Rusko – včera, dnes a zítra. Tak zněl název debatního odpoledne, které ve čtvrtek 21. 8. pořádaly iniciativy Ne základnám, Stop církevním restitucím a Hnutí za přímou demokracii v Praze. Téma navýsost aktuální v den zvolený jistě ne náhodně podtrhli vybraní řečníci Oskar Krejčí, Petr Žantovský, Ilona Švihlíková, Tereza Spencerová a Radim Valenčík. Úlohy moderátorky debaty se zhostila známá spisovatelka a bojovnice proti církevní zlodějně, Lenka Procházková.

Již značnou chvíli před oficiálním zahájením debatního odpoledne bylo zřejmé, že se organizátoři s výběrem místa konání akce v prostorách Jazzové sekce na Malé Straně poněkud přepočítali. Vlastně by bylo na místě říct, nedopočítali, neboť míst v sále se zoufale nedostávalo. Když moderátorka Procházková vyzvala prvního řečníka ke slovu, více než polovina návštěvníků musela stát venku před vstupem do budovy; takový byl zájem veřejnosti o toto téma! Naštěstí byla připravena výkonná přenosová aparatura, takže dobře slyšeli i lidé v posledních řadách a debata mohla bez problémů začít.

Politolog a autor mnoha knižních publikací Oskar Krejčí v rámci svého historického úvodu popsal Rusko jako bájného ptáka Fénixe vstávajícího znovu a znovu z popela. Ruské dějiny se, na rozdíl třeba od dějin českých, nepíšou pouze v čase ale také v prostoru. Vzniklo tak nejméně pět historických Rusí – Kyjevská Rus, Moskevská Rus, Ruská (carská) říše, RSFSR v rámci Svazu sovětských socialistických republik a dnešní Ruská (Rasijskaja) federace, mezi nimiž existuje dějinná diskontinuita, a zároveň se stopy každého z nich otiskují do následující vývojové etapy. Právě neporozumění těmto dějinným specifikům Ruska ze strany Západu vedlo k hrubým politickým chybám EU (příprava Majdanu), které odstartovaly současné ukrajinské problémy.

Podle Krejčího se ukrajinská politická situace vyznačuje od rozpadu Sovětského svazu třemi základními konstantami – rozdělením země z hlediska náboženství (Moskevský a kyjevský patriarchát), výraznými sociálním rozpory v důsledku katastrofálního průběhu obnovení kapitalismu (Ukrajina stále nedosáhla hospodářské úrovně z roku 1990) vedoucími k oligarchické „demokracii“ a zatřetí etnickým rozdělením země.

Krejčí spatřuje v zásadě dva způsoby řešení těchto rozporů. První scénář vychází ze zajištění neutrality země, která se nestane součástí NATO a EU, což si chtěl vynutit Majdan, a z voleb regionálních gubernátorů s posílenými pravomocemi místním obyvatelstvem. To by si vyžádalo hlubokou reformu ukrajinské ústavy. Druhý scénář počítá s provedením etnické čistky.

Jako druhá vystoupila Lenka Procházková, která přečetla příspěvek o srpnu 1968 z pera sociologa Marka Řezanky. Ten se vymezil proti dnes rozšiřovaným mýtům o roku 1968 jako boji za kapitalismus (ztotožňovaný s demokracií) a účelovým, byť silně haprujícím paralelám o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968 a dnešnímu dění na Ukrajině.

Řezanka zdůraznil potřebu uchopit a interpretovat „rok 1968“ šířeji, jako etapu mimořádného kulturního a společenského rozkvětu druhé poloviny 60. let, která v Československu vytvořila podhoubí široce vzdělané a kriticky myslící společnosti (vzdělání a kultura všem) a v rámci obrodného procesu se pokusila přistoupit k vytvoření demokratického socialismu.

Tento model byl trnem v oku oběma supervelmocem, ani jedné z nich nevyhovoval a obě jej chápaly jako ohrožení své hegemonie. Tanky sice přijely z Východu, ale Západ jim dláždil cestu svojí nečinností.

