Mám moc ráda svou sestru Dášu a malého bratříčka Kurjušu. Byli jsme pořád spolu. Já jsem se jako starší sestra starala o Dášu a Kirjušu. Starám se o ně i teď. Máma a táta jsou velmi daleko – a proto jsem pro mého bratříčka asestru jedinou nadějí.  Nyní jsme pořád spolu. V tom roce 2016 by mě bylo 15 let. A Kirjušovi 4 roky. Tomu se stýská po svém plyšovém medvídkovi. Nám s Dášou se stýská po mámě a tátovi. Někdy vidíme, jak maminka pláče a opakuje:

„Byly tři. Nikdo nezůstal. „

Jmenuji se Nasťa. Nasťa Konopljovová.

Pamatuji si ten večer, únor 2015. Donesly jsme s Dášou Kirjušu na koupání do koupelny. Zrovna jsem mu koupila nový dětský šampón – jsou z něj překrásné duhové mýdlové bubliny. A neštípou z něj oči. Dáša pustila na vodu zeleného plastového krokodýla. A Kirjuša se smál. Vzpomínám si na sníh za oknem. Potom světlo. Potom bolest. Měli jsme štěstí – netrápili jsme se dlouho jako jiné děti. A je nám lehčeji – jsme nyní spolu a utěšujeme jeden druhého. Jiné děti často pláčou, protože jsou osamělé.

Mě, Dášu a Kirjušu zabila jediná ukrajinská střela. Dopadla přímo do koupelny. Dáša žila o minutu déle než já a bratříček. Kirjuša ani nechápal, co se stalo. My s Dášou jsme mu řekli, že prostě zhaslo světlo. Je malý a věří nám.

Někdy přijdeme všichni tři do rodného domu. A díváme se na rodiče. Je nám moc smutno, když maminka pláče. Chtěli bychom říct rodičům, že už nás nic nebolí. Tatínek opravuje dům. Táta je silný, utěšuje maminku. Ale přesto tatínek tajně pláče, když jej maminka nevidí. Velmi krásně je v létě na našem dvoře. A kočka Vaska přežila. Jen po výbuchu špatně slyší. A bojí se lidí. Moje ulice, ulice Partyzána Jermačka, je velmi krásná. Je v ní mnoho stromů. V létě rostou krásné květiny. V blízkosti se nachází dětské hřiště. Chci, aby válka rychle skončila. A moje ulice není poškozena. A moc si přejeme, aby k nám již více nepřicházely další děti. Je nás tady 101. Zabila nás ukrajinská armáda. Snili jsme o tom, jak vyrosteme.

VZPOMÍNÁM

Jmenuji se Alexej Kucharčuk. Nedávno jsem měl velkou rodinu – ženu a dvě dcery.

29. ledna 2015 mně Ukrajina rodinu vzala. Vzala život mé ženě a mladší dcerce. Roztrhala, rozsekala na kusy mé nejdražší.

Pamatuji si ten večer. Všichni jsme byli doma. Žena připravovala večeři, děvčátka si hrála. V devět hodin večer začalo ukrajinské dělostřelectvo ostřelovat naši osadu. Poblíž nebyla žádná vojenská technika ani vojáci Lidových republik. Jenom mírumilovní lidé, mírumilovné domy.

Dodnes se chci podívat do očí tomu ukrajinskému důstojníkovi, který vydal příkaz 29. ledna 2015 osadu Kurganku v Gorlovce rozstřílet. Zeptám se ho, zda má ženu a dceru. Zeptám se ho, proč mi vzal ženu a dceru.

Pamatuji si ten večer. Pamatuji si, jak se blízko ozval výbuch. Vyběhl jsem z domu a uviděl kouřící díry ve střeše sousedního domu. Se sousedy jsme se vždycky přátelili, vzájemně jsme si pomáhali. Běžel jsem k nim, zaklepal. Otevřela mně Olga. Uvnitř byl prach a kouř. Soused Oleg ležel v kuchyni s šedým obličejem a nevěřícně opakoval: „Mně to urvalo nohu, mně to urvalo nohu“. Olegovu tchyni zavalily přímo na pohovce v hale trámy, kameny a cihly. Běžel jsem domů pro železné tyče, abych osvobodil přeživší ženu. Moje žena zavolala záchranku.

Pamatuji si naši ulici. Celá byla poseta střepy, všude ležely zbytky domů, plotů, zničené větve stromů. Višeň u našeho domu uřízla střela vpůli. Zasadil jsem ten strom, když se narodila starší dcera. Když jsem vběhl na dvůr rodného domu, ozval se ještě jeden výbuch. Na pár okamžiků jsem ztratil vědomí. A když jsem přišel k sobě, v očích se mně zatmělo hrůzou a bolestí. Vedle mne ležela žena Jelena a mladší dcerka Viktoria, skoro tříletá. Rozervané, zkrvavené. Dcerku jsem sbíral po částech po celém dvoře. Jen obličej zůstal nedotčený. A pletená růžová čepička.

Ukrajinská armáda počkala, až lidé vyjdou po prvním ostřelování na ulici a udeřila znovu. Pro jistotu. Pamatuji si zvonění v uších a krev v dlaních. Krev ženy a dcerky. Vy jste sbírali zkrvavené kousky dcerky, svého milovaného človíčka, u svého domu? Já jsem je sbíral.

Pamatuji si, co mně Ukrajina vzala 29. ledna 2015. Pamatuji si to.
 
Dmitrij Dzygovbrodskij
 
Přeložili Jaromír Vašek a Milada Sigmundová

Zdroj: web Russkaja vesna-http://rusvesna.su/news/1484488969