Ve čtvrtek 4. září uspořádalo Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v Praze zajímavou přednášku o konečném řešení „cikánské otázky“ v Osvětimi. Na přednášce vystoupil jednak historik Michal Schuster z Muzea romské kultury v Brně tak přímá oběť hrůzných nacistických plánů na likvidaci romského obyvatelstva, sedmasedmdesátiletá paní Marie Kormanová. Přímých pamětníků holocaustu a dalších nacistických zločinů dnes již rychle ubývá, a proto je obzvláště důležité poslechnout si příběhy, které tito lidé prožili, a moci jim položit otázky, které často vynesou na světlo detaily a podrobnosti, které by jinak byly navždy ztraceny.

Příběh paní Kormanové z dubnického tábora

Paní Kormanová začala své vyprávění představením rodiny, ze které pocházela. Narodila se v osadě Dlhé nad Cirochou v okrese Humenné v romské rodině. Její otec byl kovář a v místní komunitě požíval uznání – o jeho práci byl velký zájem. Matka, jejíž rodina pocházela ze Stakčína, pracovala jako posluhovačka a kuchařka na faře, což rovněž představovalo prestižní zaměstnání. Vedle toho měla paní Kormanová několik sourozenců, bratrů i sester, kteří na rozdíl od ní navštěvovali slovenskou školu. V rodině samotné se mluvilo výlučně romsky.

Koncem roku 1944 byla rodina farářem varována, že se něco děje a že bude lepší odjet z vesnice, což učinili. Když se ale po pár týdnech vrátili zpět, němečtí vojáci je přece jen nalezli a odvezli spolu s dalšími Romy do Humenného. Odtud byla větší část rodiny za několik dní deportována do cikánského sběrného tábora v Dubnici nad Váhom. Deportaci se marně snažil zabránit bratr paní Kormanové, který přitom sám sloužil jako voják armády Slovenského štátu – rasová perzekuce Romů na Slovensku se vyznačovala svérázy a zprvu nenabrala na rozdíl od perzekuce Židů krajních podob (To se změnilo s přímou vojenskou okupací Slovenska na konci války).

Do tábora si Kormanovi nemohli nic vzít. Ostatně jim bylo řečeno, že v táboře najdou vše potřebné. Dostali se ale do oploceného prostoru s dlouhými dřevěnými baráky rozdělenými na jednotlivé ubikace. Ty sloužily jednotlivým rodinám, které mohly zůstat pospolu. Spalo se v nich na zemi. V táboře panoval velký hlad, protože jídlo bylo vězňům přidělováno jen nepravidelně. Proto paní Kormanová nebo její sestra občas prolezly ven dírou v plotě do vesnice, kde se snažily vyžebrat nějaké jídlo. Když je přitom chytli němečtí dozorci, jídlo jim vzali a zbili je obuškem do krve. Dozorci se vůbec dopouštěli řady násilností, zejména znásilňovali hezká romská děvčata. Mnoho lidí v táboře zemřelo na různé nemoci v důsledku špatných hygienických poměrů a podvýživy.

Tábor v Dubnici nad Váhom byl německými strážnými opuštěn těsně před příchodem rudé armády začátkem dubna 1945. Všichni z rodiny Kormanových internaci přežili, ale do zničeného domu se vrátit nemohli. Krátce po válce tak otec uposlechl rady svého známého a přestěhoval se za prací do Prahy a pracoval na stavbách. Paní Kormanová sama našla zaměstnání jako uklízečka v podniku OPBH na sídlišti Invalidovna, kde byla velmi chválena. Tím vyprávění paní Kormanové doplněné otázkami publika skončilo.

Protiromská opatření před vznikem Protektorátu

Historik Michal Schuster následně umístil osobité vyprávění sympatické paní do kontextu nacistické politiky rasové perzekuce Romů na území Československa. Na něm za dob první republiky žilo asi 70 – 100 tisíc Romů, z velké většiny na Slovensku. Českoslovenští Romové nepřestavovali jednotnou komunitu žijící podobným stylem života. Dělili se na usedlé slovenské a zakarpatské Romy, spíše kočující české Romy, německé Sinti, kočující olašské (rumunské) Romy, kteří se do Čech a na Slovensko dostali migrační vlnou po osvobození z otroctví v polovině 19. století a usedlé Romy z Vysočiny, Slovácka a jižní Moravy.

V roce 1927 přijal československý parlament Zákon o potulných cikánech, na jehož základě vznikl soupis kočujících Romů, kteří u sebe museli nosit zvláštní průkaz totožnosti s otisky prstů. Kočující Romové mohli být kdykoliv podrobeni kontrole totožnosti, mohli jim být odebírány děti na převýchovu a byl jim zapovězen přístup do řady obcí, mezi jinými do všech velkých měst, do lázeňských a turistických destinací a do obcí v pohraničí. Svých charakterem šlo o jedno z nejradikálnějších novodobých zákonodárství týkající se Romů v Evropě před příchodem nacistů k moci.

V době pomnichovské Druhé republiky se protiromská nálada zostřila a v novinách začala vycházet řada článků proti Cikánům. Zvláště se činil agrárnický tisk, který Romy nazýval metlou venkova. Podle soupisů vzniklých na základě zákona z roku 1927 přistoupila druhorepubliková vláda 2. března 1939 k vytvoření kárných pracovních táborů pro „kočující asociály, tuláky a osoby práce se štítící“. Tyto tábory vznikly v roce 1940 v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu a asi 10-15 % jejich osazenstva tvořili Romové, zatím pouze muži. Veškerý dozorčí personál i velení tábora tvořili čeští četníci.

