Politolog Jiří Pehe ve svém komentáři v Právu 28. dubna horuje proti svolávání masových protestů za demisi vlády odbory. Odkazuje se na to, že odbory mají sice plné právo odmítat konkrétní opatření vlády, která poškozují zaměstnance, dokonce připouští i možnost odborů požadovat demisi vlády, ale organizování masových protestů prý narušuje demokratické principy.

Masové odborářské protesty za demisi vlády jsou podle Peheho přípustné jen v nedemokratických systémech, například Solidarnošč v Polsku v 80. letech. Odkazuje se na Bělohradského tezi, že se u nás místo politické opozice formuje opozice proti politice, k čemuž odbory dle Peheho přispívají. Dále spekuluje, zda by se měli na protestech přiživovat předáci levicové opozice. A nakonec vyzývá odborové předáky k zamyšlení se nad pravidly demokratické hry.

Jiří Pehe v posledních letech vystupuje jako kritik současných poměrů, tímto svým komentářem v deníku Právo nám ukazuje, že to nebude tak horké. Jeho komentář nahlíží svět prizmatem politologických pouček pro věčné začátečníky. Když v takovém vidění světa těmto poučkám realita neodpovídá, tím hůře pro realitu.

Demagogická argumentace zneužívá jedné zajímavé vlastnosti ve výrokové logice. Implikace – tedy výrok typu, že z výroku A (předpokladu) plyne výrok B (tvrzení) – je totiž vždy výrok pravdivý, pokud vychází z nepravdivého předpokladu. A takovými nepravdivými předpoklady je Peheho komentář napěchován.

Pehe mluví o současné vládě jako o vládě demokraticky zvolené. To je pravda pouze po formální stránce, kdy Nečasova vláda je výsledkem voleb, kde byly sečteny hlasy voličů a rozděleny poslanecké mandáty.

Reálně lze ale těžko hovořit o demokraticky zvolené vládě poté, co více než půlroční mediální kampaň doslova vnucovala voličům volbu současných vládních stran, zejména TOP09, zastrašovala potenciální voliče levice, včetně špatně skrývané podpory vajíčkovým útokům na sociální demokracii.

Činila to navíc prostředky marketingu, založenými na manipulaci iracionálních a emocionálních motivací voličů a pomocí vyložených stokrát opakovaných lží.

Jestliže podpora voličů současné vládě se dle průzkumů veřejného mínění, které stěží můžeme podezírat z nepřejícnosti této vládě, po necelých dvou letech jejího vládnutí pohybuje pod 20% hranicí, není to ani tak proto, že by vládní strany zradily aspirace voličů, nýbrž proto, že skutečné aspirace většiny voličů nikdy nereprezentovaly.

Peheho formalistické posuzování demokratičnosti vlády čistě na základě volebního mechanismu aplikováno jinde by i z běloruského autoritářského prezidenta Lukašenka udělalo výstavní kus demokracie.

Dalším kusem nepravdy je tvrzení, že opoziční politické strany „mají přeci svoje politické prostředky […], jak sesadit vládu, k nimž patří hlasování o nedůvěře vládě.“

Pan Pehe poslední dva roky zřejmě nesledoval politické dění v České republice a nevšiml si, že hlasování o nedůvěře vládě již nejednou marně proběhlo. Ze slovního spojení „k nimž patří“ by se dalo usuzovat, že takových politických prostředků, které má opozice, je více.

Jiří Pehe je ale tajemný jako hrad v Karpatech a žádné takové prostředky nezmiňuje. Buď je zasvěcen do nějakých nám ostatním smrtelníkům neznámých skutečností, nebo si je prostě jist, že nějaké takové prostředky existovat musí, protože by existovat měly – ačkoliv nikdo neví, jaké politické prostředky to jsou.

O to paradoxněji pak působí Peheho stesky, že se na odborářském protestu přiživují předáci levicové opozice. Ponechme stranou sugestivní výraz „přiživují se“, jakkoliv i to je vypovídající.

Tedy vládu, která se dostala k moci nedemokraticky pomocí lží, zastrašování a marketingové manipulace s lidmi, nelze prakticky sesadit ani zásahem voličstva, ani z poslaneckých lavic. Tuto vládu odmítá již více než 80% obyvatel ČR. A levicová opozice podle Peheho nesmí podporovat odborářské protesty, jelikož to je „přiživování se“. Kde to jsme, přátelé?

Levicová opozice by naopak měla tyto protesty podporovat mnohem více, než dosud činí. Politický systém v Česku neposkytuje demokratičtější prostředek, jak prosadit vůli většiny, než masové protesty, stávky a občanskou neposlušnost. Máme tedy na výběr k nim přistoupit, nebo se idejí demokracie definitivně vzdát. Nevím, jak pan Pehe, ale doufám, že většina upřednostní to první.

Často je nám dáván za vzor tzv. demokratický Západ, ponejvíce právě publicisty typu Jiřího Pehe. Na onom demokratickém Západě je ovšem zcela běžné, že se levicové opoziční strany, včetně jejich předáků, účastní odborářských protestů proti pravicovým vládám.

Jiří Pehe poněkud pozapomněl na fotografie tehdejšího vůdce francouzských socialistů Lionela Jospina, jak pochoduje v čele ohromné převážně odborářské demonstrace uprostřed měsíce stávek a protestů, který v roce 1995 svrhl Juppého pravicovou vládu. Tyto fotografie se objevily na stránkách deníků po celém světě, a ani Právo zřejmě nebylo výjimkou. Prací novináře by opravdu nemělo být dělat z čtenářů pitomce.

Na velmi tenkém ledě se Pehe ocitá, když viní odbory z toho, že přispívají k formování opozice proti politice. Odbory přitom mají požadavky na zastavení neoliberálních reforem, což je politika, na demisi vlády, což je také politika, a předčasné volby, což není nic jiného než politika.

Tedy formulací tří politických požadavků, z nichž jeden je nanejvýš politický akt předčasných voleb, odbory podle Peheho přispívají k opozici proti politice. Pehe zjevně postrádá elementární smysl pro smysl.

Pehe nám radí v zásadě vyčkat řádného termínu voleb, další dva roky útrpně snášet reformy Nečasovy vlády a neohlížet se na její nelegitimitu.

Odbory navíc peskuje, že nemají bojovat proti vládě jako takové, ale proti jednotlivým opatřením vlády, která poškozují zájmy zaměstnaneckých skupin.

Jenže úplně každé jedno opatření současné vlády poškozuje zájmy zaměstnaneckých skupin. Podstatou této vlády jako takové je poškozování zájmů zaměstnaneckých skupin. Nedává snad v takovém případě podstatně větší smysl žádat konec této vlády?

Na druhou stranu, pokud bychom dovedli Peheho ideu k logickým závěrům, měli bychom den stávky proti důchodové reformě, den stávky proti reformě zdravotnictví, den stávky proti reformě vysokého školství, den stávky proti zvýšení DPH, den stávky proti církevním restitucím, atd. atd. A když bychom takto pokračovali, tak padesát dní všeobecné stávky by bylo garantováno.

Těžko ale doufat, že by zrovna to novináře Peheho formátu uspokojilo.