Když se začne mluvit o zločinném lékařském experimentování na lidech, jistě se každému vybaví nacisté, Osvětim nebo doktor Mengele. Bohužel už mnohem méně se ví o rozsáhlých, neméně zrůdných „medicínských“ pokusech a studiích, které probíhaly nejen před 2. světovou válkou ale i po ní ve Spojených státech a po celém světě v místě působení amerických institucí. Mezi takové případy patří i guatemalské experimenty se sexuálně přenosnými chorobami. Účastníci těchto experimentů a jejich potomci dnes žalují americkou Univerzitu Johna Hopkinse a Rockefellerovu nadaci o jednu miliardu dolarů.

Výzkum sexuálně přenosných chorob, zejména lues (syfilis) patřil k předním úkolům evropského i amerického zdravotnictví první poloviny 20. století. Tyto choroby v některých geografických oblastech, například částech amerického Jihu, paralyzovaly nemalou část obyvatel od vykonávání produktivní práce a znamenaly také hrozbu pro výkon služby vojáků, jak ukázaly zkušenosti z 1. světové války, kde pohlavně přenosné nemoci představovaly druhou nejčastější příčinu postavení vojáků mimo službu nebo jejich úplného vyřazení z plnění bojových úkolů. Z tohoto důvodu se do výzkumu syfilis a dalších pohlavních nemocí investovaly na svoji dobu obrovské částky peněz.

V roce 1932 začala na americkém Jihu tzv. studie Tuskegee, která si vytkla za úkol zkoumat prospektivně přirozený průběh neléčené syfilis. Z původně krátkodobě plánovaného experimentu vznikla v režii Americké veřejné zdravotní služby čtyřicet let dlouhá studie, při které bylo 399 chudých a většinou negramotných černošských nájemných zemědělců z hrabství Macon v Alabamě, kteří již před zahájením studie onemocněli lues, drženo lékaři a dalším zdravotním personálem v záměrné nevědomosti o charakteru své choroby, zbaveno možnosti účastnit se léčebných programů proti syfilis a nevarováno před nebezpečím šíření infekce sexuální cestou.

Tato studie pokračovala i po prokázání efektivního léčebného účinku penicilinu vůči původci syfilis ve 40. letech a skončila až v roce 1972, kdy došlo k úniku informací do amerického tisku. Přitom ještě v roce 1966 trvalo vedení studie na jejím „úplném dokončení“ tj. pokračování až do smrti a autopsie všech nedobrovolných účastníků. V důsledku tohoto experimentování zemřelo do roku 1972 na syfilis 128 účastníků studie, došlo k 40 nákazám jejich partnerek a k narození 19 dětí postižených kongenitální lues. V roce 1997 se americký prezident Bill Clinton oficiálně za Tuskeege experiment omluvil (posledním osmi žijícím lidem).

Stejně neetické a zločinné jako Tuskegee studie byly také experimenty, které se pod hlavičkou amerického Národního zdravotního úřadu uskutečnily v letech 1945-1953 v Guatemale s vědomím tamní vlády. V těchto experimentech, na rozdíl od studie Tuskegee, nešlo o neléčení již nemocných osob, ale o úmyslné infikování zdravých osob pohlavními nemocemi s cílem zkoumat mechanismy, jakým se tyto nemoci přenáší, možnosti jejich profylaxe a způsoby léčby. Účastníky těchto experimentů byli zejména sirotci, vězni, prostitutky, vojáci a pacienti psychiatrických sanatorií nebo leprosárií. Asi polovině infikovaných účastníků se dostalo kurativní lékařské péče penicilinem, zatímco další byli sledováni bez léčby. Jistě stojí za povšimnutí, že vedoucí projektu John C. Cutler z Americké veřejné pracovní služby později pracoval na již mnohokrát zmíněné studii Tuskegge.

