Ráno 8. listopadu zase o něco klesla nálada velké většině obyvatel Česka. Předcházející dny jsme byli vystaveni veletočům a machinacím ve vládním táboře. Po totálním krachu v krajských volbách, kde pravice utrpěla zdrcující porážku, se zdálo, že vláda Petra Nečase se zhroutí jako domeček z karet. V ODS se vyskytlo pár rebelů, kteří nechtěli podporovat snahy vlády.

Kde kdo mohl doufat, že sopka, na níž premiér dlouhodobě sedí, konečně vybuchne a celou vládu smete a sežehne i snahy o vrácení majetku církvím. Nečas se však opřel o korupčníky a kmotry v ODS a ti tzv. rebelové ochotně složili mandáty a umožnili tak nejen zvýšení DPH, ale otevřeli stavidla pro nejmasivnější vyvedení majetku od dob Viktora Koženého.

Příznačné je, že vládní většina se opírá o hlasy různých přeběhlíků a odpadlíků z obskurního uskupení VV a o hlas nově jmenovaného poslance za ODS odsouzeného (byť zatím nepravomocně) za korupci. Přes snahy opozičních stran se přeci jen podařilo vládě restituce protlačit a 102 hlasů zajistilo církvím bohatého Ježíška.

Faktický první muž vlády Miroslav Kalousek se netajil dojetím nad výsledkem hlasování. Patrně má za to slíbené místo v nebi a nutno říci, že málokdo potřebuje u všemohoucího, v něhož tak upřímně věří, přímluvu tak jako on.

Čím jsou církevní restituce tak důležité? Vede vládu čestnost a snaha o narovnání křivd minulosti? Jak to vůbec je s církevním majetkem? Je silná a majetná církev pro vládnoucí elitu něčím potřebná? Odpovědi na tyto otázky se pokusíme nastínit níže.

Mantrou zastánců restitucí, neustále opakovanou v médiích jako modlitbička, bylo heslo „co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Pomineme-li, že to říkali lidé z ODS a Top09, kteří se přímo podíleli a podílejí na rozkrádání státního majetku a sami sebe tak usvědčují z pokrytectví, stojí celé heslo na vodě.

Církvi se má vrátit nemovitý majetek v hodnotě 75 miliard a k tomu v průběhu tří desítek let ještě 59 miliard v hotovosti. Tato částka se bude pravidelně zvyšovat dle míry inflace, takže církvím nehrozí, že by se jim vinou inflace snížila reálná výplata. Už to samo o sobě je víc, než má pracující občan, jehož reálná mzda vinou inflace spíše klesá.

Nemovitosti, jež připadnou církvím, nejsou žádné kostely, chrámy a fary. Ty církve vlastní již od začátku 90. let. Nyní se jedná téměř výlučně o hospodářský majetek – louky, rybníky, pole a lesy a další rozmanité nemovitosti.

Narovnání nebo dar?

Vracet se má majetek, který byl před únorem 1948 v katastrech zapsán jako církevní majetek. Ten se má církvím odevzdat bez jakýchkoliv omezení a věcných břemen. Ovšem ani za První republiky církev nehospodařila na svém majetku zcela volně. Její majetek byl vázaný – nešel prodat a výnos z něj se mohl používat jen na konkrétní věci (např. pastorační činnost, atd.). To vše nyní padne a s majetkem si bude církev moci zacházet zcela dle své libovůle. Padnou jí omezení, které u nás vládnou již od osvícenských dob Josefa II. Neuděláme tedy chybu, označíme-li církevní restituce za dar a nikoliv za nápravu křivd.

Vyvlastňování

Narazili-li jsme již na osobu Josefa II., nelze nezmínit, že to ani zdaleka nebyli zlořečení komunisté, kteří církvi zabavili nejvíce majetku. Církev, u nás pochopitelně ta katolická, se stala suverénně nejbohatším a nejmocnějším uskupením ve státě. Do církevních rukou se hrnul majetek různě darovaný, zděděný, ale také zkonfiskovaný, ukradený a podvodně získaný. To je stejný fakt, jako je faktem skutečnost, že pozemkovými reformami Josefa II. přišla církev o značnou část svých majetků. I další panovníci monarchie prováděli dílčí změny. Skutečný převrat však nastal s ustanovením republiky. Republikáni odebrali církvi a šlechtě násobně větší majetky, než pozdější gottwaldovský režim.

Už jen pro vědomí těchto historických faktů je třeba vnímat snahy o církevní restituce ne jako nápravu historické křivdy, ale jako politický akt pravice, která si tím do budoucna zajistí silného spojence.

Stát je špatný hospodář

Dalším argumentem, se kterým jsme se mohli setkat při obhajobě vracení majetku, je stokrát opakované tvrzení, že stát je špatným hospodářem a o majetky se ani řádně nestará. Obce se prý těší, až se konečně s majetky začne něco dít. Podporují to záběry televize na chátrající statky a zanedbaná pole.

