Ze dvou frakcí Ruské sociálně demokratické dělnické strany to byli menševici, kteří měli jako první užitek z únorové revoluce v Rusku. Stejně jako v roce 1905 se příslib ústavní vlády zdál být ospravedlněním jejich programu a dával jim výhodu oproti bolševikům. ´Buržoasní revoluční režim těšící se kritické podpoře dobrých marxistů až do chvíle, než buržoasní kapitalismus nevyčerpá svůj potenciál a neotevře se cesta socialistické revoluce´ – tak přesně vypadalo podle menševiků první stádium revolučního procesu: a skutečně, „dvojvládí“ považované za ústavní partnerství mezi buržoasní vládou a proletářskou „legální opozicí“, svojí koncepcí v zásadě odpovídalo menševickému pohledu na revoluci.

Hlavním zdrojem menševických rozpaků byl jejich názor na válku, na kterém se mezi sebou nebyli schopni dohodnout. Na druhou stranu politika nátlaku na buržoasní vládu, aby ukončila válku, kterou menševici měli ve svém demokratickém programu, aniž by zabíhali do větších detailů ohledně způsobů a prostředků, jak válku skončit, se pro danou chvíli zdála být optimální. Menševici se tak vbrzku stali nejsilnější stranou Petrohradského sovětu: jeho prvním prezidentem se stal gruzínský menševik Čechidze. Zásadním soupeřem menševiků byli sociální revolucionáři (eseři). Bylo to krátce předtím, kdy se ze Sovětu dělnických zástupců stal Sovět dělnických a vojenských zástupců; a s rozpouštěním armád do bojujících mas rolníků volajících po míru a půdě a počítajících se sociálními revolucionáři jako tradiční rolnickou stranou, začala i eserská hvězda stoupat k nebi.

Bolševici se naopak zdáli být těmi třetími vzadu. Náhlost revolučních změn způsobila, že o bolševické politice měla rozhodovat trojice mužů, z nichž dva byli mladí a nezkušení, a to nejen bez spojení s centrem strany ve Švýcarsku, ale i bez spojení se zkušenějšími vůdci strany, kteří tehdy ještě dleli na Sibiři.

Pozice bolševiků byla rovněž rozpačitá. Na jedné straně je zavazovaly Leninovy teze z roku 1914 a všechno, co od té doby napsal na podporu politiky obhajující porážku vlastní vlády (národní defétismus) a přeměnu [imperialistické] války na válku občanskou, což bylo fakticky proti srsti i mnohým řadovým členům strany. Na druhou stranu se rezoluce strany vázající se k roku 1905 zamýšlely nad vznikem provizorní revoluční vlády v důsledku demokratické revoluce a připouštěly, že účast bolševiků v takové vládě by byla žádoucí „kvůli nesmiřitelnému boji proti všem kontrarevolučním snahám a na obranu nezávislých zájmů dělnické třídy“. Tedy s tímto vodítkem a pak už s ničím dalším načrtli Šljapnikov, Zalutský a Molotov, kteří utvořili Ruské byro ústředního výboru, manifest strany, který byl jako veliký leták zveřejněn 26. února 1917 a o dva dny později vydán jako příloha prvního čísla Izvěstijí Petrohradského sovětu.

Uvážíme-li všechny okolnosti, šlo o záslužný počin. Protože v tu dobu ještě nedošlo k vyhlášení prozatímní vlády, neobsahoval manifest žádné řešení otázky vztahu k takové vládě. Manifest vyzýval dělnickou třídu a revoluční armádu k vytvoření „provizorní revoluční vlády“, která by vyhlásila republiku a zavedla demokratické reformy jako osmihodinový pracovní den, konfiskaci velkostatků a vytvoření ústavodárného shromáždění na základě všeobecného a tajného volebního práva, zabavení a rozdělení potravinových zásob a „vstup do jednání s proletariátem válčících zemí, aby byl vyhlášen revoluční boj národů všech zemí proti utlačovatelům a otrokářům… za ukončení krvavých lidských jatek uvalených na zotročené národy.“ Tovární dělníci a vzbouřené armády byly vyzvány k volbě svých zástupců v této provizorní revoluční vládě.

