Demonstrace kampaně STOP VLÁDĚ, která sdružuje odbory, společenské organizace a občanské iniciativy, podpořená také opozičními politickými subjekty, včetně Nové antikapitalistické levice, byla největší protestní akcí od roku 1989. Odhady počtu účastníků se jako obvykle pohybují ve velkém rozpětí – od policejního odhadu 80-90 tisíc po optimistické odhady až 160 tisíc.

Odbory odhadují účast na 120 tisíc lidí, což lze považovat za střízlivý odhad. Demonstrace byla více než dvakrát větší než loňská demonstrace svolávaná odbory. Byla také větší než největší demonstrace v době tzv. krize v České televizi v roce 1999, což je pozoruhodné zejména když si uvědomíme, že pořadatelé v tomto případě neměli k dispozici televizní vysílání jako prostředek k mobilizaci lidí na demonstraci.

Evidentně to jsou první dopady vládních reforem, co dostalo takové počty lidí do ulic. Nelze ale ani podceňovat vliv práce, kterou odvedly rozličné občanské iniciativy a politická hnutí. NAL jen v Praze rozdistribuovala desetitisíce letáků prostřednictvím informačních stánků u stanic metra a setkávala se s dosud nevídaným ohlasem veřejnosti.

Podobně úspěšné byly také další organizované skupiny, z nichž určitě velký díl práce odvedly iniciativa ProAlt či Iniciativa za demisi vlády. Výsledkem byla mimo jiné mnohem větší účast Pražanů a zejména mladých lidí, než dosud bývalo na odborářských demonstracích zvykem.

Kdo pochyboval o tom, že organizovat se je důležité, toho průběh mobilizace na demonstraci musel přesvědčit o opaku. Práce sice nepočetných, ale poměrně organizovaných skupin měla na sílu demonstrace podstatný dopad.

Demonstraci hodně pomohla jedna na první pohled drobná věc, která vlastně vzešla z úplně první schůzky k demonstraci, a to její tři jasné a jednoznačné požadavky na demisi vlády, zastavení reforem a nové volby. Žádné polovičaté požadavky, jaké se objevovaly v prvním roce protivládního hnutí, by tolik lidí do ulic nikdy nedostaly.

Ač jsme zatím malým a vlastně stále ještě rodícím se politickým hnutím, můžeme být hrdí na to, že jsme k takovéto formulaci požadavků přispěli. A mohli jsme tak učinit jen díky tomu, že jsme od počátku aktivní ve všech relevantních protivládních iniciativách.

Složení demonstrace

Demonstraci jednoznačně dominovaly kontingenty jednotlivých odborových svazů. Ty tvořily organizované jádro demonstrace. Střídaly je mnohem menší kontingenty občanských iniciativ, z nichž některé se rozhodly ani své vlastní kontingenty v pochodu nemít.

Ze zákulisí opozičních levicových stran se před demonstrací šířily zprávy, že chystají velkou mobilizaci svých členů a příznivců. Hovořilo se o přinejmenším desítkách autobusů vypravených ČSSD a KSČM. Skutečnost ale byla spíše zklamáním.

ČSSD byla vidět minimálně. Spíše šlo o její poslanecký klub, jak předseda Sobotka předeslal v dnech krátce před demonstrací, než tisíce jejích členů s transparenty. KSČM dala dohromady alespoň kontingent, ale z pohledu na něj by neznalý pozorovatel ani náhodou neusoudil, že jde o nyní v průzkumech veřejného mínění druhou nejsilnější stranou s desetitisíci členy.

Vzhledem k tomu, že se obě tyto strany opakovaně prezentují jako zásadní odpůrci vlády a navíc mohou ze splnění požadavků demonstrace volebně profitovat, musela jejich účast na demonstraci řadu jejích příznivců nutně zklamat.

Na druhou stranu stanovisko odborů, motivované až úzkostlivými obavami, že budou obviňovány z politizace, dává opozičním stranám ideální prostor k tomu, aby z případných předčasných voleb profitovaly, aniž by pro pád vlády udělaly něco, co odpovídá jejich zdrojům a společenskému významu.

Nakonec vládní politici a provládní média se zachovali přesně, jak jsme předpovídali – označili demonstraci za „politický protest levicové opozice“. Nebylo by opravdu rozumnější napříště do demonstrace zapojit i politické strany a požadovat po nich skutečnou mobilizaci?