V současné ukrajinské krizi Řezanka odmítl černobílé vidění světa. Putin podle něj není žádný spasitel, ale zrovna tak ani diktátor, natožpak nový Hitler a připojení Krymu, který se stal nakrátko součástí Ukrajiny spíše dějinnou náhodou, proběhlo podle vůle většiny jeho obyvatel vyjádřené v referendu. Konflikt spíše vyjadřuje skutečnost, že neoliberální fáze kapitalismu s vlivem korporací, zbrojařské lobby a fiskálními pakty dosahuje na své limity a stává neslučitelnou s demokracií. O to více se pak pražské jaro a rok 1968 může stát pro dnešek cennou inspirací.

Novinář, komentátor a vysokoškolský pedagog Petr Žantovský se k roku 1968 vrátil, když s předchozím příspěvkem tak úplně nesouhlasil. Podle něj byl rok 1968 v Československu zprvu spíše mocenským konfliktem dvou znesvářených skupin uvnitř KSČ, který se postupně přenesl do společnosti. Skupina, která prohrála, následně přesunula odpovědnost za své selhání na „Rusáky“ a učinila z nich symbolického univerzálního viníka.

Tento symbol dodnes vytěžuje prorežimní mediální propaganda. Česká novinářská obec (hlavních médií) se vyznačuje šířením „jediného správného názoru“ a pořádáním agresivních přesvědčovacích kampaní, pracujících především s emocemi (emoce vzbuzující paralely a konstrukce typu ruský Krym rovná se anšlus, zábor Sudet apod.). Aniž by novináři podléhali nějakému jednotnému velení, vytvořili se a upevňují jako kolektivní skupina, která ze svých řad systematicky vylučuje lidi jiných názorů. Navzdory novinářskému úsilí jsou však výsledky indoktrinace stále nepřesvědčivější, novináři sami pro sebe pláčou, že se jim nedaří přesvědčit veřejnost o své „pravdě“.

Ekonomka Ilona Švihlíková se ve svém referátu věnovala především otázce sankcí. Umístila je do kontextu západní ekonomické krize z rok 2008, která nastartovala etapu obchodních a měnových válek. Je zajímavé, že zatímco kapitalistické politické elity tvrdí, že nelze regulovat aktivity finančního kapitálu (například Tobinovou daní, postihy daňových rájů apod.), v případě sankcí k těmto umělým zásahům bez problémů dochází, vtipně připomněla Švihlíková.

Základem politiky sankcí je podle ní úspěšná geopolitická hra Spojených států snažící se rozdělit a postavit proti sobě EU a Rusko. Z hlediska USA jsou protiruské sankce útokem na citlivá a strategická místa ruské ekonomiky, zejména bankovní sektor, zbrojní průmysl a energetiku. Samotné Spojené státy přitom protisankce prakticky neohrožují, protože hospodářské vazby USA s Ruskem jsou velmi slabé. Naopak pro EU, která s Ruskem (zejména v energetice a potravinářství) udržuje silné vazby, platí, že se sankcemi s Ruskem vzájemně významně poškozují, což jde opět na ruku Spojeným státům.

Rusko musí na sankce reagovat dvěma způsoby – reorganizací své ekonomiky, zejména zlepšením chronicky zaostalého a podfinancovaného zemědělství, což ovšem nelze učinit bez (dobrovolného či nedobrovolného) zapojení oligarchů – a reorientací svých obchodních a hospodářských styků, zejména na další země uskupení BRICS.

Švihlíková shrnula své sdělení slovy, že sankce představují hůl o dvou koncích, kterými je bito jak Rusko, tak EU, což si stále více lídrů jednotlivých členských zemí začíná uvědomovat. V čele EU ovšem stále stojí poskoci Spojených států.