Výzva končila pozdravem „rudému praporu revoluce“, „demokratické republice“, „revoluční dělnické třídě“ a „revolučnímu lidu a povstalecké armádě“. Lenin, který četl úryvky manifestu v německém tisku v době, kdy stále ještě pobýval ve Švýcarsku a snažil se zařídit svoji cestu do Ruska, si poznamenal „zvláště důležitou, mimořádně aktuální“ a „naprosto správnou myšlenku našeho ústředního výboru, že pro mír je nezbytné navázat vztahy s proletáři všech bojujících zemí.“

Únorová revoluce odstranila všechny překážky s výjimkou nedostatku kádrů pro to, aby strana mohla opět vydávat svoje noviny. 5. března 1917 tak bylo obnoveno vydávání Pravdy s redakční radou, kterou tvořil Molotov (jako člen byra ústředního výboru měl funkci šéfredaktora), dále Kalinin, ceněný tehdy stejně jako později ani ne tak pro svoje intelektuální kvality jako pro svoji prestiž coby význačný člen strany rolnického původu, a Jeremjev, o němž je známo velmi málo krom toho, že přispíval do Pravdy v roce 1912. První číslo se rozdávalo zdarma, druhého se prodalo 100 tisíc výtisků. Názory obsažené v prvních sedmi číslech v zásadě odpovídaly pozicím obsaženým v manifestu. Odmítaly Prozatímní vládu jako „vládu kapitalistů a statkářů“ a nabádaly, aby sověty svolaly ústavodárné shromáždění, které by vytvořilo „demokratickou republiku“. V otázce války byla 10. března 1917 zveřejněna rezoluce byra, která obhajovala přeměnu imperialistické války na válku občanskou za osvobození lidu z područí vládnoucích tříd, ale vyhnula se přímé obhajobě politiky porážky vlastní vlády. Někdy ale Pravda začala opatrně couvat. Ve stejném čísle, které přineslo rezoluci o válce, byl otištěn také článek Olminského, jehož závěr zněl, že „buržoasní revoluce nebyla dosud dokončena. Držme se hesla: ´udeřme společně´. Ve stranických záležitostech ať si každá strana jedná sama za sebe, ale za společnou věc bojujme jako jeden muž.“

Pozice se zkomplikovaly oživením místního Petrohradského výboru strany, který tím, že poprvé získal legální postavení, přilákal velké množství nových stranických rekrutů zastávajících širokou paletu názorů na další postup. Obecně lze říci, že Petrohradský výbor stál od byra ústředního výboru více napravo. Když se 5. května 1917 objevil mladičký Molotov na jedné z jeho schůzí jako delegát byra a navrhl rezoluci útočící na Prozatímní vládu jako na vládu kontrarevoluce s požadavkem jejího nahrazení vládou schopnou plnit program demokratické revoluce, nepodařilo se mu pro svůj návrh získat většinu výboru. Ten pak přijal text hlásající toleranci Prozatímní vlády potud, „co její akce odpovídají zájmům proletariátu a širokým demokratickým masám lidu“.

Tato zmatená situace se dále zhoršila, když 13. března, v den, kdy vyšlo sedmé číslo Pravdy, přijeli do Petrohradu ze Sibiře Kameněv, Stalin a Muranov. Kameněv byl zkušený autor, který byl Pražskou konferencí v roce 1912 jmenován do funkce redaktora ústředního stranického orgánu, což byl tehdy list Rabočaja Gazeta. Stalin, od roku 1912 člen ústředního výboru strany, nahradil Šljapnikova ve funkci hlavního petrohradského organizátora strany; Muranov byl pak jedním z bolševických poslanců ve čtvrté Dumě. Všichni tři předtím pracovali ve staré Pravdě. Po svém příjezdu převzali z rukou Šlajpnikova a jeho mladších kolegů otěže vedení do svých rukou a 15. března zveřejnila Pravda oznámení, že Muranov se stal novým šéfredaktorem listu a Stalin s Kameněvem členy jeho redakční rady. Bývalí členové redakční rady pravděpodobně dále zůstali jejími členy, ale jejich vliv a práva se výrazně snížily.

Celý tento proces, jakkoliv mohl být nepříjemný dočasným vůdcům, kteří si předtím dobře poradili s obtížnou situací, byl u bolševiků něčím úplně přirozeným a nestálo by za to věnovat mu pozornost, kdyby noví členové redakce nepovedli vědomou změnu politiky Pravdy. Stručný Stalinův článek v Pravdě ze 14. března 1917 neupoutal ani tak tím, co obsahoval, jako tím, o čem nemluvil. Vyzýval dělníky, rolníky a vojáky k podpoře sovětů „jako orgánů jednoty a síly revolučních sil Ruska“. Nezmínil ale ani Prozatímní vládu ani válku a jeho opatrná výzva k „udržení vybojovaných práv ke konečnému zlomení staré moci a popohnání ruské revoluce“ se více blížila menševické pozici nátlaku na buržoasii z pozadí než bolševické pozici o převzetí vedení. V následujícím čísle, které obsahovalo již zmíněné oznámení o změnách v redakční radě, se na titulní straně objevilo prohlášení Petrohradského sovětu „k národům celého světa“, které oznamovalo, že „musíme pečlivě bránit svoji svobodu“ a že „se ruská revoluce neskloní před bajonety agresorů“.

