Prodaná Palestina a zaprodaná Nigérie aneb nátlaková diplomacie Západu
Se samotným koncem minulého roku se vedle pokračujících konfliktů na Ukrajině, v Iráku a v Sýrii obrátila pozornost předních světových politiků k důležitému hlasování v Radě bezpečnosti OSN se vztahem k palestinsko-izraelskému konfliktu. Stát Palestina předložil Radě bezpečnosti rezoluci požadující dosažení „spravedlivého, trvalého a obsažného mírové řešení“ konfliktu do jednoho roku a ukončení okupace území Západního břehu, Gazy a východního Jeruzaléma ze strany Izraele do konce roku 2017. Předpokládalo se, že rezoluce v Radě bezpečnosti neprojde pouze kvůli americkému vetu, což by postavilo Izrael pod tlak. Dopadlo to ale jinak – rezoluce padla pod stůl i bez veta.
Abbasova diplomatická intifáda
K předložení rezoluce Státem Palestina došlo po sérii několika diplomatických úspěchů prozápadní a prokapitalistické palestinské vlády Mahmouda Abbase a na jejich základě. Zatímco Abbas systematicky silou potlačuje radikální protesty Palestinců proti izraelské okupaci a snaží se dokonce sabotovat i každotýdenní nenásilné společné palestinsko-židovské demonstrace proti apartheidní zdi, vrhl se zároveň plnou vervou do „diplomatické intifády“ (jak tuto snahu nazval The Huffington Post), která cílí především na získání přízně evropských státníků. A v této strategii dosáhl úspěchů.
V říjnu 2014 se švédská vláda rozhodla oficiálně uznat Palestinu jako nezávislý stát. Následně se pro uznání Palestiny jako suverénního státu vyslovily při nezávazných hlasováních parlamenty Spojeného království, Irska, Španělska, Portugalska a Francie. 17. prosince navíc získala myšlenka nezávislého palestinského státu výraznou podporu také na půdě Evropského parlamentu, když pro ni (byť v kompromisním znění) hlasovalo 498 poslanců a pouze 88 jich bylo proti.
Jde bezesporu o významné diplomatické úspěchy palestinské vlády, které ovšem nejde o řešení sociálních problémů, útlaku a systematické diskriminace Palestinců, ale o posílení vlastní moci jako vládců „nezávislé“ Palestiny představující fakticky hospodářskou i politickou kolonii Evropské unie. Tento vývoj každopádně nesla izraelská vláda (a její americký spojenec) s velkou nelibostí, zatímco naopak posílil další aspirace palestinského vedení, které vyústily do návrhu zmíněné rezoluce.
Rezoluce předložená patnáctičlenné Radě bezpečnosti požadovala od Izraele sjednání mírového řešení konfliktu s Palestinci včetně nalezení spravedlivého východiska v problematice palestinských uprchlíků, vyřešení sporu o vodní zdroje, které Izrael disproporcionálně využívá na úkor Palestinců, a také propuštění palestinských politických vězňů z izraelských věznic. Rezoluce dále kladla požadavek úplného ukončení izraelské okupace území obsazených po šestidenní válce v roce 1967 do 31. 12. 2017 a vznik nezávislého palestinského státu s Východním Jeruzalémem jako hlavním městem. K úspěchu rezoluce v patnáctičlenné Radě bezpečnosti bylo zapotřebí získat devět hlasů, přičemž použití amerického veta by bylo bráno za další diplomatickou porážku Izraele a jeho hlavního spojence a důkaz jejich izolace.
Události se však vyvíjely jinak. Ještě ráno 30. prosince se prakticky všichni zkušení diplomaté a analytici domnívali, že rezoluce získá při hlasování devět hlasů a tedy projde. Plně přesvědčeni o tom byli i zástupci samotné Palestiny. Jenže hlasování dopadlo poměrem osm ku dvěma při pěti abstencích. Pro rezoluci hlasovali tři stálí členové Rady bezpečnosti – Rusko, Čína a Francie a dále Argentina, Čad, Chile, Jordánsko a Lucembursko. Proti hlasovaly podle očekávání Spojené státy a Austrálie. O neúspěchu rezoluce rozhodlo pět zdržujících se hlasů: Spojené království, Litva, Jižní Korea, Rwanda a Nigérie.
