V úterý 18. března se ve Steinerově sále Lidového domu v Praze konala debata o situaci na Ukrajině organizovaná Masarykovou demokratickou akademií (MDA). V panelu vystoupil politolog a univerzitní profesor z Vysoké školy veřejných a mezinárodních vztahů v Praze, Oskar Krejčí, a historik, teolog a autor článků v Deníku Referendum k dění na Ukrajině, Filip Outrata. Aktuálnost a naléhavost tématu přivedla do zcela zaplněného sálu na sto padesát posluchačů, jejichž následnou diskuzi moderoval člen MDA, Martin Brabec.

Dění na Ukrajině z pohledu mezinárodního práva (existuje-li nějaké)

Jako první se ujal slova Oskar Krejčí a podivil se nad často slýchanou tezí pražských pravicových novinářů, že s připojením Krymu k Rusku se „vracíme do 19. století“. Krejčí připomněl, že v 19. století skutečně k takovýmto připojováním území mocnostmi docházelo: například v roce 1845 Spojené státy anektovaly republiku Texas a v roce 1898 připojily k svému území Havaj, přičemž stejný osud chystaly cestou války i Filipínám (200 tisíc až 1,5 milionu mrtvých Filipínců). Potud mají tedy novináři pravdu.

Vtip je ovšem v tom, že 20. století přece nebylo jiné! Pokus o definici mezinárodního práva s vymezením konkrétních důvodů a rozhodovacích mechanismů (rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN) legalizujících vedení válek spatřil světlo světa až po roce 1945. I zde se však jednalo o dohodu vítězných mocností z druhé světové války, která vycházela z tehdejší mocenské konfigurace a zároveň ji měla upevňovat.

Od 70. let 20. století nicméně dochází již k rozpracování koncepcí (nejprve v teoretické rovině), které systém mezinárodního práva vycházející z poválečných dohod negují a překonávají. Jde o koncepce tzv. humanitárních intervencí a odpovědnosti chránit. Podle koncepce humanitárních intervencí zrozené v rámci anglické školy teorie mezinárodní politiky má „mezinárodní společenství“ právo vést státy k sociálnímu chování, a to i silou.

V roce 1995 „mezinárodní společenství“ bez rozhodnutí OSN provedlo útok na srbské pozice v Bosně a Hercegovině. Následně došlo v roce 1998 k útoku USA na objekty na území Afghánistánu a Súdánu a v roce 1999 k útoku států NATO na Jugoslávii – opět bez rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Mezinárodní právo, které respektovalo hranice států a suverenitu jejich vlád na daném území, přestalo platit. O míře, v jakém se poválečný systém mezinárodního práva a respektu ke státním hranicím doslova rozplynul, svědčí fakta, že mezi lety 2008-2013 došlo bez souhlasu vlád dotčených států více než tisíckrát k bombardování Afghánistánu bezpilotními letouny (drony), více než 400krát dopadly střely a bomby na Pákistán, více než stokrát byl bombardován Jemen, 45krát Libye a několikrát i další státy (Somálsko, Filipíny). Oběti těchto útoků jdou do tisíců.

Podle koncepce odpovědnosti chránit pak ze suverenity států vyplývá povinnost chránit své obyvatele a odpovědnost za jejich bezpečí. Stát, který toho není schopen, ztrácí legitimitu pro udržování své suverénní moci. Tato koncepce například ospravedlnila bombardování Libye ze strany USA, Francie a dalších zemí NATO v roce 2011.

Podle Krejčího neexistuje v této souvislosti ani morální ani právní podklad pro odsouzení odtržení Krymu od Ukrajiny a jeho připojení k území Ruské federace. Systém mezinárodního práva, který takové jednání zapovídal, byl zničen, přičemž na jeho likvidaci se podílely zejména Spojené státy. Rusko si mohlo – i vzhledem ke zkušenostem s postavením „neobčanů“ ruské národnosti v Lotyšsku a Estonsku – nárokovat ochranu ruskojazyčného obyvatelstva Krymu. Právo na sebeurčení dnes vychází z prosazení práva silnějšího, konstatoval – nikoliv obhajoval – současný stav Krejčí. Za záchrannou brzdu, která nás v tomto sociálně-darwinistickém světě snad může ochránit před naprostými šílenci a fóbisty, označil Krejčí propojenost a vzájemnou závislost hlavních ekonomik USA, EU a Ruska. Za rozumné vyústění současné krize by považoval vznik federalizované a vojensky neutrální Ukrajiny schopné splácet své dluhy.

Informační válka o Majdan

Filip Outrata k problému přistoupil z jiné stránky. Poukázal na existenci informační války, která ztěžuje lidem vidět věci v objektivním světle. Podle něj se v propagandistických dílnách Ruska i Západu vytvořily dvě krajní interpretace toho, co se na Ukrajině děje.

