Pokud se probíráme tvorbou pokrokových latinskoamerických básníků a Pabla Nerudy zvláště, nelze nevzpomenout na myšlenku Julia Fučíka, který nazval lid chůvou básníků. Z lidu čerpal inspiraci i sílu Pablo Neruda. Poslechněte si závěrečná slova jeho Písně:

Píši toliko pro lid, byť venkovskými zraky

Doposud není schopen číst mou poezii.

Nadejde okamžik, kdy dojde k jeho sluchu

Jediný řádek, nápěv, jež rozechvěl můj život,

a potom i ten oráč pozvedne oči vzhůru,

pousměje se horník, dobývající rudu,

na lodi kormidelník setře z čela pot,

rybář líp rozezná, až zatřpytí se

ta ryba, jejíž leskem si zrovna spálil ruce,

mechanik umyje se a čistý, prosycen

ještě vůní mýdla, začte se do mých básní,

a všichni si pak řeknou: „Byl to soudruh“.

A to je pro mne dost, toť pocta, po níž toužím*

Kdysi napsal kubánský básník Nicolás Guillén „z tvé číše, Ameriko, upíjím řeky slz“. A proto jsme vítali po Kubě novou hvězdu naděje pro tento kontinent, sociálně spravedlivější systém pro široké vrstvy lidu. Doufali jsme v úspěch nové demokratické vlády Lidové fronty, neboť Chile bylo oproti jiným latinskoamerickým zemím státem s celkem dobrou demokratickou tradicí, se silnou dělnickou třídou a s minimem vojenských převratů. A viděli jsme také společnou fotografii prezidenta Allendeho a generála Pinocheta, jehož jmenoval do čela armády.

V září 1973 přišlo vystřízlivění i poučení. Nechci vyčíslovat oběti Pinochetovy junty, bylo jich nespočítaně. Vzpomeňme ale na rány na duši chilského lidu. Ptáme se: kdo dopustil hrůzy mučení?! Kdo zabil prezidenta Salvadora Allendeho?! Kdo zabil zpěváka Victora Jaru?! Kdo zabil Pabla Nerudu?!

Viníků je dost.

Svůj podíl viny mají ideologicky strnulé byrokratické systémy zemí střední a východní Evropy, které se obávaly nařčení z „vývozu revoluce“. Jako kdyby bylo třeba revoluce vyvážet. Ta vzniká sama tehdy, když „řeky slz“ se už mění na vodopády slz.

Hlavními viníky jsou Pinochet a jeho armáda, na jejichž rukou lpí krev a utrpení obětí. Nespornými viníky jsou monopoly USA a jejich domácí přisluhovači, buržoasie, které ze spolupráce s nimi hromadí své zisky.

Kdo to vše ale umožnil a je také nesporným viníkem? Je to rozzuřený maloměšťák, valící si kuličku svého jistého, který se bytostně bojí všeho nového a pokrokového. Za těmito pocity byla stávka autodopravců, destabilizace systému zásobování apod.

Dějiny se změnit nedají. Příští generace si ale z nich mohou vzít poučení. I to, že revoluci je nutno umět ubránit. A to, že člověk nemá jen přihlížet.

B. Jasenský napsal: Neboj se nepřátel, v nejhorším případě tě mohou zabít. Neboj se přátel, v nejhorším případě tě mohou zradit. Boj se lhostejných. Ti nezabíjejí ani nezrazují, ale jedině s jejich mlčenlivým souhlasem se děje na zemi zrada a vražda.

A tak jak tady stojíme, říkáme: Nunca olvidamos los mártires los héroes de la revolución mundial.

Nikdy nezapomeneme mučedníků a hrdinů světové revoluce!

VENCEREMOS! Zvítězíme!

(*) Překlad Lumír Čivrný