„Zrada Nigérie“ a její pozadí
Výsledek hlasování se všeobecně chápe jako velké překvapení a palestinská vláda neskrývala, že je z něj silně rozčarována. Největší nelibost projevila vůči zdržení se Nigérie – u níž se právě očekávalo, že rezoluci s jistotou dodá devátý potřebný hlas (přičemž nebyl vyloučen ani souhlas Rwandy).
Palestinský velvyslanec v Nigérii, Montaser Abuzaid, prohlásil v rozhovoru pro noviny Daily Trust, že již měsíc dopředu, ale i těsně před hlasováním získal příslib nigerijského ministra zahraničí a dalších odpovědných osob, že Nigérie palestinskou rezoluci podpoří. Že se tak nestalo, je na první pohled o to víc šokující, že Nigérie patřila mezi první země, které již koncem 80. let uznaly palestinskou státnost, a od té doby až do tohoto zásadního hlasování prakticky neochvějně podporovala palestinské pozice.
Nigerijský zástupce v OSN, Joy Ogwu, však při zdůvodnění svého zdržení v podstatě zopakoval alibistické stanovisko Spojených států, že k „míru se musí dojít na základě vyjednávání“. Přitom neoficiální nigerijská vyjádření „mimo kameru“ i po hlasování zdůrazňovala, že pozice Nigérie k palestinské otázce zůstává nezměněna a Nigérie i nadále podporuje ukončení okupace a právo Palestinců na vlastní stát.
Vysvětlení tohoto schizofrenního postoje palestinského „spojence“ a zásadní obrat v jeho zahraniční politice se ovšem ukazuje být prostší, než by se snad mohlo zdát. Krátce po hlasování, ve zjevně euforické náladě totiž samotný izraelský premiér Benjamin Netanjahu ve svém děkování zmínil osobní telefonické rozhovory, které vedl s prezidentem Nigérie, Goodluckem Jonathanem a prezidentem Rwandy, Paulem Kagamem. Oba státníci se údajně Netanjahuovi zaručili, že se jejich země při hlasování zdrží. Vyšlo rovněž najevo, že podobný hovor s nigerijským prezidentem měl také americký ministr zahraničních věcí, John Kerry, který Jonathanovi „doporučil“ pro palestinskou rezoluci nehlasovat. Protože „doporučení“ zjevně zafungovala, nabízí se otázka, proč se tak stalo? Odpověď pak najdeme v detailnějším pohledu na nigerijskou domácí i mezinárodně-politickou situaci.
Investice, poutníci a helikoptéry
Nigerijský prezident Goodluck Jonathan je členem Lidové demokratické strany, která v Nigérii vládne již více než deset let. Jde o pravicovou, neoliberální a v sociálních otázkách konzervativní až krajně pravicovou stranu podporující cenovou deregulaci a privatizaci státního majetku. Nigérie nedávno zprivatizovala například své telekomunikace, energetické distribuční společnosti a chystá privatizaci deseti plynových elektráren. Klíčový segment její ekonomiky představuje těžba ropy a plynu, kterou kontrolují západní nadnárodní společnosti Shell, Chevron a ExxonMobile.
Neoliberální politika nigerijského prezidenta a vlády vedla k výraznému růstu HDP v situaci extrémní společenské nerovnosti (Giniho index dosahuje bezmála 50; 60 % obyvatel žije za méně než dolar denně) a nízkého sociálního rozvoje (152. místo v Indexu lidského rozvoje). Jonathan usiluje o další pokračování růstu přilákáním nových zahraničních investorů. V tomto rámci také došlo v posledních letech k významnému zintenzivnění nigerijsko-izraelských styků, které ostatně mohly navázat na kdysi fungující spolupráci ze 60. let. Díky vzájemným návštěvám představitelů vlád a kontaktům obchodních a podnikatelských kruhů se Nigérie stala v posledních letech pro Izrael významným hospodářským partnerem; Dnes patří mezi dvacet největších odbytišť pro izraelský vývoz a naopak vývoz Nigérie do Izraele výrazně vzrostl ze 165 milionů dolarů v roce 2012 na 276 milionů dolarů v roce 2013. Obchodu pomohla i oficiální návštěva prezidenta Jonathana v Izraeli v roce 2013 – první návštěva nigerijského prezidenta v této zemi vůbec.
