25. února, na den přesně 70 let po vyřešení pravicí vyvolané krize tehdejší vlády premiéra Klementa Gottwalda, si Komunistický svaz mládeže připomněl tuto událost, která představovala průlomové vítězství československých pracujících a dělnické třídy nad kapitalismem a politickou reakcí v naší zemi. K oslavě událostí z února 1948 se na půdě Ústředního výboru KSČM uskutečnilo setkání, jehož se v roli řečníka zúčastnil i pamětník a aktivní účastník tehdejších událostí, komunista František Kovanda.

Příběh Františka Kovandy, ač samozřejmě zachycuje unikátní životní osudy jednoho člověka, zároveň představuje a reprezentuje osudy celé generace mladých lidí často z neprivilegovaných tříd a vrstev, kteří se krátce po osvobození v květnu 1945 vrhli do politického života a s nadšením se ujali výstavby nové republiky. Ta se v jejich představách měla vyvarovat tragických selhání minulosti, nejvíce ztělesněných velkou hospodářskou krizí 30. let a Mnichovem 1938, a odstranit příčiny, které k nim vedly včetně obrovských sociálních rozdílů vycházejících ze soukromého vlastnictví klíčových výrobních prostředků československého hospodářství, ale i z malicherného partajničení, korupce a volného působení zrádců a nepřátel republiky. Tato cesta k nové republice byla vytyčena již Košickým vládním programem a milníky na ni představovalo založení jednotných organizací mládeže (zatím ale rozdělených podle národnostního principu) a samozřejmě i vítězství KSČ ve volbách v květnu 1946.

Kovanda se již pár dní po osvobození zapojil do vznikajícího Svazu české mládeže v Mladé Boleslavi, kde tehdy pracoval jako učeň v automobilce. Svaz si za zdejší sídlo vybral bývalý sekretariát protektorátního Kuratoria a Kovanda v něm vystupoval jako předseda učňovské samosprávy. Ve svém prvním projevu (který má dodnes schovaný) proneseném na ponku na dílně vzpomněl kamarády, kteří zahynuli během války a při bombardování továrny. Svaz byl koncipován tak, že každá ze čtyř stran působících v české části země v rámci národní fronty měla svého předsedu. Kovanda připomněl, že Svaz v roce 1945 sdružoval veškerou mládež – od lehkoatletického oddílu po mladé katolíky.

V únoru 1946 Kovanda jako 18letý (nejnižší věková hranice) vstoupil do KSČ a brzy zde absolvoval krajskou stranickou školu, kde přednášeli komunističtí intelektuálové a funkcionáři jako Pavel Reiman, Josef Tesla, Felix Oliva nebo Květoslav Inneman. V roce 1947 byl zvolen do okresního výboru strany a zároveň se stal členem závodní rady zaměstnanců mladoboleslavské automobilky, která měla v té době obrovské slovo: bez jejího souhlasu nemohl rozhodnout ani ředitel. Tak v praxi vypadala dělnická demokracie této rané fáze revoluční transformace Československa. V této době již docházelo k ostrým střetům v rámci stran národní fronty, národním socialistům v podnikové organizaci například vadila rudá hvězda na karosárně, ale především zřízení závodního rozhlasu.

Únorových událostí se Kovanda účastnil právě jako jeden z 8030 zvolených delegátů Sjezdu závodních rad, který se konal 22. 2. ve Sjezdovém paláci v Praze. Tento sjezd představující velké demokratické fórum československých pracujících se drtivou většinou vyslovil pro podporu postupu KSČ v čele s předsedou strany a ministerským předsedou Klementem Gottwaldem v době vládní krize včetně vyhlášení manifestační jednohodinové generální stávky na 24. února. Vyslovil se rovněž pro zavedení celonárodního sociálního pojištění (ve stáří, invaliditě a nezaměstnanosti) a za další znárodnění podniků nad 50 zaměstnanců. Vedle Kovandy se tohoto zásadního sjezdu pracujících účastnilo i dalších 238 delegátů Mladoboleslavského kraje včetně 9 zaměstnanců automobilky.

Kovanda závěrem svého vzpomínání zmínil i svoji práci dělnického tajemníka v nově vytvořeném Československém svazu mládeže (1949) a účast na 1. konferenci dělnické mládeže, která vyslovovala tak radikální požadavky, že její účastníky kritizoval i Antonín Zápotocký. Následně se však, aniž by to kdy plánoval, vydal Kovanda na vojenskou dráhu a poté již trvale zakotvil v řadách armády resp. pohraniční stráže. Přítomní ocenili tuto vzpomínku pamětníka velkým potleskem.

