Potřebuje levice svoji identitu?
komentář : vypnuto
Následující text zveřejňujeme jako podnět k zamyšlení a diskusi nad perspektivami radikálně levicového hnutí. Jde o reakci na projev Janusze Niedzwieckého „Levice je v krizi obrovských rozměrů“, zveřejněnou v časopise Esence času, vydání 253-254. Mottem článku je, že pokud chce levice skutečně světu navrhnout novou utopii, nový projekt, který se může stát alternativou ke kapitalismu a neoliberalismu, musí hovořit o identitě a musí si sama sobě, stejně jako společnosti, odpovědět na otázku, „kdo jsme a čeho chceme dosáhnout“.Jedním z řečníků na úvodním zasedání Sofiina klubu v Moskvě konaném začátkem listopadu 2017 byl Janusz Niedywiecki, předseda polské neziskové organizace Evropská rada za demokracii a lidská práva. Ve svém projevu se dotkl důležitých témat krize levicové ideologie a zdůraznil tři klíčové otázky pro současné radikálně levicové hnutí: v jakém historickém okamžiku se nacházíme; co musíme dělat a jakého cíle chce levicové hnutí dosáhnout? Když mluvil o třetí z těchto otázek, Janusz zvláště zdůraznil, že levice musí nabídnout světu novou utopii. Názorem polského řečníka bylo, že sjednocení levicových sil je nemožené bez myšlenky na vytvoření takové utopie.
Otázky, které postavil Janusz Niedwiecki jsou pro levicové hnutí, a zejména v Evropě, mimořádně důležité. Řečník na ně také odpověděl a vedle toho se dotkl několika dalších důležitých témat. Mimo jiné kritizoval pokus o hledání a tvoření levicové identity.
A já bych právě rád vstoupil s Januszem do přátelské diskuse k této otázce identity; v prvé řadě nemohu s jeho názorem souhlasit; a zadruhé považuji otázku hledání a vytvoření levicové identity za naprosto zásadní pro osud levicového hnutí.
Podle Januszova názoru vyústí pokus moderního levicového hnutí o hledání identity, nebo o její vytvoření před zahájením aktivní politické činnosti do fragmentace levicových sil a neposkytne odpovědi na otázky, v jaké historické situaci se nacházíme a co musíme dělat. Polský zástupce rovněž zmínil nemožnost stát se dějinným činitelem tím, že začneme otázkou, „kdo jsme?“.
S Januszem lze souhlasit, že je skutečně nutné začít odpovědmi na otázky, které sám zmínil na počátku svého projevu. Musíme tedy jinými slovy charakterizovat dobu, ve které žijeme, musíme vyzvat k budování nové utopie (zásadně odlišného světového pořádku od toho stávajícího), kterou jsme zároveň schopni budovat, pojmenovat a popsat; a konečně musíme naplánovat situaci přihodné politické aktivity. Avšak po těchto otázkách se stejně nemůžeme vyhnout odpovědi na otázku, kdo je oním činitelem s úkolem uskutečnit plánované politické akce včetně vytvoření utopie. A přesně tohle je otázkou identity!
Nelze prostě jen říct, že subjektem budou lidé s levicovými názory. Je třeba zřejmé, že utopie moderních anarchistů a sociálních demokratů jsou zásadně odlišné od těch našich a plány na jejich vytvoření se budou odlišovat dokonce i v krátkodobých výhledech.
Janusz Niedzwiecki podpořil svoji pozici následujícím argumentem: vytvoření identity založené na národnosti (Poláci nebo Rusové), pohlaví (ženy nebo muži), etnicitě (černoši nebo běloši), sexuální orientaci (homosexuálové nebo heterosexuálové) nepovede k ničemu jinému než k rozkolu. A v tom má pravdu. Janusz tady ale hovořil pouze o určitém typu identit, konkrétně o identitách, které rozdělují a vytváří bariéry mezi lidmi místo toho, aby je sjednocovaly. Například moderní feministky, které chápou gender jako hlavní součást své identity, bojují proti mužům. Lidé patřící k různým kmenům na Blízkém východě (poté, co byly jejich národní státy zničeny s podporu ze Spojených států) se identifikují v základě se svoji kmenovou příslušností a považují jiné kmeny žijící ve stejných státech za své nepřátele.