V Nigérii dnes působí více než 50 izraelských privátních společností, a to jak samostatně, tak ve společných podnicích se státní účastí. Doména jejich aktivit sahá od zdravotnictví přes developerské projekty, stavbu komunikací a zemědělství až po energetiku a high-tech. Obě země úzce spolupracují ve výstavbě a provozu zavlažovacích zařízení, v údržbě zemědělské techniky a agrovýzkumu, což jsou pro Nigérii se 180-milionovou rychle rostoucí populací klíčové oblasti. Od roku 2013 také propojuje obě země přímá letecká linka, kterou mimo byznysmenů využívají i izraelští turisté a nigerijští křesťanští poutníci. Ti v desetitisících každoročně míří na modlitbu do Izraele resp. Jeruzaléma. Z Nigérie cestuje do Izraele nejvíce poutníků hned po USA, a podle izraelských představitelů je právě proud nigerijských křesťanů nejméně citlivý na výkyvy v bezpečnostní situaci země.
„Bezpečnost“ pak tvoří vedle zájmu o investice a kulturní a politické souznění další styčný bod mezi dnešním Izraelem a Nigérií. Nigérie totiž stejně jako Izrael vede „válku proti – islámskému – terorismu“ a nejedná při tom zrovna v rukavičkách: Proti terorismu ozbrojených islamistů staví násilí státních ozbrojených sil a pro-vládních křesťanských milic, kterému padlo za oběť jen o něco méně civilistů než řádění skupiny Boko Haram.
V tomto boji se Nigérie výrazně opírá o izraelskou pomoc. Je zdaleka největším dovozcem izraelských zbraní mezi zeměmi subsaharské Afriky (přes 50 %) a nákupy vojenské techniky z Izraele dosahují každoročně hodnoty stamilionů dolarů.
V září tohoto roku tak Nigérie chtěla nakoupit z Izraele helikoptéry Chinook americké provenience, které by využila při zásobování, rozmisťování a přesunu svých jednotek bojujících s Boko Haram v terénu. Protože šlo o materiál dodaný Izraeli Spojenými státy, musel si podle vzájemné dohody vyžádat Izrael k prodeji vrtulníků do Nigérie souhlas americké vlády. Ten ovšem – k obrovskému roztrpčení Nigérie – nepřišel, když vláda USA s odůvodněním nigerijské vládní brutality proti civilistům dodávku zbraní zablokovala. Spojené státy rovněž odmítly prodat přímo Nigérii bojové vrtulníky Cobra s odůvodněním, že by je nigerijská armáda nedokázala udržovat. Tyto skutečnosti vrhly na nigerijsko-americké vztahy výrazný stín. Nigérie ukončila začátkem prosince působení amerických vojenských instruktorů a dokonce dala najevo, že tedy obrátí svoji pozornost k nabídkám zbraní z Ruska.
V této souvislosti nelze vůbec vyloučit, že nečekaná diplomatická podpora Spojeným státům ze strany Nigérie v palestinské otázce může představovat jakýsi usmiřovací tah s cílem normalizovat opět vztahy obou zemí a – výhledově – dosáhnout prodeje kýžené vojenské techniky.
Ať k tomuto obchodu dojde a nebo ne, je zřejmé, že nigerijská vláda má s Izraelem dlouhodobě nadstandardní ekonomické, kulturní a vojensko-politické styky, jejichž rozvíjení je pro ni v tuto chvíli důležitější než se držet principiálního postoje odmítání izraelské okupace a podpory nezávislému palestinskému státu.
Jednoduše jde říct, že Nigérie v důležitou chvíli prostě Palestinu prodala.
Zdroje k článku:
http://www.huffingtonpost.com/ibrahim-s … 46536.html
http://www.theguardian.com/world/2014/d … ty-council
http://www.thisdaylive.com/articles/in- … ne/198161/
http://www.israelnationalnews.com/News/ … KsgKdKG9dk
http://www.militarytimes.com/story/mili … /19743581/
http://www.punchng.com/news/why-we-refu … igeria-us/
