Drtivé vítězství levice/drtivá porážka pravice – jinak se výsledek letošních krajských a senátních voleb ani nazvat nedá. Až na dvě výjimky obsadily ČSSD a KSČM první místa v krajských volbách. V Ústeckém a Karlovarském kraji dokonce zvítězila KSČM. V Praze se kandidát KSČM poprvé dostal do druhého kola voleb do Senátu. ODS získala největší počet hlasů jen v Plzeňském kraji, kde nasadila kandidáta s puncem opozice vůči vládě – odvolaného ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila.

 
Kromě jasného vítězství levice je nezbytné poukázat i na přesun sil mezi samotnými levicovými stranami. Ačkoli ČSSD je vystupuje častěji a důrazněji proti vládě (i díky většímu mediálnímu zájmu), mnoho hlasů se přesunulo od ní ke KSČM. Sociální demokracie tak doplatila na své dosavadní panování v krajích doprovázené korupčními skandály. Důvodem je však také to, že KSČM je stále (avšak neoprávněně) považována za protisystémovou stranu a v jejích výsledcích se tak odráží i rostoucí nespokojenost se současným systémem.

 
Příčinou tohoto výsledku je v první řadě hluboká nespokojenost valné většiny lidí se současnou asociální pravicovou vládou. Nehledě na dočasné utichnutí protivládního hnutí, tato nespokojenost neustále roste, jak se projevují dopady škrtů a reforem a na povrch vycházejí další a další korupční aféry vládních stran. Volby posloužily jako referendum, které dopadlo jednoznačně v neprospěch Kalouska, Nečase a spol. Je tedy na čase, aby konečně vyslyšeli vůli většiny voličů a podali demisi.

 
Volební účast – 36,88 % – byla podobně nízká jako v předchozích volbách tohoto typu. Pokud už lidi šli volit, svůj hlas dávali zavedeným stranám, u nichž doufají, že mají reálnou šanci něco změnit. Naprázdno vyšly různé milionářské iniciativy, jako Jančurova výzva či Babišova ANO 2011.Aby také ne, po tvrdé lekci s TOP 09 a Věcmi veřejnými v parlamentních volbách 2010. Korupce je téma důležité, ale zdaleka ne jediné. Stejně tak nepochodili Zemanovci a hlavně Paroubkovi národní socialisté.

 
Regionální subjekty se prosadily v krajích, kde přesáhla všechny meze zkorumpovanost ODS i ČSSD. Nejvýraznější je to v druhém „nelevicovém“ kraji – v Libereckém kraji, kde zvítězili Starostové pro Liberecký kraj následováni KSČM a Změnou pro Liberecký kraj.

 
Dobrou zprávou je zcela jistě volební krach fašistů. DSSS v krajských volbách získala jen několik desetin procenta a neobhájila ani jeden mandát. Horší jsou naopak úspěchy dvou pravicových populistů – lidoveckého Jiřího Čunka a Tomio Okamury – v prvním kole senátních voleb ve Vsetíně a ve Zlíně. Oba dva se nesou na vlně nenávisti vůči „nepřizpůsobivým“ a touhy po nastolení pořádku (zásahem proti nim). Ostudné je, že Okamurovu kandidaturu podpořili i zlínští sociální demokraté.

 
Jen hlupák (nebo vládní strany) mohl tvrdit, že je možné krajské volby oddělit od celostátních témat. Jejich výsledek je jimi jasně ovlivněn a je to naprosto přirozené. Pro většinu lidí jsou zatím volby jednou z mála možností, jak se politicky vyjádřit. Navíc do krajské agendy patří řada veřejných služeb, jako je zdravotnictví, školství či sociální služby, které má vláda dlouhodobě na mušce. Už ale není možné, aby krajské volby samy o sobě přinesly zásadní změny.

 
Koneckonců pokud chceme dosáhnout skutečně zásadních změn celého systému, nelze se spoléhat ani na výsledek voleb do Poslanecké sněmovny. Na to je v něm zabudováno příliš mnoho „pojistek“ a nevolených složek, jejichž fungování ve svůj prospěch si ekonomickou mocí hlídají ti nejbohatší.

 
Jednou z takových „pojistek“ je Senát. Již od jeho vzniku poukazujeme na jeho nadbytečnost a nedemokratičnost, ať už se jedná o většinový volební systém, věkové omezení kandidatury a pomalou obměnu jeho složení tak, aby neodrážel aktuální názory ve společnosti. Tato druhá komora parlamentu slouží jako pojistka (kapitalistické) demokracie. Má blokovat fungování Poslanecké sněmovny, pokud by se nám podařilo zvolit si poslance a vládu vládnoucí v zájmu pracujících a sociálně slabých. Proto dlouhodobě požadujeme jeho zrušení. Avšak když už existuje, musí jej levicoví senátoři použít k obstrukcím asociálních zákonů a jako jeden z prostředků k mobilizaci protivládního hnutí.

 
Umístění ČSSD a KSČM na prvních místech v krajských volbách přímo vybízí k jejich spolupráci na krajské úrovni. Obě strany mají podobné programové priority, obě o sobě prohlašují, že hájí zájmy „dolních deseti milionů“. Nechť tedy využijí situace, vytvoří oranžovorudé koalice a využijí všechny prostředky k tomu, aby na krajské úrovni blokovaly privatizaci veřejných služeb a destrukci sociálního systému ze strany centrální vlády.

 
Větší otevřené spolupráci ČSSD a KSČM dlouhodobě brání Bohumínské usnesení, které ČSSD přijala pod vlivem vulgárního antikomunismu. Je nejvyšší čas ho zrušit. V čistě levicové koalici nebudou moci sociální demokraté skrývat nepopulární opatření za nutnost kompromisu s pravicovými/středovými koaličními partnery.

 
Nedělejme si však iluze ani o KSČM. Není kvalitativně lepší než sociální demokracie. Koneckonců již před volbami se podílela na vládě v šesti krajích a jejich obyvatelé nezaznamenali výraznou změnu, natož aby její spoluvláda to nějak podkopala kapitalistický systém. Spíše naopak. Smutně proslulou se stala privatizace novojičínské nemocnice pod taktovkou koalice ČSSD a KSČM v Moravskoslezském kraji.

 
Pokud chceme zajistit, aby se nejen v krajích, ale i v celém státě vládlo v zájmu většiny lidí – pracujících a sociálně slabých – musíme se na jejich obranu organizovat sami (v odborech, v protivládním hnutí). A postupně z těchto základů vytvořit stranu, která bude skutečně hájit tyto zájmy a nebude se přitom bát vyjít za rámec kapitalistického systému. O takovou stranu usiluje i Nová antikapitalistická levice.