Na severovýchodě hlavního města, v městské části Praha – Horní Počernice, stojí v blízkosti hlavní „staré poděbradské“ silnice zámeček Čertousy. Tedy, zatím stojí, ale ke zřícení nemá daleko. Jeho mocně popraskané stěny nepůsobí nejpevnějším dojmem. Snad jako vzpruha poslouží zazděná většina oken a dveřních portálů, primárně míněná jako opatření proti samozvaným nájemníkům, osídlivším objekt poté, co přestal sloužit jako ubytovna Státního statku hl. m. Prahy. Tento státní podnik, se zapsaným kmenovým jměním 918 091 000 Kčs k 2. květnu 1989, je od r. 1998 v likvidaci.

Čertouský zámek, kdysi pěkná stavba z 18. století a dnes smutná zřícenina, je nyní ve vlastnictví Čertousy a.s., která zde rovněž sídlí. Předmětem podnikání firmy je pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Firmu patrně vlastní či ovládají duchové nebo možná, s ohledem k místnímu názvu, čerti. Ačkoli mají poměrně lidská jména a dokonce česká, soudě dle obchodního rejstříku. Duchům či čertům totiž nemůže vadit, že do svého sídla mohou vstoupit jen skrze stěny.

Možná mají majitelé v úmyslu objekt rekonstruovat, jelikož v nedávné době byl prokácen od náletových dřevin okolní zarostlý pozemek, plný navozeného odpadu, v němž už si jen s velkou dávkou fantazie můžeme představit zámeckou zahradu.

Čertovské, vlastně čertouské soukromé vlastnictví. Soukromé vlastnictví je, jak známo, v kapitalismu posvátné a jeho upevňování slouží i často slýchaná propaganda hesla, že stát je špatným hospodářem, kdežto soukromý vlastník spasitelem. Jakýkoli jiný druh vlastnictví než soukromé je vládnoucími neoliberály považován za nefunkční a přinejmenším okrajový, ne-li přímo nemyslitelný. Družstevnictví a dokonce i státní (neřku-li národní) vlastnictví jim příliš zavání „levicovostí“ a komunismem, ačkoli velká část levičáků a ovšem i komunisté (opravdoví) jsou zastánci budoucího zrušení státu.

Opuštěných objektů, zdevastovaných po roce 1990, najdeme jen v Praze nepřeberné množství. Na příkladu některých z nich uvedu, že soukromý vlastník zdaleka nemusí být dobrým pánem a téměř bezvýhradná nedotknutelnost jeho vlastnictví je velmi problematická.

Stačí se jen podívat na opačnou stranu Bártlovy ulice, než stojí zámek Čertousy. Zde najdeme další velkou chátrající budovu. Budu-li Prahou pokračovat zhruba od východu k západu, nemohu z opuštěných velkých objektů v dezolátním stavu nezmínit zbývající, nezbořené haly ČKD Elektrotechnika či Pragovky ve Vysočanech. Příznačná pro řízenou devastaci československého průmyslu po roce 1990 je skutečnost, že novější výrobní haly i administrativní budovy, nacházející se v bezvadném stavu, byly zbořeny, zatímco zůstaly stát ty nejstarší a nejvíce sešlé. Možná si je jednou budou prohlížet turisté, kteří si ke svému programu mezi zříceniny hradů zařadí i zříceniny továren. Stojí také za zmínku, že např. v ČKD Elektrotechnika bylo moderní strojové vybavení v 70. a 80. letech předmětem obdivu západních delegací, jejichž představitelé se netajili tím, že jejich kapitalističtí páni si nemohou dovolit tak drahé stroje nakoupit. Hned po vstupu „zahraničních investorů“ na začátku 90. let byla nejlepší zařízení odvezena na Západ a zdrcující většina výroby záhy ukončena. Zničené nefunkční továrny a jejich torza najdeme v mnoha dalších částech Prahy, od Satalic přes Malešice, Holešovice, Troju, Smíchov, Hlubočepy a Řeporyje až po Modřany.

Na rozhraní Libně a Vysočan, u křižovatky Harfa i jinde v okolí libeňského nádraží stála donedávna řada zřícenin menších průmyslových objektů. Dnes už jsou sice zbořeny, ale z areálu na Harfě zůstávají na místě neodklizené sutiny. Jako pěst na oko působí také nedaleký, ze všech stran zazděný starý domek s pěknou mansardovou střechou u mohutné obchodní galerie Fénix u metra Vysočanská. Jde o jeden z mála pozůstatků staré zástavby Vysočan a zasloužil by si lepší osud než nekonečné chátrání.

