Harbour.“ 11. září 2011 neokonzervativci dostali (nebo sami vytvořili) svůj Pearl Harbour a pustili se do akce. 19. září 2001 napsal PNAC otevřený dopis prezidentu Bushovi, který vyzýval k rozpoutání války proti teroru „mimo horizont Al Quajdy na Sýrii, Írán, hnutí Hizballáh v Libanonu, Palestinskou autoritu a Irák.“

Vytvořili Výbor na osvobození Iráku (CLI), jehož zakladatelem byl člen PNAC Bruce Jackson, bývalý viceprezident zbrojovky Lockheed Martin. CLI se chopil prohlášení Ahmada Chalabiho, zakladatele exilové skupiny známé jako Irácký národní kongres, a vyzdvihl jej jako legitimního vládce Iráku, ačkoliv tato skupina neměla v zemi prakticky žádné stoupence. Chalabi vytvořil falešný příběh o Saddamových zbraních hromadného ničení a napojení na al-Qaedu, který byl nekriticky přijat a rozšiřován britskými a americkými médii a vládními činiteli.

Dunění příběhů o iráckých zbraních hromadného ničení v západních médiích bylo široce akceptováno, ačkoliv se následně ukázalo, že šlo o podvrh. Neokoni byli zdrojem mnoha těchto nepravdivých příběhů. Donald Rumsfeld vytvořil v rámci Pentagonu Úřad pro zvláštní plány, který měl fungovat jako „zpravodajská služba“ lépe sloužící válečným plánům než přesnější informace poskytované CIA. Tento úřad byl jednou z operací Neokonů. Michael Leeden a Doug Feith jako zaměstnanci Úřadu pro zvláštní plány spolupracovali s italskou tajnou službou, které podstrčili zfalšované italské dokumenty naznačující, že Saddam Hussein nakupuje v Nigeru uran.

Proud lží o zbraních hromadného ničení zahrnoval zprávy, že ´Hussein nakoupil hliníkové tubusy´ vhodné pro centrifugy na obohacování uranu. Tato tvrzení byla popisována jako pravdivá ve svazku dokumentů britské vlády, z něhož pak citoval prezident Bush. Většina informací, kterými Britové disponovali, byla nekriticky bez udání zdroje přejata z Middle East Review of International Affairs, publikace Barryho Rubina, v Americe narozeného izraelského neokonzervativce, který opakovaně uveřejňoval velmi nedůvěryhodné zprávy tajné povahy jako pravdivé.

Starší čtenáři si mohou pamatovat na zbytek této nonstop vedené kampaně. Saddam diskriminoval Kurdy a šíity, Saddám je brutální a zkorumpovaný, Saddam zneužívá ženy, Saddam je spojencem al-Qaedy a je zodpovědný za 11. září. Šítové povstali; lidé jsou naštvaní a americké jednotky budou vítány jako osvoboditelé. Skoro všechna tato tvrzení se ukázala být falešná nebo silně přehnaná, přičemž neokoni měli velký podíl na jejich vytváření a šíření.

Nakonec byl odpor CIA a ministerstva zahraničí překonán, Kongres se přidal a miliony těch, kteří pochodovali v ulicích proti válce, byli ignorováni. Válka se rozběhla se všemi strašnými následky, které jsme pak mohli spatřit. Spojenectví Neokonů a VPK již nečelí příliš velkému odporu ze strany tajných služeb. Extrémní neokon Mike Pompeo byl hlavou CIA a nyní je ministrem zahraničí [v Trumpově odcházející administrativě] a dokonce ještě extrémnější John Bolton působil jako hlavní poradce prezidenta Trumpa pro zahraniční politiku.

Aliance nyní vede USA do napadání Sýrie a Íránu, společně s Venezuelou, za využití stejné strategie jako v Iráku, démonizuje vlády těchto zemí a vysoce bagatelizuje možné problémy. A po Íránu možná Rusko? Korporátní média prezentují cokoliv, co proválčené síly prohlásí, jako fakta. Nezáleží na tom, jak často se jejich předpovědi ukázaly být zcela špatné a jejich „fakta“ byla odhalena jako lži, stoupenci neokonů mají stále volný přístup do médií jako komentátoři, experti, nebo panelisté korporátních mediálních platforem včetně NPR nebo PBS. Platí to o pensiovaných generálech i sionistických intelektuálech.

Amerika a Izrael spojují síly

Jejich spojené cíle americké světové dominance, izraelské regionální dominance a zisků pro VPK pohánějí běh věcí. Americká armáda a IDF svolaly společné vojenské cvičení. Každá nová americká administrativa prohlubuje spojení Spojených států s podporou Izraele a jeho válek. Neokonské postupy pro dosažení změny režimu se uplatňují i v Latinské Americe. Najde se síla, která je zastaví?