Po tomto prohlášení následoval podepsaný Kameněvův článek. Ten sděloval čtenářům, že ve chvíli, kdy proti sobě stojí dvě armády, by bylo šílené navrhovat jedné z těchto armád, aby složila zbraně a rozešla se domů. To by prý nebyla politika míru, ale politika otroctví, kterou by svobodní lidé štítivě odmítli. Svobodní lidé mohou pouze „odpovědět na náboj nábojem a na střelu střelou.“ Toto otevřené hájení pozice obrany vlastní země v probíhající válce potvrdilo pravdivost dva roky starého Kameněvova prohlášení před soudem, že nesdílí Leninovy názory.

Podle svědectví Šljapnikova, které je v této věci našim jediným pramenem, se změna politické linie Pravdy setkala s nespokojeností bolševických továrních dělníků, a došlo proto ke svolání schůze, na níž byli zastoupeni členové byra, Petrohradského výboru strany i exulanti ze Sibiře. V průběhu diskuse se Stalin a Muranov postavili proti Kameněvovým názorům, a ten pak „přijal všeobecné rozhodnutí a připojil se k ´umírněné pozici´ bolševické organizace“. Zdá se ale, že z  diskuse nevyšel ani tak kompromis, jako že se celá strana dostala do slepé uličky; od té chvíle již Pravda nezveřejnila žádný další článek, který by tak otevřeně, jak to učinil Kameněv, hájil obranu vlastní země, ale také už nevyšel žádný článek obsahující zásadní útok na Prozatímní vládu a na její válečnou politiku. Starší a obezřetnější redakční rada potlačila názorovou prudkost, která se objevila v prvních číslech, a zvolila raději pohodlnější vyčkávací pozici. Když se konala stranická konference mající za cíl stanovit linii strany na nadcházející První všeruské konference sovětů svolané na konec března 1917, navrhl Stalin „podporovat Prozatímní vládu a její činnost potud, dokud vychází vstříc zájmům dělnické třídy a revolučního rolnictva“, což se v podstatě minimálně lišilo od pozice přijaté menševickou většinou na konferenci sovětů. Většina bolševiků také sdílela Stalinův názor, že je možné sjednotit se na „Zimmerwald-Kienthal platformě“ s těmi menševiky, kteří jsou proti „národní obraně“.

O více než sedm let později v době vrcholícího konfliktu s Trockým se Stalin přiznal k chybě, které se v této době dopustil. Když argumentoval, že strana nemá ani hlásat svržení Prozatímní vlády, protože ta je provázaná se sověty, ani ji podporovat, protože jde o imperialistickou vládu, pokračoval: „Strana – její většina – přijala politiku nátlaku sovětů na Prozatímní vládu v otázce míru a nerozhodla se učinit krok vpřed od starého hesla diktatury proletariátu a rolnictva k novému heslu sovětské moci. Tato polovičaté politika měla dát sovětům možnost odhalit na konkrétních otázkách míru imperialistickou podstatu Prozatímní vlády, a tak je od ní odstřihnout. Šlo ale o zásadně chybnou pozici, protože šířila pacifistické iluze, živila plamínek obranářství a podkopávala revoluční povstání mas. Tuto chybnou pozici jsem zastával společně s dalšími stranickými soudruhy a zcela jsem ji zavrhl až v polovině dubna, kdy jsem přijal Leninovy teze.“

Toto vysvětlení není tak docela přesvědčivé a podprahově se snaží vysvětlit vědomou politiku jako pouhé nedorozumění. Navzdory tomu je třeba k lidem precizujícím v březnu 1917 v Petrohradě konzistentní bolševickou politiku pociťovat sympatie. Do té doby nikdo nepřišel s názorem, že ruská revoluce není a nemohla by být jinou, než buržoasní. To tvořilo pevnou a všeobecně přijímanou premisu, na které se stavěla odpovídající politika. S touto premisou bylo ale obtížné dospět k názoru, že by se nepochybně buržoasní Prozatímní vláda měla šmahem odmítnout jako kontrarevoluční. Stejně tak bylo obtížné na tomto základě požadovat přechod moci do rukou v zásadě proletářských sovětů, a už vůbec nedávalo smysl odmítat výzvy po „demokratickém“ míru a místo toho hlásat občanskou válku. Bylo to jako hledání kvadratury kruhu. Byl to tedy úkol pro Lenina, který před zraky svých užaslých následovníků rozbil celý dosavadní myšlenkový rámec strany.

E. H. Carr, The Bolshevik Revolution 1917-1923, Vol. 1, přeložil Nikola Čech