Žižkov byl po léta znám svou sešlostí. Domy byly oprýskané, ale obývané. Dnes je velká část z nich opravena, ale bydlení je zde natolik nákladné, že se mnozí nájemníci museli odstěhovat. Možná i do okolních parků, zpustlých chatových kolonií a pod mosty. Mezi domy s více či méně opravenými fasádami najdeme však dosud na Žižkově (a samozřejmě i v dalších pražských čtvrtích) činžáky vystěhované, se zazděnými či zatlučenými okny a někdy také s nezbytným heslem „na prodej – for sale“. Fasády bývají zabezpečeny proti padání úlomků zdiva na chodce sítěmi nebo lešením. Asi sotva za peníze majitelů objektů. Ti jsou často „k nezastižení“ nebo prostě „mají právo nechat svůj majetek chátrat“ a tím to hasne. Samostatnou kapitolou je bývalá poliklinika v Jeseniově ulici, o jejímž osudu jsme na stránkách Levé perspektivy informovali vícekrát. Bývalou polikliniku nezničilo soukromé vlastnictví, nýbrž státně kapitalistické. Vůbec si přitom nemůžeme dělat iluze, že její pracně vybojované současné využití jako autonomního kulturního centra je automaticky trvalé. Naopak existuje reálná hrozba, že stát si za nějaký čas vezme zpět svůj majetek, opravený dobrovolníky bez nároku na honorář. Ty vyžene a s objektem udělá, co uzná za vhodné.

Někdejší kino Dukla v Libni, obrovský zruinovaný objekt (např. včetně bývalé knihovny), toť zářný příklad přístupu polistopadového režimu ke kultuře. Nač dnes knihovna? Stačit nám musí totéž bez první slabiky. Dalším ostudným zbořeništěm někdejšího kulturního stánku jsou Terasy Barrandov – smutný příklad toho, že Václav Havel byl nejen tragickým politikem, ale i tragickým správcem pochybně restituovaného majetku.

Zdaleka viditelné holé torzo činžáku v libeňské lokalitě U Kříže by si klidně mohlo zahrát ve filmu z konce 2. světové války z Německa. Nemluvě už o zříceninách na Smíchově, včetně dlouhodobě vyhořelého domu na rušné Vrchlického ulici.

V Holešovicích zaujme ruina činžáku přímo u zastávky tramvaje Veletržní palác. Nedávno byla ozdobena, patrně ilegálně, vývěsním štítem „Uličnická galerie“. V Troji spěje ke svému zániku vila Milada, nedávno proslavený squat, dnes nedobytně zabarikádovaná a vzhledem k absenci střešní krytiny vystavená zatékání a rychlé destrukci. Zatímco případ vily Milada je v pražském prostředí dosti známý, málo se hovoří o tom, že v její bezprostřední blízkosti chátrá skleněný kulturák v areálu studentských kolejí, postavený patrně v 70. letech.

Velké množství prázdných objektů nalezneme v samotném historickém centru města. Jednou skupinou jsou nemovitosti sice nevyužité, ale očividně ještě v dobrém stavu a hlídané, aby se předešlo jejich devastaci. Co z toho někdo má, že objekty dlouhé roky nevyužívá, ale nechává je hlídat, nevím. Příkladem je např. hotel Evropa na Václavském náměstí nebo rozsáhlý komplex u Jindřišské věže na Senovážném náměstí. Dlouhodobě opuštěna, patrně nehlídána, ale nájezdů vandalů zjevně ušetřena je pasáž a kino Alfa na Václavském náměstí a celý Palác U Stýblů, včetně scény divadla Semafor v časech jeho největší slávy. Podobně vysoký rohový palác na křižovatce Opletalovy s Hybernskou a krásný historický dům na křižovatce Bartolomějské a Na Perštýně (s pamětní deskou oznamující, že zde žil a 19. března 1914 zemřel první starosta České obce sokolské a starosta Prahy JUDr. Jan Podlipný). V přízemí ještě funguje jeden bazar, zbytek je však prázdný a očividně chátrá. Stejně tak jen obchod v přízemí (Domov a styl) je v provozu v pustnoucím funkcionalistickém domě na Národní třídě.

Ani centrum však není ušetřeno výskytu vyložených zřícenin. Smutnou vizitkou je po léta opuštěný nárožní dům „Na Kocandě“ u Rudolfina. Zakrytý zelenou sítí, aby kolemjdoucí neohrožovala opadávající fasáda, skrývá i pamětní desku, že se zde 20. prosince 1890 narodil nositel Nobelovy ceny akademik Jaroslav Heyrovský. Na zvoncích si ještě můžeme přečíst jména nájemníků, kteří zde kdysi bydleli a pochybuji, že odešli dobrovolně.