Mezi experimenty, které byly v Guatemale provedeny, patřilo úmyslné infikování vězňů pohlavním stykem s prostitutkami nakaženými syfilis, z nichž část byla sama úmyslně infikována vstříknutím suspenze bakterie do vagíny. V jiných experimentech byli mužští pacienti psychiatrických léčeben infikováni injekcemi do mozkomíšního moku a do kůže, nebo úmyslným poraněním penisu s následným vystavením bakteriální suspenzi. Guatemalští vojáci, pacienti psychiatrických klinik a prostitutky byly také podobnými způsoby nakaženi kapavkou a venerologickým vředem. V asi nejděsivějším experimentu byla jedna duševně nemocná pacientka injekčně infikována syfilis a po vytvoření lézí jí byl do obou očí nakapán hnis z muže nemocného kapavkou. Součástí studie bylo i testování krve pokusných osob na přítomnost patogenů pohlavně přenosných nemocí a protilátek vůči nim, kterého se účastnilo několik tisíc lidí včetně dětských sirotků mladších dvou let.

Celá studie skončila oficiálně neúspěšně se závěrem, že se nepodařilo nalézt „účinný způsob přenosu chorob“, a byla na dlouhá desetiletí schována do šuplíku. Na světlo veřejnosti se pořádně dostala až po Cutlerově smrti v roce 2003 a novém prozkoumání jeho vědecké pozůstalosti. V roce 2010 se americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová jménem americkém vlády omluvila Guatemale za provádění těchto experimentů.

V tomto případě se ale dosud žijící účastníci studie a jejich příbuzní rozhodli, že by nemělo zůstat jen u omluvy, ale že by jim americká vláda měla zaplatit odškodné. Jejich žaloba proti americké vládě u federálního soudu v USA byla ale zamítnuta, neboť americké zákony nedovolují Guatemalcům podat žalobu za křivdy, které se odehrály v zahraničí mimo území Spojených států.

V roce 2015 proto začal nový proces, v němž je žalována prestižní soukromá americká Univerzita Johna Hopkinse (JHU) s odůvodněním, že pracovníci tohoto vědeckého centra se neomezili na designování, plánování, financování a autorizaci pokusů, ale hráli klíčovou roli v jejich faktické realizaci, v jejich podněcování a řízení jejich průběhu. Mimo jiné se jim klade za vinu, že dodávali do Guatemaly králíky infikované syfilis, z nichž se pak získávala bakterie pro nákazu pokusných lidských králíků. Podle žaloby o miliardu dolarů, k níž se připojilo 774 osob, se pracovníci JHU zásadní měrou účastnili činnosti v poradních vládních panelech, které rozhodovaly o způsobech využití finančních prostředků určených na výzkum pohlavně přenosných nemocí.

Vedle JHU je dalším žalovaným subjektem Rockefellerova nadace, která podle žaloby výraznou měrou financovala guatemalské experimenty včetně platů participujících vědců a z výsledků studie vedle JHU benefitovala. Posledním žalovaným je pak nadnárodní farmaceutická korporace Bristol-Myers Squibb, která pro studii dodávala penicilin a měla mít užitek z poznatků o jeho účinku v léčbě i prevenci sexuálně přenosných chorob. Všichni žalovaní odmítají svoji vinu včetně morálního pochybení s odkazem, že jediným pachatelem jim vytýkaného jednání byly úřady americké federální vlády.

Z výše uvedeného vyplývá, že jsme svědky velmi podobného „vyrovnání“ se zločiny, jakého se dostalo obětem nacistického experimentování s lidmi a jiných zločinů proti lidskosti spáchaných v období 2. světové války: oběti se dočkávají jakési naděje na vyrovnání v podobě soudního procesu až mnoho desetiletí po oněch událostech, kdy velká většina z nich již nežije. Zároveň jsme svědky vyvinování se soukromých právnických subjektů – privátní univerzity a korporace – z celého případu, přehrávání jejich odpovědnosti vzniklé ze zapojení do projektu čistě na bedra vlády nebo „politiků“. Každopádně bude zajímavé sledovat, jak se tento případ dále vyvine. Ani úspěch žaloby ale už nevrátí životy a poškozené zdraví mnoha nedobrovolným účastníkům této nelidské studie.