Proti nejpokrokovějším vládám Latinské Ameriky se dnes vede intenzivní útok, který je zcela jistě dobře synchronizovanou a financovanou součástí plánu na destabilizaci celého světadílu.

Nepokoje, pouliční demonstrace, protikorupční kampaně, protesty proti domácím negativním dopadům světové ekonomické krize, generální stávky, snahy o odvolání prezidentů, hospodářská sabotáž a mnoho dalších postupů jsou dnes bojovými prostředky, kterými se oligarchie ve spojení s Washingtonem snaží prosadit „změny režimu“.

Až dosud se konzervativním silám v Latinské Americe podařilo svrhnout prezidenta Manuela Zelayu v Hondurasu v roce 2009 a prezidenta Fernando Lugu v roce 2012 v Paraguayi. Oba prezidenti byli odstraněni oligarchickými parlamentními většinami s masovou podporou středostavovské „občanské společnosti“ a ve spojení se soudnickým stavem, který poskytl pláštík legality.

Předpokladem pro „změny režimu“ byla v některých případech mnohaletá pečlivá příprava. Ta obyčejně zahrnuje toxické mediální kampaně démonizace zacílené na maximální vyhrocení politické polarizace, zasévání strachu, přípravu agresivních a v některých případech násilných mobilizací střední třídy. Dále zahrnuje aktivizaci řady skupin občanské společnosti a vytváření někdy až stovek zahraničně financovaných nevládních organizací.

Cílem je zpochybnit legitimitu „zacílených vlád“, k čemuž obvykle patří systematická diskreditace existujících politických institucí a podpora vzniku chaosu jako nejpříhodnějšího prostředí pro „změnu režimu“. Tato strategie je teoreticky rozpracována v masově vyráběných manuálech, které jsou bezplatně a široce distribuovány z prostředků establishmentu. (1)

Navzdory změkčilosti, se kterou se Washington a domácí pachatelé snaží schovat své úsilí o „změnu režimu“ v jakékoliv zemi pod roušku legality, ústavnosti, podpory demokracie, regionální autonomie a ctnostné legitimity, se celosvětově aktivuje vždy mocný mediální aparát, aby nás zaplavil negativními zprávami a démonizací „zacílené vlády“ s jediným převažujícím sdělením: řešením nastalé krize je odstranění oné vlády.

K oblíbené démonizaci patří označení „zacílené vlády“ buď za totalitní diktaturu, nebo za stát, který k ní má nakročeno, pokud tento proces nebude zastaven. To je spojeno s pravidelnými oficiálními odsuzujícími prohlášeními na adresu „zacílené vlády“ z úst amerického ministerstva zahraničí a celé řady úřadů Spojených států.

K dosažení „změny režimu“ se mobilizují obrovské finanční, politické a kulturní zdroje. V tomto narativu „změny režimu“ se odstranění zacílené vlády jeví jako záležitost „vzpoury občanské společnosti“, která je plně ospravedlnitelná. Například vysoce ilustrativní sloupek New York Times z 13. dubna 2002 uváděl u příležitosti krátkodobého odstranění Huga Chaveze: „Rádoby-diktátor už nebude ohrožovat venezuelskou demokracii.“ NYT vysvětloval, že Chavez byl svržen „po zásahu armády a za předání moci respektovanému předákovi podnikatelské sféry.“ Klíčem je tedy zobrazit „vůdce“ zacílené země jako hrozbu demokratické civilizaci, a tak úvodník NYT ospravedlňuje venezuelský převrat v roce 2002 tím, že Chavez „válčil s médii a odcizil si prakticky všechny voliče od odborníků z řad střední třídy přes akademiky a vůdčí podnikatele až po odboráře a římskokatolickou církev.“ (2)

„Změna režimu“ pro 21. století se tak liší od tradičních pučů 20. století organizovaných Spojenými státy v tom, že zahrnuje intenzivní „bitvu o srdce a mysl“ jako zásadní prvek celé strategie. (3) K získání hegemonie diskursu „změny režimu“ ve státě a v občanské společnosti se proto mobilizují obrovské finanční, politické a kulturní zdroje, přičemž se v některých případech jde až tak daleko, že se dokonce kooptují sekce utlačovaných. Většina těchto procesů je „procesována“ díky velkorysým grantům NED a USAID nezřídka plynoucím mnoho a mnoho let.

V postsovětské éře, kdy Spojené státy čelí svému vlastnímu pozvolnému úpadku a vzestupu radikálních vlád, se USA snaží destabilizovat a svrhnout vlády pomocí „barevných revolucí“ jako tomu bylo v Gruzii v roce 2003 a na Ukrajině v letech 2004 a 2014. Za tímto účelem USA výrazně reorganizovaly svoji intervenční architekturu, kde se z CIA stal pouhý přívěšek, zatímco ústředních rolí se dostává USAID [Americká agentura pro mezinárodní rozvoj], National Endowment for Democracy (NED) a řadě s nimi spojených skupin, které také dostávají lví podíl z financí určených na svržení vlád. Nicméně přes změnu metod zůstávají cíle americké zahraniční politiky úplně stejné jako v minulosti: odstraňovat vlády, které se nelíbí americké vládě. Rozpočet amerického ministerstva zahraničí a USAID je mimochodem větší, než HDP řady států a v roce 2016 činí 50,3 miliard amerických dolarů.