Při vyústění Opletalovy ulice na Václavské náměstí dlouho strašila zřícenina někdejší redakce Zemědělských novin, v poslední době před demolicí z větší části jen průčelí. Je škoda, že tento architektonicky zajímavý objekt zanikl. Co zde vznikne? Zatím vidíme ohradu a na ní výstavku o dějinách Václavského náměstí, koncipovanou v duchu „byl zde fašismus a komunismus, ale v listopadu 1989 zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí“. Velký pustý dům se zazděnými okny stojí nedaleko odtud na rohu Washingtonovy ulice směrem k hlavnímu nádraží. Také zde kdysi bydleli nájemníci. Co dobrého jim dala „pravda a láska“? Povinnost se vystěhovat.

Ze zničených objektů na Novém Městě jistě zaujme někdejší zdravotnické zařízení v Legerově ulici poblíž Národního muzea, „ozdobené“ portréty ikon antikomunismu, faráře Toufara a sebevraha Palacha, kteří zde zemřeli. Budova se stala nechtěným památníkem restaurovaného kapitalismu se vším všudy – po Listopadu zničená, jako vizitka kapitalistického hospodářství a „ozdobená“ ikonami dvou mužů, kteří nevykonali společensky prospěšného zhola nic. A za rohem, ve Vocelově ulici, zříme ruinu činžáku. Okna v přízemí a prvním patře zazděna, balkón nad vchodem podepřen trámy.

Z dalších novoměstských pomníků soukromého vlastnictví zaujme dům v Palackého ulici, se starým vývěsním štítem „Polotovary“ s logem dávno neexistujícího podniku „Restaurace a jídelny Praha 1“. Celý blok zřícenin stojí na dohled odtud v Jungmannově. Dle pamětníků zde byly lékařské ordinace a byty. Squatteři a jejich policejní vyhánění proslavili padající rohový blok domů na Albertově. A nedaleko odtud dělá ostudu vyložená zřícenina hodnotné novorenesanční budovy zrušeného nádraží Vyšehrad. Před několika lety byl bezdůvodně zbořen unikátní secesní přístřešek nástupiště. Zdejší nejstarší podchod v Praze už je rovněž zasypán. Zdevastované železniční objekty by ostatně vydaly na samostatný článek. Uvedu jen bývalé dílny v Bubnech a na Masarykově nádraží, výtopnu na smíchovském nádraží, nákladové nádraží Žižkov, stanice Hlubočepy a Jinonice. Vypálena a následně zbořena byla už asi před deseti lety hrázděná budova zrušeného nádraží Hrabovka. Z novějších stanic a zastávek, zřízených či zrekonstruovaných na začátku 90. let, můžeme vidět nelítostné působení kombinace nezájmu, vandalismu a rozkrádání na Žvahově, ve Stodůlkách, Modřanech či Komořanech…

Vícero trosek domů nalezneme na Novém Městě v okolí ulice V Cípu a Resslovy. Malá Strana a Hradčany jsou už trochu jiný svět. Domky úhledně upravené, hlavními ulicemi proudí davy zahraničních turistů a vedlejší zejí prázdnotou. Podívejte se na zvonky a jmenovky na dveřích. Převážně firmy cizích jmen a cizí jména fyzických osob. Ale i zde nás praští do očí několik zřícenin, např. Jánský vršek 310/4 nebo Pohořelec 112/24. Prázdnotou zeje i blízký, vzhledově dosud pěkný objekt Pohořelec 121/21 (přímo u stejnojmenné zastávky tramvaje).

Z památkově hodnotných objektů mimo centrum by neměl naší pozornosti uniknout Panský dvůr v Troji, bývalý trojský pivovar, vily na Zámcích, statek Cibulka v Košířích nebo někdejší dělnická kolonie Buďánka na pomezí Smíchova a Košíř; vše v troskách. Škoda je také bývalé formanské hospody v Dolních Počernicích a zdá se, že její cestou – uzavření a devastace – se dalo také její dvojče v Běchovicích. Oproti tomu panelové objekty historicky cenné nejsou, ale svým ostudným zjevem v případě zanedbání zaujmou snad ještě více – ať už jde o skelet na kopci v Horních Počernicích – Čertousích či bývalou školku v Přímětické ulici v Michli.

Ve výčtu by se dalo pokračovat. Jdi a dívej se.