To už se zacházení s Romy řídilo stále více praxí přijímanou z Třetí říše. Zde byli Romové a Sintové nelítostně diskriminováni. Koncentrační tábor pro Romy vznikl již v roce 1936 v Berlíně – Marzahnu a byli do něj „uklizeni“ právě berlínští Romové, aby nebyli na očích návštěvníkům olympijských her. Romové byli podle výsledků antropologických „výzkumů“ prohlášeni za míšence neárijského původu a následně se proti nim uplatňovala obdobná legislativa jako proti Židům.

Vyhlazení českých Romů

V tomto duchu se zostřovalo i pronásledování Romů v Protektorátu. Od června 1942 se Tábory v Letech a Hodoníně změnily na cikánské tábory, které jednak i nadále plnily funkci pracovních táborů (lomy na kámen, stavba silnic a práce v lese), ale zároveň sloužily jako jeden z prvků tzv. konečného řešení cikánské otázky cestou vyhlazení. Do tábora byla internována zhruba jedna třetina protektorátních Romů, zbytek se musel trvale usadit. 7. března 1943 došlo k vypravení prvního transportu českých Romů do Osvětimi II (1000 mužů, žen i dětí z Brna). 19. března následoval transport Romů z anektovaného pohraničí. Z tábora v Letech byl hlavní transport do Osvětimi II – Březinky vypraven 7. května 1943 a z tábora v Hodoníně 21. srpna téhož roku. Poslední transporty odešly ještě začátkem roku 1944.

V Osvětimi II došlo k shromáždění Romů a Sintů v tzv. rodinném táboře (rodinám bylo dovoleno zůstat pospolu), kam se vedle protektorátních Romů dostali i Romové z Německa, Gen. Gouvernementu a menší skupiny z Francie či Belgie. Průběžně byli transportováni do jiných táborů, nebo byli likvidováni v důsledku těžké a zbytečné práce, hladu a otřesných hygienických podmínek. 2. srpna 1944 byly z cikánského tábora vypraveny poslední transporty do Buchenwaldu a Ravensbrücku a v noci z 2. na 3. srpna pak bylo veškeré zbylé osazenstvo – více než 3000 osob – zplynováno. 2. srpen se proto připomíná jako den Baro Mariben nebo také Porrajmos – den romského holocaustu. O život během války a nacistické okupace přišlo na 90 % protektorátních Romů.

Osud Romů ve Slovenském štátu

Na Slovensku, kde žilo mnohem více Romů než v Protektorátu, přistoupila vláda Slovenského štátu k perzekuci zejména nezaměstnaných Romů, kteří byli postupně soustřeďováni do pracovních útvarů a táborů. Podobně se zacházelo i s Romy v maďarském záboru. Pracovní tábory tak vznikly například v Bystrém, Hanušovicích nad Topľou, Ilavě, Rimavské Sobotě, Košicích či Lučenci, ale největší z nich byl vybudován v Dubnici nad Váhom. Romové byli dále propuštěni z armády (existovaly ale i četné výjimky – viz bratr paní Kormanové), nesměli prakticky cestovat a museli se usídlit mimo jádra obcí a veřejné cesty, což byl vlastně začátek dodnes fungujících romských osad. Cikánské transporty do vyhlazovacích táborů se nicméně ze Slovenska nevypravovaly.

K zostření perzekuce Romů došlo v letech 1944-45, kdy území státu po Slovenském národním povstání okupovala německá armáda. Romové hynuli v táborech v důsledku nemocí (v Dubnici nad Váhom nacisté bestiálně postříleli nemocné vězně) a zejména při vyhlazovacích akcích proti vesnicím, které byly na základě uplatnění kolektivní viny likvidovány pro pomoc partyzánům. V Kováčové, Čierném Balogu, Tisovci, Dolním Turečku a na dalších místech, zejména ale v Kremničce a Německé byly vedle dalších obyvatel postříleny nebo zaživa upáleny i stovky Romů.

Romové se jinak podle Schustera skutečně významně podíleli na partyzánském hnutí, zejména na Slovensku. V českých zemích se do jistého povědomí dostal „černý partyzán“, Josef Serinek, který utekl z tábora v Letech a odbojově působil na Olešnicku. Další Romové ze zakarpatské Ukrajiny, ale i přeběhlíci z armády Slovenského štátu se zapojili do osvobození Československa v řadách rudé armády.

Po válce

Tábor v Letech byl v srpnu 1943 uzavřen a ihned po válce stržen, tábor v Hodoníně fungující do roku 1944 posloužil ještě na konci války jako výcvikové středisko wehrmachtu, po válce pak jako internační tábor při odsunu Němců z Československa, později jako tábor nucených prací a ještě později jako rekreační zařízení. Nyní se v Letech i Hodoníně nachází pietní místa a památníky. Pietu letského tábora, kde se nachází i masové hroby jeho obětí, ovšem stále zásadně narušuje přítomnost zemědělského velkoprovozu postaveného v 70. letech.

Z osob odpovědných za průběh holocaustu v Českých zemích byl po válce odsouzen jeden romský kápo a kázeňsky potrestán jeden četnický dozorce z Let. Připomínka romských obětí byla na dlouhá desetiletí potlačena. I tyto skutečnosti umožňují rasistům a demagogům typu Okamury zpochybňovat dnes romský holocaust, uzavřel smutně svůj výklad historik Schuster.