Mezi klíčové americké instituce pracující na „změnách režimu“ patří americké ministerstvo zahraničí, což je orgán s nejvyšší autoritou, ale také Jižní velení Spojených států, Kongres, senátní výbory pro zahraniční vztahy a CIA. Níže v potravním řetězci jsou USAID, NED, Úřad pro iniciativu k přechodu, Americké centrum pro mezinárodní solidaritu pracujících a Americký institut pro rozvoj svobodné práce a řada dalších důležitých institucí.

Všechny při prosazování stejných cílů úzce spolupracují s Mezinárodním republikánským institutem vedeným Johnem McCainem; Národním demokratickým institutem vedeným Madeline Albrightovou; s Transparency International a Centrem pro mezinárodní soukromé vlastnictví. Ti všichni posílají velké sumy určené na podporu občanského a (když je to možné) vojenského podvracení a vytváření podmínek ke „změně režimu“. Posílají také velké sumy určené pro spolky „občanské společnosti“, politické strany, mediální projekty, nevládní organizace, profesní sdružení, odbory, think tanky, podnikatelské a studentské skupiny atd. (4)

Tyto instituce tak fungují jako polní velitelé, kteří koordinují národní oddíly v každé „zacílené zemi“ v rámci regionální perspektivy, aby tak maximálně vytěžili jakýkoliv převrat a „změnu režimu“, v jakékoliv latinskoamerické zemi. Tak například můžeme pozorovat, jak se bývalí pravicoví jihoameričtí prezidenti společně angažují v destabilizování bolívarovské Venezuely.

Vedle výše zmíněných tu máme bezpočet „soukromých“ nebo „nezávislých“ hráčů zaměřených převážně na Latinskou Ameriku, k nimž patří především Inter-American Press Association; Fundacion para el Analisis y los Estudios Sociales – vedená [bývalým španělským premiérem] Jose Maria Aznarem ; the Instituto Prensa y Sociedad; stovky think tanků a tisíce neziskovek, které všechny sdílí cíl „změny režimu“, ale snaží se jej dosáhnout svými specifickými prostředky. V celé architektuře amerického intervenování má zásadní roli drtivá většina světových mediálních korporací, které z americké intervence činí smrtelnou politickou hrozbu pro přežití jakékoliv „zacílené vlády“.

Nejpokrokovější vlády Latinské Ameriky tak jsou nebo byly objektem systematického zraňujícího a úmyslně vyvolávaného sociálního, hospodářského a politického chaosu, který v řadě případů trval celá léta – na Kubě již pět desítek let, v Nikaragui (s přestávkami) skoro 40 let a ve Venezuele zatím 17 let bez výhledu na konec takových snah.

Venezuelská bolívarovská vláda je v současnosti úhelným kamenem amerických destabilizačních plánů a úsilí o „změnu režimu“ cestou ekonomické války, která má přiškrtit bolívarovskou revoluci. V Argentině se tříletá soustavná špinavá válka proti vládě Cristiny Fernandezové, která zahrnovala i zločinecké praktiky, vyplatila v okamžiku, kdy při prezidentských volbách v listopadu 2015 vyhrál s nepatrným rozdílem 1 procenta kandidát pravice Mauricio Macri. Také v Ekvádoru se nepochybně ze zahraničí vyvolanému povstání policie v září 2010, kterému se dostalo obrovské americké podpory, málem podařilo svrhnout vládu, kdy prezident Rafael Correa jen zázrakem zachránil vlastní život.

Destabilizace Ekvádoru pokračuje „vzpourou“ občanské společnosti a velmi násilnými pouličními protesty. V Brazílii se nyní zase intenzivní a skrz naskrz toxická mediální kampaň snaží zbavit moci demokraticky zvolenou a legitimní prezidentku Dilmu Rousseffovou, přičemž v tuto chvíli není jasné, zda se pokus zbavit se Dilmy podaří, anebo ne.

Přetrvávající světová hospodářská krize, která výrazně snížila příjmy z vývozu, jimiž se financovaly sociální programy, rovněž nahrává úsilí USA a jejích spojenců o „změny režimu“. Může to být náhoda, ale americkou velvyslankyní v Paraguayi v době úspěšného pravicového parlamentního převratu proti zvolenému prezidentovi Fernando Lugovi byla Liliana Ayaldeová. Současnou americkou velvyslankyní v Brazílii, kde se právě odehrává pravicový parlamentní puč proti zvolené prezidentce Rousseffové, je Liliana Ayaldeová.

Bolívar jednou prohlásil, že Spojené státy se jeví předurčeny prozřetelností týrat Ameriku bídou ve jménu svobody. A přesně skrze NED, USAID a další složky dnes musíme zastavit Spojené státy v destabilizaci zvolených vlád ve jménu „demokracie“, „dobré vlády“ a „národní bezpečnosti“.

Prvně zveřejněno na http://www.telesurtv.net

Poznámky:

(1) Viz Gene Sharp, „From Dictatorship to Democracy,“ Serpent’s Tail, 2011, prvně publikováno v roce 2002.

(2) „Hugo Chavez Departs,“ New York Times, 13. dubna 2002

(3) Svržení honduraského prezidenta Manuela Zelay v červnu 2009 vedlo ke vzniku knihy s velmi sugestivním názvem „Dobrý puč“ (Mario Caceres di Iorio, CCB, Kanada, 2010).

(4) Viz „Evolution of USAID and NED in Dominguez,“ Lievesley and Ludlam, Right-Wing Politics in the New Latin America, Zed, 2011.