Podle stanoviska ruské vlády došlo na Majdanu k připravenému fašistickému převratu organizovaného Západem. Tomuto pojetí Outrata odporuje s tím, že vliv fašistů vzrůstal pozvolna a výrazněji se uplatnil až po několika měsících pokojných demokratických protestů. Kvůli ignorování veškerých požadavků protestujících ze strany vlády narazily protesty na svoji mez a přerostly do násilných akcí. Outrata nepovažuje Majdan ani tolik za hnutí pro sblížení Ukrajiny s EU jako za odmítnutí dalšího pokračování korupčnického systému.

Outrata nesouhlasí ani s verzí Západu, že Rusko naplánovalo a realizovalo agresi proti Ukrajině s cílem rozšířit své území. Podle Outraty došlo i zde k postupné radikalizaci postoje Kremlu a k řadě kroků došlo spíše v reakci na celkovou neřízenou dynamiku událostí. Předmětem informační války nejsou pouze vlády a legitimita jejích kroků, ale třeba také dopad událostí na osud menšin, například ukrajinských Židů. Židovská komunita na Ukrajině se nachází ohledně názorů na dění v zemi v rozpolceném stavu, kdy jedna její část vyjadřuje strach z růstu antisemitských nálad a útoků, zatímco druhá považuje informace o růstu antisemitismu v zemi za úmyslné šíření paniky ze strany Ruska.

Outrata uzavřel svůj příspěvek tím, že protestní hnutí má jak svůj demokratický tak nacionalistický proud. Nový režim získal moc, ale skutečnou legitimitu musí potvrdit ve svobodných volbách, které také vyjeví, jak silné pozice nacionalisté a neonacisté mají. Outrata hájil svobodu účasti ve volbách pro všechny politické strany a vyjádřil přesvědčení, že vliv krajní pravice v ukrajinské veřejnosti se ukáže být spíše slabý (odkázal na některé předvolební průzkumy ohledně konání prezidentských voleb).

Je Janukovyč ukrajinským Benešem?

Po úvodních slovech proběhla v sále obsáhlá diskuze, do níž se přihlásilo poměrně velké množství účastníků. Většina z nich, nutno podotknout, se klonila spíše na stanoviska profesora Krejčího. Debata se týkala mimo jiné navrhovaného řešení federalizace Ukrajiny. Jeden dotazující vyjádřil obavy, aby se federalizace Ukrajiny nestala jenom první fází rozpadu země. Na to Krejčí odpověděl v tom smyslu, že takový vývoj nelze dopředu vyloučit, nicméně předchozí dohoda na federalizaci by mohla připravit vhodný terén pro mírové řešení rozpadu, nikoliv rozdělení spojené s válkou.

Další dotazující se ptal, jakou roli v událostech zastává nebo bude zastávat de facto svržený ukrajinský prezident Viktor Janukovyč? Neexistují zde paralely s osudy československého prezidenta Eduarda Beneše za 2. světové války? Podle Krejčího tomu tak není, a to hlavně z důvodu, že Janukovyče odepsali i Rusové – nikdo s ním nepočítá, u obyvatel včetně velké části svých podporovatelů pozbyl autoritu.

Jiní diskutující poukázali na růst fašistického hnutí na Ukrajině, mobilizaci fašistů a ultranacionalistů do Národní gardy a na diskriminaci ruskojazyčného obyvatelstva a dalších menšin (zrušení zákona o regionálních jazycích z roku 2012 ihned po převratu). Outrata růst aktivit krajní pravice nezpochybnil, zmínil ale i existenci odporu k šovinismu a xenofobii, např. vyjádření lvovských intelektuálů a kulturních pracovníků proti potlačování ruštiny, které se manifestovalo i ostentativním vydáním knih a básní v tomto jazyce. Také zrušení jazykového zákona bylo vetováno.

Hned několik lidí v průběhu debaty kritizovalo zahraniční politiku v podání současného ministra za ČSSD, Lubomíra Zaorálka. Proběhl povzdech, že od česko-řecké iniciativy k řešení situace na Balkáně, kterou Krejčí vysoko vyzdvihl, se česká diplomacie nezmohla na víc než papouškovat stanoviska silnějších hráčů. Nelze než souhlasit s Krejčím, že nám chybí diplomaté – jedinci schopní vyjednávat a hledat řešení – a naopak máme až příliš propagandistů.

Úvodní slova diskuze i následná debata k dění na Ukrajině i mezinárodnímu právu byly v mnoha směrech podnětné. Není žádnou slabinou české levice, že je schopná tímto způsobem diskutovat rozdílná stanoviska k zahraničněpolitickým otázkám. V nejbližší době plánuje několik českých levicových organizací, mezi nimi i Levá perspektiva a Spojenectví práce a solidarity (SPaS), k rozvoji této debaty přispět.