„Svoboda je vždy svobodou pro toho, kdo myslí jinak“. Na citát zavražděné komunistické političky Rosy Luxemburg jsem myslela po celou dobu soudu s KSČM a Martou Semelovou, kdy po nich právník a brněnský komunální politik Michal Kincl (TOP 09) – kvůli výrokům v televizním pořadu – požadoval omluvu a finanční odškodnění (soudní náklady a cestovné). K žalobě se jako druhý účastník připojil europoslanec Jaromír Štětina (za TOP 09), soud ale shledal jako nedůvodné, že by mu měla být výroky Semelové způsobena újma, proto jeho účast na žalobě zamítl.

Nakonec zamítl obě žaloby, na KSČM i na Semelovou – taktéž jako nedůvodné. Kincl se odvolal, spor chce prý hnát až k Ústavnímu soudu. Právo Semelové vyslovovat své názory přišlo podpořit mnoho lidí – rodina, první místopředseda KSČM Petr Šimůnek, řadoví členové komunistické strany i bezpartijní občané. Podpořit ji přišli i členové Levé perspektivy. Přítomno bylo mnoho zástupců médií i několik fandů žaloby.

Ze slov žalobce Kincla bylo cítit, že mu jde hlavně o to, aby soud (potažmo stát) vyřkl verdikt, že určitá hodnocení dějinných událostí nesmějí být vyslovována, že je přípustný výklad jediný. Právníci protistrany naopak argumentovali tím, že v České republice je svoboda slova, názor tudíž nelze vynucovat. Semelová dodala, že o historických událostech diskutují i historici, že ona naprosto uznává různé názory, je pro rozmanitou diskusi, nenechá si ale zakazovat názor svůj, za svými výroky si stojí.

V návrhu omluvy Kincl požadoval, aby Semelová prezentovala jeho názory, které jsou v rozporu s jejími. Při tom se paradoxně oháněl svobodou projevu. Je to podle mě naprosté nepochopení toho, co svoboda projevu a samostatné myšlení jsou. Zvlášť u historických událostí se lidé mnohdy neshodnou, dodnes se hádají třeba ohledně husitů. Co se týče minulého režimu, dokud budou žít pamětníci a jejich děti, budou na jednotlivé jeho etapy různé názory, bude to provázeno emocemi, protože lidé mají různé rodinné zkušenosti, jinak tu dobu prožívali, a prožitky mnohdy bývají nepřenosné. Proč se kvůli tomu hnát před soud?

Také názory Marty Semelové vycházejí z její rodinné zkušenosti – oba její rodiče byli přesvědčení komunisté, její táta byl v komunistickém odboji proti nacismu, byl vězněn, maminka celý život pracovala pro lidi, ona sama vstoupila do strany v osmnácti, s bezprávím se nesetkala, vzpomínky má dobré. Všem těm, kteří si přáli, aby byla potrestána, chci vzkázat jediné: naučme se jednou pro vždy, že míra demokratičnosti každého člověka se pozná až tehdy, je-li konfrontován s něčím, s čím bytostně nesouhlasí.

Třeba já jsem bytostně nesouhlasila s tím, že politik Václav Benda pozval na posezení chilského diktátora Pinocheta, ale vím, že měl prostě jiné prožitky z minulého režimu než já a moje rodina, tak bych ho za to nehnala k soudu… Teprve tehdy, až tohle pochopí úplně všichni, bude vyhráno!

Z úst právního zástupce Semelové Čestmíra Kubáta zazněla důležitá věc: poslankyně v televizním pořadu odpovídala na dotazy, které si nevymyslela. Odpovídala podle svého přesvědčení. Chci k tomu dodat, že odkazy na minulost tvoří asi 5 % činnosti Semelové (a vždy se při tom věnuje především sociální situaci lidí, práci, bydlení, vzdělání…), drtivá většina její činnosti se týká současných problémů převážně v oblastech školství a sociálních věcí.

Jsem proto ráda, že převzala Cenu Benedicta Cerqueiry (mého dědečka), kterou získávají lidé, jež svou činností přispěli k obhajobě práv zaměstnanců, k rozvoji odborů či jinak k sociálnímu smíru. Cenu uděluje Federace výkonných zaměstnanců ČR, Semelové ji (spolu se mnou) předal prezident federace Miroslav Prokop. Semelová cenu obdržela za hájení práv zaměstnanců České pošty i dalších lidí.

Cerqueira byl brazilský odborář a politik, kterému v 60. letech minulého století, kdy byl brazilskou vojenskou diktaturou odsouzen na třináct let do vězení, poskytlo azyl Československo, vykonával funkci místopředsedy Světové odborové federace se sídlem v Praze. I to je historie bývalého Československa…