Druhého referátu se chopil Ondřej Kazík z Komunistického svazu mládeže a připomněl v něm význam únorových událostí 1948 v širším kontextu. Ten představuje celosvětová epocha přechodu od kapitalismu k socialismu zahájená říjnovou revolucí 1917 v Rusku a vznik Sovětského svazu, státu pracujících. V českém prostředí se začaly základní kameny Února 1948 klást již během bojů Slovenského národního povstání a následně květnového povstání českého lidu. S klíčovou rolí sovětské Rudé armády při osvobozování Československa a s významem komunistů v odboji proti německé okupaci prudce vzrostla i prestiž strany, což se po květnu 1945 projevilo v masovém nárůstu členstva a úspěchem ve volbách.

Kazík zmínil, že nicméně vždy existovaly dvě koncepce osvobození a následného vývoje republiky: jedna – proletářská – byla obsažena v Košickém vládním programu, v ustanovení národních výborů a především ve znárodnění největších a strategických továren, hutí, pojišťoven a bank v říjnu 1945. Buržoasie, které zůstaly významné pozice v lehkém průmyslu, zemědělství a zejména v obchodě, se ale nevzdávala a přes své politické zástupce usilovala například o re-privatizaci resp. restituci podniků v tzv. národní správě (zabaveny nacistům a kolaborantům) do rukou podnikatelů.

Léta 1947-48 představovala z hlediska dalšího vývoje klíčový okamžik mocenského střetu. Zatímco na Západě byly komunistické strany vyloučeny/vyhozeny z vlád ve Francii a Itálii a v Řecku rozpoutali monarchisté a extrémní pravice s podporou Churchilla krvavou občanskou válku, v Československu šel vývoj opačnou cestou.

V únoru 1948 vyvolala pravice (národní socialisté, lidovci a slovenská Demokratická strana) pod záminkou personálních opatření v resortu ministerstva vnitra vládní krizi, v níž spoléhali na podporu prezidenta republiky Beneše i na jeho roli velitele armády. Připravovaný puč ovšem neuspěl – proti postupu pravice se jednoznačně postavil Sjezd závodních rad (22. února) a Sjezd rolnických komisí (28-29. února). Lidé, včetně tisíců řadových členů nekomunistických stran, se ujali organizování akčních výborů, které vyjadřovaly revoluční nálady a program lidí zdola. V řadě továren také vznikly závodní (dělnické, později lidové) milice na obranu demokracie. Pod tímto tlakem Beneš přistoupil na návrh komunistů na řešení vládní krize přijmutím demise ministrů a doplněním vlády o zástupce levice ze všech českých stran národní fronty (a slovenské Strany slobody).

Únorové události představovaly okamžik, kdy dělnická třída a malí zemědělci prosadili svoji vůli. Díky tomu se všechny klíčové výrobní síly země a nadvýrobek dostaly do rukou pracujících. Československo následně zažilo rychlý růst průmyslu, odstranění bídy a nezaměstnanosti, plánovaný rozvoj zaostalého Slovenska a chudých krajů republiky. To vše bylo zajištěno z domácích zdrojů, bez zadlužení veřejného sektoru, stejně jako dosažení vysokého stupně obranyschopnosti a potravinové soběstačnosti. Na tom nemůže nic změnit ani existence mnohých přehmatů a chyb v oné a pozdější době a následná ztráta revoluční iniciativy. Dnes, po restauraci kapitalismu, je Československo minulostí a Česká republika plní roli montážní linky nenáročné druhovýroby v režii převážně zahraničního kapitálu. Země není ani obranyschopná ani potravinově soběstačná, společnost je sociálně polarizovaná s masou lidí v exekucích, řada regionů trpí již desetiletí strukturálními problémy a chudobou, zatímco ze země mizí každoročně stovky miliard na dividendách zahraničním vlastníkům.

Řečník nicméně zakončil optimisticky slovy, s nimiž lze jen souhlasit, že 21. století bude stoletím nových socialistických revolucí. I tento referát byl samozřejmě odměněn potleskem.

Po projevech byl promítnut poutavě natočený dokumentární film Čas rozhodnutí (1975) z cyklu Potomci a předkové, věnovaný politickému vývoji v letech 1945-48. Ukázal řadu dobových reálií včetně způsobu, jak všechny tehdejší politické strany využívaly názornou propagandu a agitaci a soustavně pracovaly v ulicích a na pracovištích, tj. něco, co už bohužel dnešní KSČM nic moc neříká. Přinesl i svěží portréty tehdejších politických aktérů. František Kovanda pak na závěr dostal z rukou Ondřeje Kazíka ke svým 90. narozeninám dárek a čestné členství v Komunistickém svazu mládeže. Celkově šlo o zdařilou akci české radikální levice, takové levice, která neustupuje tlaku režimní propagandy o zločinnosti a „totalitnímu, pučistickému charakteru“ únorových událostí a naopak se k nim v duchu svého demokratického a emancipačního programu hlásí.