Z mého pohledu nejzajímavější referát čtvrtečního podvečera napsala novinářka Tereza Spencerová, která nemohla být na debatě z pracovních důvodů přítomna, a tak za ní přečetla text Eva Novotná z iniciativy Ne základnám. Nesl název Návrat Ruska na Blízký východ a věnoval se nejnovějšímu dění v zahraničně-politické oblasti se vztahem k tomuto regionu.

Podle Spencerové se Rusko chová na Blízkém východě především jako pragmatik se zájmem o spolupráci se sekulárními režimy, lhostejno zda a d jaké míry diktátorskými či krutými. Ruská (a čínská) podpora se ukázala být stěžejní v udržení syrského režimu Bašára al-Assada u moci v zemi zmítané občanskou válkou, do níž se už už chystaly pod průhlednými záminkami intervenovat Spojené státy. Sýrie se tak zatím neproměnila v rozvrácený džihádistický stát, jako se tak stalo po intervenci západních velmocí v Libyi. Rusko dále vyzbrojilo iráckou vládu stíhačkami a v tichosti podporuje i americké nálety proti islámskému (sunnitskému) kalifátu na severu země.

Kapitolou samou pro sebe jsou rusko-egyptské vztahy. Na rozdíl od Spojených států Rusko jednoznačně podpořilo vojenský převrat maršála Sísího proti islamistické vládě Muslimského bratrstva. Vojenská vláda v Káhiře má od té doby s Ruskem nadstandardní vztahy. Sísího první zahraniční cesta mířila do Moskvy a nastartovala spolupráci zahrnující obchodní výměnu (obilí, zelenina), jednání o dodávce nejmodernějších ruských stíhaček MiG-35, chystané připojení Egypta k celní unii a další kroky. Sísí se zároveň odmítl účastnit Obamova summitu USA-Afrika a vyloučil USA z rozhovorů mezi Hamásem a Izraelem o situaci v Gaze. Při té příležitosti není nezajímavé zmínit, že navzdory výrazně odlišným představám o řešení krize v Sýrii spolu Rusko a Izrael čile a k nelibosti Američanů spolupracují v oblasti zpravodajských služeb. Rusko také nápadně nekritizuje krvavé vojenské operace Izraele proti Gaze.

Velmi zajímavou část referátu pak tvořila analýza role pro-putinovského čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova, který udržuje vazby na další islámské státy, s nimiž má oficiální ruská diplomacie problémy. Navštívil například několikrát Jordánsko, Saudskou Arábii, nebo i Palestinu a propaguje zde mimo jiné život muslimů v Rusku (v Grozném postavil jednu z největších mešit v Evropě). Kadyrov v zásadě představuje spojku, kterou si Putin „žehlí“ situaci u sunnitských zemí znepokojených či pobouřených úzkou spolupráci Ruska se šíitskými režimy (Írán, Irák, Sýrie). Podle Spencerové všechny tyto vazby zřetelně ukazují, že řeči i snahy o izolaci Ruska ve světě se zcela míjí s realitou.

Po vynikajících analytických referátech Švihlíkové a Spencerové následoval ještě referát ekonoma a teoretika her Radima Valenčíka, který z mého pohledu nebyl příliš informativní a místo popisu a zkoumání konkrétních reálií dával spíše prostor povšechným úvahám a jednoduchým, emotivním příměrům (EU ovládají europapaláši s rukama od krve). Poté již následovala bohatá diskuse.

Diskusní odpoledne o Rusku vzbudilo podobně jako předprázdninová diskuse o Ukrajině pořádaná Novou republikou Ivana Davida značný zájem veřejnosti a ukázalo, že lidé nejsou jen pasivní příjemci „informací“ z hlavních médií, kteří si nechají věšet bulíky na nos, ale aktivně se zajímají o problematiku, v níž se politické elity jako již tolikrát v minulosti snaží účelově mlžit. I díky takovýmto akcím dostává hloupá rusofóbní kampaň mnoha českých politiků a novinářů stále více na frak.