Již se ale většinou nedodává, že právě zastánci restitucí si již v 90. letech vymohli blokaci majetku. Stát na něm nemůže hospodařit buď vůbec, nebo jen ve velmi omezené míře. Není tedy divu, že budovy, o které se nikdo nemůže starat, chátrají. Není to nic jiného než aplikace obdobného postupu jako v případě penzijního systému – vyvedení prostředků, což celý systém vyhladoví a to se zpětně použije jako argument pro vyvedení zbývajících prostředků do soukromých rukou.

Odluka církví od státu

Církve již nyní vlastní sakrální stavby, jejichž údržba je nesmírně nákladná. Pochopitelně se nejedná o žádné moderní tuctové stavby, ale o věkovité kostely a katedrály, jež jsou často kulturními památkami nevyčíslitelné ceny.

Stát má, ze své funkce, povinnost se o takovéto památky starat a nedopustit jejich chátrání. Proto i nadále bude štědrým donátorem oprav a církvím zbudou prostředky pro volné užívání. Proto se nejedná ani o skutečnou odluku církví od státu, protože ten beztak bude vynakládat obrovské sumy pro uchování majetku soukromého vlastníka.

Skutečné důvody restitucí

Za restitucemi se skrývají dva důvody, z nichž jeden hraje zdánlivě prim a druhý je chytrým kalkulem vycházejícím z logiky neoliberalismu.

Hlavním a nejviditelnějším důvodem je bezesporu uvolnění dalšího obrovského majetku do soukromých rukou. Zástupy developerů se těší na majetky, které jim církve odprodají. Osvobození od daně je takovým příjemným bonusem. Ač se totiž může zdát, že v Česku je již rozebráno, rozparcelováno a rozkradeno úplně vše, není tomu tak a vychytralí podnikavci hledají stále nové zdroje příjmů. Stále zde existují další možnosti jako je zdravotnictví, školství, veřejný sektor a v nemalé části majetky, které nyní padají do klína církvím. To vše představuje pohádkové bohatství nyní ještě vylepšené o boží požehnání.

Rozbití solidarity = nástup charity

Konečně se dostáváme k dalšímu skutečnému důvodu restitucí, který je v důsledku výše zmiňovaných opomíjen, avšak který je z dlouhodobého hlediska nejdůležitějším ze všech.

Vládnoucí elita systematicky bourá a ničí sociální stát a moc dobře si uvědomuje, že neexistence sociálního státu razantně zvýší chudobu, nezaměstnanost a nejistotu. Aby nedocházelo k otevřeným rebeliím, vnímají potřebu zmírnit alespoň ty nejhorší projevy své politiky.

Věrni svému konzervativnímu založení se obrací na tradičního spojence vládnoucí třídy – církev. Ta z titulu své funkce opravdu část svých prostředků použije na charitativní účely. A tím, že se stane dominantním poskytovatelem sociálních služeb, vzroste jejich faktický vliv ve společnosti. Vracení majetku církve u lidí poškodí a srazí jim morální kredit, ovšem z dlouhodobého hlediska budou církve trpělivě posilovat svůj vliv. A jestli se za ta staletí církev něco naučila, tak je to trpělivost. To vše podpoří, již v poslední době viditelné, přimykání konzervativní pravice k církvi a jejím institucím.

Charita versus solidarita

Sociální stát a solidarita obecně je založena na systematickém odstraňování chudoby a křiklavých sociálních rozdílů. Solidarita je založena na nároku na pomoc v nouzi, kterou poskytne společnost jako celek. Pomoc má být rychlá, samozřejmá a má sloužit k co nejrychlejšímu postavení potřebného na vlastní nohy. Minulý potřebný se tak opět stává přispěvovatelem do systému sociálního zabezpečení.

Solidarita spočívá v uvědomění si toho faktu, že se každý během svého života může dostat do svízelné situace. A pokud taková situace nastane, může se opřít o fungující sociální systém, který ho zachytí a nedovolí mu padnout.

Oproti tomu charita se nepokouší nerovnosti a bídu odstranit. Pouze zmírňuje její nejhorší dopady. Charita je závislá na prostředcích, které ji poskytnou církve a bohatí mecenáši, kteří i skrze ni rozšiřují sféru svého vlivu. Již nyní sponzoři zásadně ovlivňují činnost různých nadací a hrozí odejmutím sponzorství, pokud budou podrobeni jakékoliv kritice. S rezignací státu na aktivní sociální politiku můžeme očekávat návrat do dob, kdy chudoba byla každodenním hostem v příbytcích pracujících a charita sice pomáhala přežít, ale zároveň programově tlumila jakýkoliv boj za zlepšení životních podmínek. Lapidárně řečeno, charita dá kousek ryby. Solidarita poskytne rybu a prut.

Vracení majetku církvím a vhled do skutečného uvažování jejich strůjců, před nás klade otázku, zda chceme žít v systému, který rozbije sociální stát, posílí vliv náboženských uskupení a prohloubí chudobu obyvatel. Zda nezačít vážně přemýšlet na celkovou změnou společenského a ekonomického uspořádání.