V takovém případě můžeme hovořit o identitách, které atomizují nebo rozdělují lidi. Ale identity mohou být i úplně odlišné, takové, které lidi sjednocují! Zde je možné zmínit např. případ identit založených na víře (například katolická identita), nebo národní identity sekulárních států, jako byla Francie po Velké francouzské revoluci.
Zvláštní zmínku si zasluhuje sovětská identita. Lidé, kteří žili v Sovětském svazu, byli na prvním místě sovětskými občany, a teprve pak muži, ženy, Rusové, Gruzínci atd. Sjednocující identita nepředstavuje negaci různorodosti jednotlivců, ale spíše tuto různost integruje do své sféry a dává ji nový význam. Taková identita neštve lidi proti sobě ani nevede k negaci jednotlivce.
Podle mého názoru je jedním z hlavních problémů moderní levice, zejména v Evropě, právě nepochopení otázky identity. Diskusi na levici dominují věci, které lidi rozdělují, místo aby v ní hrála prim sjednocující identita. Moderní evropská levice bojuje za práva malých sociálních skupin, jako jsou sexuální menšiny nebo feministky. Problém ale není v malé velikosti těchto společenských skupin, ale v tom, že tato politická a ideologická agenda odbíhá od boje za překonání lidského odcizení od naší přirozenosti, tj. od boje za člověka. Důležitým se nestává člověk jako holistická bytost, ale jednotlivé projevy jeho životní činnosti, například jeho pohlavní život.
Jak se ale taková levicová identita odlišuje od moderního neoliberálního modelu multikulturalismu, tolerance a extrémní lidské atomizace? Nijak! Ani svoji formou, ani svým obsahem a dokonce i rétorika je prakticky ta samá.
S hlubokou lítostí tak vidíme, že se postmodernitě podařilo v politickém smyslu vyloučit koncept identity ze slovníku levice. Problém spočívá v tom, jak překonat tento diskurs zavedený postmodernitou. Moderní levice rozhodně odmítá hovořit o identitě, protože se bojí obsahu, který se za tímto konceptem nachází. Levicový ideologický tábor považuje každou holistickou identitu za de facto „totalitní myšlení“. Představitelé moderní levice nechtějí žádné jasné hranice identitám. Dnešní evropská levice se nachází v konsensu, že lidé, kteří hovoří o holistické identitě, jsou spíše její političtí nepřátelé než spojenci. Tento přístup ale pak ve svých důsledcích vede k principiální nemožnosti vytvořit jakoukoliv početnou a pevnou, ale dokonce i volně spojenou levicovou skupinu.
Soudržené politické, ideologické nebo náboženské organizace jsou vždy postaveny na základě holistické identity. Opačně platí, že odmítnutí vytvořit takovou identitu představuje odmítnutí vytvořit soudržnou levicovou organizaci. Zároveň ale odmítnutí holistické identity vede velké sociální skupiny, které by potenciálně mohly podporovat levicové názory, k tomu, že je odmítnou. Levice považuje zastánce tradičních rodinných a morálních hodnot za nositele „totalitního myšlení“ založeného na zastaralé a strnulé holistické identitě.
Odmítání holistické identity levicí následně vede k odmítnutí vytvářet soudržné společenské struktury a zároveň k odmítnutí široké podpory veřejnosti. Bez ní ale nelze dosáhnout žádného vítězství nad neoliberálním nepřítelem ani vybudování jakékoliv utopie. Nacházíme se tak v zamotaném kruhu. Ten je třeba rozbít na jeho počátku tj. navrátit koncept identity zpět do rétoriky levice.
V historii lidstva se pouze skupinám sjednoceným společným cílem a holistickou identitou podařilo zásadně změnit svět, když se jim podařilo navázat silná spojení k lidovým masám. Systematické vytvoření nové levicové identity je mimořádně složitá záležitost. Vytvoření politického a ideologického aktéra na základě identity je velice ambiciozním cílem. V lidských dějinách se ale nikdy nedosáhlo žádných velkých úspěchů a žádných utopií bez ambiciozních cílů, které jsme si kladli na jejich počátcích.
To znamená, že pokud levicové síly skutečně chtějí navrhnout světu utopii, nový projekt, který se může stát alternativou ke kapitalismu a neoliberalismu, budou muset hovořit o identitě a budou muset dát samy sobě a celé společnosti odpověď na otázku „kdo jsme a co chceme dosáhnout.“
Maxim Žilenkov, http://eu.eot.su/2018/06/14/does-the-lef…-identity/
