Milí přátelé, dámy a pánové, jsem ráda, že jste v tuto pro Brazílii tak důležitou chvíli přišli. Jde o hodně! O to, jestli největší jihoamerická země zůstane demokratická. O to, jestli budou pokračovat sociální programy započaté bývalým prezidentem Lulou, v nichž úspěšně pokračuje stávající prezidentka Dilma Rousseff. Scházíme se u sochy Simóna Bolívara, který s Brazílií nemá nic společného jen zdánlivě. Šesti státům Jižní Ameriky (Venezuele, Kolumbii, Panamě, Ekvádoru, Peru a Bolívii) vybojoval nezávislost na Španělsku, přičemž Brazílie byla kolonií portugalskou. Přesto je Bolívar symbolem i pro Brazílii – přejme si, ať ji jeho odkaz, byť symbolicky, pomůže osvobodit se od tendencí opět ji sociálně zotročit, nastolit tam nedemokratický režim.

Přes všechny problémy, s kterými se země potýká, se tam žije líp než kdy předtím. Když levicová Strana práce začala v zemi před třinácti lety vládnout, byla minimální mzda přibližně 220 reálů (asi 2200 Kč), levice ji výrazně zvedla, dnes je 788 reálů (asi 7880 Kč). Miliony lidí z nejchudších obydlí, favel, získaly v rámci sociálního projektu Minha casa, minha vida (Můj dům, můj život) družstevní byty, milionům rodinám pomohl další projekt – Bolsa familia (Rodinná taška), kdy jsou příspěvky lidem v sociální tísni vázány na to, že nechají děti očkovat a v rámci povinné školní docházky je opravdu posílají do školy. V Brazílii jsou 50% kvóty pro studium na univerzitách pro lidi v sociálním vyloučení, černé pleti či míšence, a 30% pro ženy na volebních kandidátkách – každá strana musí mít na kandidátce minimálně takový počet žen.

Čím dál víc lidí studuje, daří se snižovat negramotnost, mnoho lidí našlo práci, stále častěji potkáváme brazilské turisty v Evropě, protože jim zbývá i na cestování, desítky milionů lidí se totiž dostaly z nejnižší sociální třídy do té takzvaně střední. Zemi pomáhá i to, že je spolu s Ruskem, Čínou, Indií a Jihoafrickou republikou členkou BRICS. Pod ochranu zákoníku práce se v Brazílii dostaly kupříkladu i pomocnice v domácnostech, které dřív žádnou právní ochranu nepožívaly a záleželo jen na libovůli té které rodiny, jak je platila a jak se k nim chovala. Mnohé ženy navíc již tuto práci nevykonávají, protože se jim daří dobře a vedou už vlastní domácnost. Jak řekl světoznámý hudebník Bono Vox: „Svět by se mohl od Dilmy učit, jak zatočit s chudobou.“

Jak už jsem uvedla, některé problémy přetrvávají, nevyřeší se ale tím, že se vylije vanička i s dítětem. S korupcí, která je v zemi dlouholetým nešvarem, je třeba porvat se a viníky – i z levicového spektra – odsoudit a potrestat. Není ale možné přistoupit na manipulativní linku, že korupce je doménou levice. Není! Všude jsou lidé, kteří moci podlehnou a kteří jí nepodlehnou, každý ono známé „jak chutná moc“ zvládne jinak… Bohužel podlehli i někteří levicoví politici. Nikoli ale exprezident Lula, jehož obvinění je zcela účelové a má sloužit k jeho dehonestaci, protože je v zemi velmi populární a je pravděpodobné, že pokud bude v roce 2018 opět do čela země kandidovat, má velkou šanci na úspěch.

Dnešní údajný protikorupční boj je jen zástěrkou pro návrat diktatury – loni v létě jsem navštívila svou brazilskou rodinu a na demonstracích proti Dilmě byly nápisy shodné s transparenty v roce 1964, kdy zemi zachvátila vojenská diktatura – „Brazílie nebude druhá Kuba“. A při medializovaných nepokojích klesá i ekonomika země. Ačkoli ale česká mainstreamová média informují takřka výlučně o tom, že v Brazílii jsou demonstrace proti stávající prezidentce, je to jen půlka pravdy! Jsou tam i velké demonstrace na její podporu. A i k protestům se Dilma staví sportovně. Připomíná, že bojovala proti vojenské diktatuře, byla vězněna a mučena, a to také a především proto, že usilovala o svobodu slova. Nyní plně respektuje i názory těch, kteří volají po jejím svržení! Demonstrace nejsou nijak potlačovány.

Odpůrci stávající prezidentky si ale neuvědomují, že kdyby v zemi opět nastala vojenská diktatura (jež by následovala po další z takzvaně barevných revolucí, které mnohde ve světě přinesly jen ztrátu lidských životů, bídu, zmar a zoufalý útěk lidí ze svých domovů), svoboda by byla ta tam.Stejně jako již zmíněné sociální programy nebo jeden z již na první pohled viditelných výsledků dlouholetého úsilí levicového hnutí – když procházíte plážemi, vidíte plno rozzářených Brazilců a Brazilek, plno dětí čvachtajících se ve vodě. Je to proto, že všechny pláže v Brazílii jsou veřejné, žádná nepatří k hotelu ani nikomu jinému. Za vstup na pláže se nikde v největší zemi Latinské Ameriky neplatí. Jsou udržované a slouží všem.

Kdo se nepoučí z historie, je nucen ji zopakovat. Proto nikdy nezapomeňme na to, že v roce 1964 vojáci svrhli brazilského prezidenta Jaoa Belchiora Marquese Goularta a po důsledné „čistce“ zvolil Národní kongres prezidentem Humberta Castella Branka, kterého po třech letech vystřídal generál Artur da Costa e Silva, jemuž vojenský puč v roce 1968 svěřil diktátorské pravomoci. To stálo mnoho lidských životů a svobody. Doplatila na to i moje rodina, které naštěstí poskytly azyl někdejší Jugoslávie a Československo. Jiní takové štěstí neměli! Prosím, nedopusťme, aby se tato krvavá historie Brazílie opakovala. Podpořme demokratické a sociální směřování země. Dnes již zesnulý brazilský spisovatel Jorge Amado, který kus života prožil i v Československu, řekl: „Ocel a láska – z toho je utvořeno srdce hrdinů.“ Proto lidé, kteří bojovali proti diktatuře, své odhodlání přetavili v demokracii a sociální spravedlnost, v důstojný život pro širokou veřejnost. Braňme to, nenechme to zničit! Děkuji za pozornost!

Praha, 29. března 2016

FOTO – Haló noviny/Monika Hoření