Radikální levice

Radikální levice na demonstraci nebyla příliš výraznou silou. Nová antikapitalistická levice byla zřejmě nejviditelnější radikálně levicovou skupinou na demonstraci, ale ani my jsme zde neměli více než desítky aktivistů.

Naší prioritou bylo rozšířit antikapitalistické myšlenky mezi protivládně naladěnou veřejnost a zejména odboráře. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna skupina postavila stánek na Churchillově náměstí, šířila letáky a časopisy, sbírala podpisy na petice. Po té vytvořila menší, ale živý kontingent v pochodu s transparenty NAL a předem připravenými skandovanými hesly.

Hesla, transparenty i kontingent NAL vzbudily dobrý ohlas mezi demonstrujícími. Odbory si spíše zvykly dělat rámus pomocí píšťalek, bubnů a rozličných trubek, než skandovat hesla, takže naše skandování občas v tomto hluku zanikalo.

Samozřejmě nic proti tomu být slyšet, i prostý rámus má na demonstraci své místo. Nicméně myslíme, že by stálo za to, aby protestující měli větší možnost dát najevo své postoje také tím, co skandují.

Druhá skupina aktivistů NAL postavila stánek na Václavském náměstí a také zde se šířily naše letáky a časopisy.

Ostatní radikálně levicové proudy byly vidět o něco méně. Kontingent zhruba naší velikosti měli na demonstraci anarchisté, k vidění byli prodejci časopisu Solidarita.

Aktivisté Skutečné demokracie teď (SDT) rozprostřeli z viaduktu u Bulhara, pod kterým procházel pochod odborářů velký transparent s pozvánkou na okupaci Klárova, což je místo nedaleko Úřadu vlády, kterou zahájí přesně týden po demonstraci pochodem z Václavského náměstí.

Dohry po demonstraci

Když se demonstrace rozcházela, lidé se ještě zastavovaly u stánků rozličných protivládních uskupení, včetně našeho, podepisovali petice, pořizovali si letáky a časopisy.

SKDE se svým ozvučeným vozem spustila husitský chorál a strhla přibližně až několika tisíc lidí k pochodu k České televizi. Samozřejmě považovat po České televizi objektivní zpravodajství o demonstraci je zcela na místě. Ovšem činit pod vedením pochybné sekty SKDE vedené pseudonáboženským guruem Marešem a bláznivým taxikářem Ponertem je poněkud problematické. Podle našich informací se navíc kolem vozu SKDE shromáždil i větší počet neonacistů evidentně ve spolupráci s SKDE, což je velmi varovný signál.

Neonacisté, kteří se vmísili do davu, po demonstraci také brutálně napadli předního aktivistu Skutečné demokracie teď, který skončil s otřesem mozku v nemocnici. A kdyby se jej nezastali odboráři, mohlo to dopadnout podstatně hůře.

Ostatně plánovaný pochod k úřadu vlády měl právě zabránit zneužití závěru demonstrace jak šílenci z SKDE, tak neonacisty kolem DSSS. Pochod připravovala SDT. NAL spolu s řadou aktivistů ProAltu přislíbila tento pochod podpořit.

Pochod se ale nakonec nekonal, neboť se nepodařilo zajistit jeho oznámení z pódia. Přestože to nebylo vinou NAL, omlouváme se všem, kteří na základě námi podané informace k Úřadu vlády dorazili.

Sečteno a podtrženo

Demonstrace 21. dubna vládu nesvrhla a bylo by politickou naivitou či neinformovaností očekávat, že se tak bezprostředně stane. Byla ale obrovskou ukázkou nespokojenosti a potenciálu odporu proti vládě a jejím reformám. Její příprava i samotný průběh představovaly pro všechny zúčastněné velkou zkušenost.

Tato zkušenost je velmi cenná pro každého z nás. A má mnohem vyšší hodnotu než stovky planých diskusí. Reakci vládních politiků, médií a hodnocení dopadu demonstrace pro další kroky protivládního hnutí se budeme věnovat v jiném článku.

Nicméně už nyní lze říci, že sobotní více než stotisícová demonstrace byla něčím, od čeho se opravdu dá odrazit a přejít z defenzívy do ofenzívy, co se týče snah o zastavení neoliberálních reforem a svržení Nečasova kabinetu asociálních dobrodruhů.