Mýtus první: Čínské investice pouze opakují známé „neokoloniální“ vzory

Zaprvé, co je to neokolonialismus? V roce 1965 ve své průkopnické analýze tématu „Neokolonialismus: Poslední stádium imperialismu,“ poskytl Kwame Nkrumah následující definici:

Základem neokolonialismu je, že stát, který mu podléhá, je teoreticky nezávislý a má všechny vnější okrasy mezinárodní suverenity. Ve skutečnosti je jeho hospodářský systém, a tím i politika, řízený zvnějšku.

Metody a formy tohoto řízení mohou získat různé podoby. V krajním případě například mohou jednotky imperialistické mocnosti obsadit území neokoloniálního státu a kontrolovat jeho vládu. Častěji ale neokolonialisté kontrolují státy prostřednictvím ekonomických nebo měnových prostředků. Neokoloniální stát může být donucen kupovat výrobky z imperialistické mocnosti s vyloučením konkurenčních výrobků od jiných dodavatelů. Kontrola nad vládní politikou v neokoloniálním státě může být zajištěna platbami zajišťujícími náklady na řízení státu, zajištěním občanských zaměstnanců na pozicích, kde mohou diktovat politiku, a měnovou kontrolou nad zahraničním obchodem vnucenou bankovním systémem kontrolovaným imperiální mocností.

Jaká země v Africe je politicky řízena z Číny? Žádná. V Africe je jedna země s čínskou vojenskou základnou, Džibutsko, ale její politika není řízena z Pekingu. Ačkoliv lze hovořit o případech „dumpingu“ čínských výrobků do některých afrických zemí, žádná země není nucena vyloučit „konkurenční výrobky z jiných zemí“. Čína nekontroluje bankovní systém žádné země. Africké země začaly přijímat čínský juan jako zahraniční rezervní měnu, ale dělají to proto, aby tak diverzifikovaly své rezervy a zbavily se své závislosti na dolaru a euru.

Když odhlédneme od technických definicí, jaké jsou výsledky neokolonialismu? Nkrumach říká:

Výsledkem neokolonialismu je, že zahraniční kapitál je využíván k vykořisťování spíše než k rozvoji méně rozvinutých částí světa. Investice za neokolonialismu spíše zvyšují, než by snižovaly propast mezi chudými a bohatými zeměmi světa.

Děje se toto ve vztahu k Číně? Vezmeme-li jej jako celek, prohlubuje čínský obchod nerovnost Afriky s globálním Severem, nebo ji pomáhá řešit? Vedl čínsko-africký obchod k smysluplnému rozvoji, nebo k pouhému vysávání a vykořisťování ve starých koloniálních formách?

Na rozdíl od západních imperialistických států Čína značně investuje do technologie a infrastruktury v Africe. Čína například sehrála zásadní úlohu v hlavních železničních projektech, například ve spojení mezi keňským Nairobi a hlavním přístavem země v Mombase, a mezi etiopským hlavním městem Adis Abebou a přístavy v Džibutsku. Podobný navrhovaný čínský projekt by spojil Mali se západoafrickým pobřežím přes Senegal.

Brookings Institut, rozhodně nenakloněný přátelsky vůči Číně, poznamenal ve svém shrnutí železničních projektů: „Výhody železničních projektů pro africké země jsou zjevné. Doprava bude snadnější, rychlejší a levnější; postaví se infrastruktura; vytvoří se pracovní místa a budou se generovat příjmy; dojde k podnícení příbuzných ekonomických projektů. Nic z toho by nebylo možné bez čínského financování a dodávek.“

Čína vedla výstavbu hydroelektráren ve více než 10 afrických zemích a nedávno zvítězila v dalším zásadním projektu tohoto druhu v Etiopii. V roce 2015 dokončila Čína výstavbu velké přehrady v Guinee, a to rok před stanoveným termínem, a pomohla tak vyřešit chronické výpadky elektřiny. Stavbu provedla poté, co v zemi vypukla epidemie eboly, která většinu západních firem a zaměstnanců přinutila opustit zemi.

Vedle železnice a elektřiny stojí Čína v čele tvorby leteckých spojení v rámci kontinentu a financuje řadu letišť v různých zemích.

V roce 2018 oznámila Čína a 47 převážně subsaharských afrických států partnerství nazvané „Deset tisíc vesnic“, které je zaměřené na rozšíření fungování satelitní televize v těchto zemích. Například ve Rwandě tak získalo 6000 jednotlivců ze 300 vesnic přístup k satelitní televizi s plánem vyškolit stovky inženýrů, kteří by pomáhali s instalováním a údržbou těchto zařízení.

 Podobně tento rok Čína oznámila, že pokryje velkou většinu nákladů za první etiopskou družici. Etiopie kráčí ve stopách podobné smlouvy mezi Čínou a Nigérií z minulého roku, která umožnila vypuštění dvou družic.

Všechna tato snaha samozřejmě má také své odvrácené stránky. Nazývat ji ale „koloniální“ nebo „neokoloniální“ pouze více zastírá, než objasňuje. Čínské investice, půjčky a granty jsou zaměřeny proti neokoloniálním vzorům a objektivně nabízí mnoha africkým zemím příležitosti k vymanění se z naprosté závislosti na globálním Severu, zvýšení svých vlastních hospodářských kapacit a v důsledku i ke zlepšení jejích vyjednávacích pozic se Západem.

Jedna z motivací pro zvýšený čínský obchod přicházející z Afriky byl dopad hospodářské krize z roku 2008, která začala v západních imperialistických ekonomikách, odkud se šířila dál do světa. Tento chaos hluboce poškodil africké země kvůli jejich závislosti na Západě a na americkém dolaru. Západní věřitelé požadovali splacení svých pohledávek, investoři kvapem stahovali své peníze k „bezpečnějším“ investicím a mnohé africké státy musely prodávat svůj majetek, aby získaly prostředky potřebné pro udržení svých vlád v chodu.

Navzdory [vysoké] úrovni integrace mezi Čínou a Západem využila Čína paletu plánovacích a prorůstových mechanismů, aby tuto bouři přestála (zatímco na Západě se rozhodli pro brutální škrty). Mnoho afrických zemí se z toho poučilo a prohloubilo své vztahy s Čínou, čímž si vytváří ochrannou nezávislou vrstvu, až imperialistické velmoci znovu zasáhne další krize.

Do jaké míry je každý z těchto obchodních a infrastrukturních projektů „celkově pozitivní“ pro dělníky a rolníky Afriky je mimo rozsah tohoto článku. Takový soud by si vyžadoval posouzení případ od případu. Dělnická třída a levicové síly kontinentu mají samozřejmě právo postavit se, nebo jen s opatrností vítat konkrétní smlouvy vyjednané jejich buržoasními vládami.

Rozhodujícím článkem pro zhodnocení každé takové situace je často charakter afrických vlád, kterých se to týká: jaké jsou jejich strategie, priority a požadavky, a do jaké míry jednají v zájmu lidových tříd, nebo naopak malé kliky zlodějských kapitalistů, když jdou do vyjednávání s Čínou. Je-li nemožné zobecňovat a kategoricky tvrdit, že všechny smlouvy s Čínou jsou z pohledu africké dělnické třídy buď dobré, nebo špatné, bylo by chybou generalizovat, že v případě těchto smluv jde jednoduše o neokolonialismus s jinou tváří.

(Konec 1. části)